ECLI:CZ:US:2018:3.US.3117.18.1
sp. zn. III. ÚS 3117/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou, sídlem Husova 1285/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2018 č. j. 13 Co 108/2018-232, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a M. W., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 3, v čl. 6 odst. 2, v čl. 14 odst. 2 a v čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2018 č. j. 13 Co 108/2018-232 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 10. 2017 č. j. 0 P 251/2017-129, kterým bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele s nezletilým O. a nezletilou Z.tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém lichém kalendářním týdnu od pátku 16 hodin do neděle 18 hodin vyjma speciální úpravy, kdy je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém kalendářním roce o jarních prázdninách, v každém lichém kalendářním roce od středy předcházející Velikonoční neděli 15 hodin do Velikonočního pondělí 19 hodin, v každém lichém kalendářním roce od 24. 12. od 9 hodin do 25. 12. do 19 hodin a od 28. 12. od 9 hodin do 30. 12. do 19 hodin, v každém sudém kalendářním roce od 25. 12. od 19 hodin do 28. 12. do 9 hodin a od 30. 12. od 19 hodin do 1. 1. následujícího roku 19 hodin a po dobu 10 dnů v měsíci červenci a 10 dnů v měsíci srpnu (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn a povinen převzít si nezletilé ke styku ve stanovenou hodinu před bydlištěm nezletilých a po uplynutí doby styku ve stanovenou hodinu je vedlejší účastnici (dále jen "matka") na témže místě vrátit (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o povinnosti matky děti na styk připravit, ve stanovenou hodinu na stanoveném místě stěžovateli předat a po uplynutí doby styku nezletilé od stěžovatele ve stanovenou hodinu na témže místě převzít (výrok III.).
3. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že rozsah styku upravený okresním soudem odpovídá zjištění, že nezletilí jsou zdravými dětmi, ke stěžovateli chodí rádi a stýkat se s ním chtějí v rozsahu upraveném soudem, tento stav jim vyhovuje a nedostatkem kontaktů se stěžovatelem nestrádají. Stěžovatel se odvoláním nedomáhal podstatně širšího styku s nezletilými, nýbrž pouze rozšíření styku o jednu hodinu za dva týdny, konkrétně každý lichý pátek od 15 namísto od 16 hodin. Vzhledem k tomu, že matka objektivně není schopna nezletilé stěžovateli fyzicky předat dříve než v 16 hodin, požadoval stěžovatel převzetí dětí ze základní školy, kterou děti navštěvují. Takový požadavek stěžovatele krajský soud odmítl s tím, že jednak škole jakožto třetímu subjektu nelze v tomto vztahu uložit povinnost zajistit předání dětí stěžovateli, jednak odpovědnost za péči o děti mají rodiče a z tohoto pohledu by se praktická realizace takového opatření jevila přinejmenším problematickou, neboť vylučuje kontrolu předávajícího rodiče a potažmo řešení situací, kdy k převzetí dítěte povinným rodičem nedojde včas anebo vůbec, ať už z důvodů na jeho straně či jiných nepředvídaných situací. K tomu pak přistupuje nutnost, aby si nezletilí všechny věci na víkendový styk vzali s sebou již do školy, což na ně klade další zbytečné nároky a přispívá k jejich nepohodě. Stejně tak krajský soud odmítl požadavek stěžovatele, aby si matka po ukončení styku děti převzala v jeho bydlišti. Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu neměl krajský soud za přiléhavý, protože ta se týká kvalitativně jiné situace, odlišné od věci stěžovatele, kdy bydliště rodičů jsou od sebe vzdálena cca 40 km, a matka své bydliště nezvolila svévolně a výlučně stěžovateli navzdory.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že důvodem pro podání odvolání proti rozsudku okresního soudu byla skutečnost, aby se matka stejnou měrou podílela na předávání dětí jako on, když navrhoval, aby buď matka předala děti v jeho bydlišti a on je pak vracel v bydlišti matky, případně naopak. Matka se v minulosti přestěhovala z O. do J., aniž by se o tom předem se stěžovatelem dohodla, takže chce-li se stěžovatel stýkat s dětmi, je nucen za nimi dojíždět, čímž dochází ke zvýšení nákladů toliko na jeho straně. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu došlo ke změně situace, když stěžovatel od 1. 3. 2018 nastoupil nemocenskou z důvodu nekrózy v kyčelním kloubu, který nesmí nadměrně zatěžovat, očekává ho výměna kyčelního kloubu a není schopen řídit. Stěžovatel je přesvědčen, že soud hodnotil důkazy toliko ve prospěch matky, neboť se nezabýval námitkou špatného zdravotního stavu stěžovatele, pro který v současné době není schopen řídit, naopak zdravotní stav matky soud uvedl jako jeden z důvodů, proč matka nemůže děti předávat v místě bydliště otce. Stěžovatel trvá na tom, že odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že to byla matka, která se sama rozhodla změnit bydliště. Stěžovatel připouští, že v minulosti uzavřel s matkou dohodu o úpravě péče, ve které změnu bydliště akceptoval, ale učinil tak půl roku poté, co se matka odstěhovala, kdy byl de facto postaven před hotovou věc. Dle stěžovatele je v daném případě nerozhodné, zda bydliště se nachází od sebe 40 km či 200 km. Za situace, kdy ani jeden z rodičů není objektivně schopen řídit, by měl soud zkoumat, jaká je jiná dopravní dostupnost, a na základě těchto zjištění styk upravit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy předním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Polemizuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy upravily jeho styk s nezletilými, Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly ustanovení zákona, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
7. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly a řádně odůvodnily svůj závěr o rozsahu styku stěžovatele s nezletilými a způsobu předávání nezletilých. Okresnímu soudu ani krajskému soudu nelze taktéž vytknout, že by při svém rozhodování neaplikovaly účinnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování.
8. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je řádně podložena provedeným dokazováním. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy hodnotily důkazy toliko ve prospěch matky, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Pochybení uvedeného rázu ve věci stěžovatele zjištěno nebylo.
9. V posuzované věci soudy rozhodovaly výlučně o úpravě styku stěžovatele s nezletilými. Tento stanovil okresní soud shora v bodě 2 uvedeným způsobem s tím, že stěžovatel si převezme nezletilé ke styku ve stanovenou hodinu před bydlištěm nezletilých a po uplynutí doby styku je ve stanovenou hodinu matce nezletilých na témže místě vrátí, oproti tomu byla matce stanovena povinnost nezletilé na styk připravit, ve stanovenou hodinu na stanoveném místě stěžovateli předat a po uplynutí doby styku nezletilé od stěžovatele ve stanovenou hodinu na témže místě převzít. Takovéto rozložení práv a povinností nelze mít v obecné rovině za nikterak nezvyklé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 197/14 ze dne 12. 3. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), a to i s ohledem na nevelkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, právě tato skutečnost odlišuje věc stěžovatele od případů, ve kterých Ústavní soud shledal takovou úpravu styku s ohledem velkou na vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky nepřiměřenou a z dlouhodobého hlediska neudržitelnou. Ani výše uvedené však nevylučuje, aby soud s ohledem na konkrétní okolnosti věci (zdravotní stav jednoho nebo obou z rodičů) přistoupil k takové úpravě styku, která v sobě rovnoměrně zatíží oba rodiče, a to v případě menší vzdálenosti mezi bydlišti rodičů. Není přitom vždy rozhodná pouze prostá vzdálenost mezi bydlišti rodičů, podstatnější je jejich reálná dopravní dostupnost.
10. Ve věci stěžovatele se rodiče dohodli na způsobu předávání nezletilých obvyklým způsobem, tedy v místě bydliště matky (a tedy i nezletilých), takto rozhodl o úpravě styku i okresní soud. Nastoupil-li stěžovatel v průběhu odvolacího řízení pracovní neschopnost z důvodu nekrózy v kyčelním kloubu, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro to, aby krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu o úpravě styku. Je na rodičích, aby záležitosti uvedeného charakteru spolu operativně řešili, a dohodli se na dočasném řešení vzniklé situace. Teprve měl-li by zmíněný stav trvat delší dobu, je na stěžovateli, aby se obrátil na soud s návrhem na změnu úpravy styku, a soud by posoudil, zda je na místě rozložit břemeno spojené s převážením nezletilých mezi rodiče jiným způsobem. Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu