ECLI:CZ:US:2009:3.US.3156.08.1
sp. zn. III. ÚS 3156/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Porr (Česko) a. s., se sídlem Václavské nám. 11, Praha 1, IČ: 43005560, právně zastoupené JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem Branická 17, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2008 č. j. 1 Cmo 292/2008-38, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a VHF Development s. r. o., IČ: 26744317, se sídlem Jílové u Prahy, 1. máje 281, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 č. j. 1 Cmo 292/2008-38, kterým podle jejího názoru bylo porušeno právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K porušení výše označeného práva došlo údajně tím, že Vrchní soud v Praze svým usnesením, kterým zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, rozhodl "zcela svévolně", neboť se při svém rozhodování prý nezabýval zákonnými podmínkami pro nařízení předběžného opatření upravenými v ustanovení §22 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů").
Stěžovatelka k procesním okolnostem věci uvádí, že se žalobou podanou souběžně s návrhem na nařízení předběžného opatření k Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky domáhá zaplacení částky 5 812 115,- Kč jako doplatku ceny za zhotovení díla - stavby "bytový dům - Rezidence Bílá Hora mezi ulicemi Bělohorská a na Břevnovské pláni v Praze 6". O této žalobě rozhodčí soud zatím (tj. do doby podání ústavní stížnosti) nerozhodl.
Vrchní soud v Praze se ve svém zamítavém rozhodnutí údajně vůbec nezabýval tvrzením stěžovatelky, že "v případě její úspěšnosti v rozhodování rozhodčího soudu ve věci samé by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí", a pod zorným úhlem této argumentace prý nijak nehodnotil stěžovatelkou uváděné skutečnosti, což je postup vymykající se zákonnému rámci předpokladů, za nichž lze předběžné opatření nařídit. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatelka dále vytýká, že na projednávanou věc nesprávně aplikoval ustanovení §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ačkoli v daném případě jde o procesní prostředek speciálně upravený v ustanovení §22 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin bylo zjištěno:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 7. 2008 č. j. 2 Nc 1072/2008-8 návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření vyhověl a rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi řízení (v dřívějším řízení žalovaný) zakazuje až do právní moci rozhodčího nálezu výše označeného rozhodčího soudu ve věci žaloby o zaplacení předmětné částky jakýmkoli způsobem nakládat s bytovými a nebytovými jednotkami ve výroku předmětného usnesení blíže identifikovanými, včetně spoluvlastnického podílu na pozemku parcela č. 2914, vše v katastrálním území Břevnov (výrok I.).
Soud prvního stupně uvedl, že účastníci uzavřeli dne 16. 5. 2006 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek stěžovatelky postavit stavbu výše uvedeného bytového domu, za který se vedlejší účastník zavázal zaplatit cenu díla ve výši 53 000 000,- Kč bez DPH. V celkem sedmi dodatcích k předmětné smlouvě byla cena díla zvýšena na částku 58 126 870,- Kč bez DPH. Součástí smlouvy byla rozhodčí doložka. Vedlejší účastník dluží stěžovatelce žalovanou částku, kterou nezaplatil. Soud prvního stupně na věc aplikoval ustanovení §22, §41, §43 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve spojení s ustanovením §9 o. s. ř. Soud prvního stupně dovodil, že ve věci nastala situace osvědčující reálnost obavy stěžovatelky, že výkon rozhodnutí by mohl být ohrožen, ačkoliv vedlejší účastník svůj dluh zcela uznává, neboť se "postupně zbavuje majetku prodejem jak bytů, tak i nebytových prostor a spoluvlastnického podílu označeného bytového domu", přičemž jiný majetek vedlejšího účastníka, na který by mohla být případně vedena exekuce, není soudu znám.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. 1 Cmo 292/2008-38 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Při svém rozhodování vyšel ze soudní praxí ustáleného názoru, že "obava z ohrožení výkonu rozhodnutí může být dána hlavně tehdy, pokud se žalovaný nevyjasněným způsobem zbavuje svého majetku resp. přistupuje (opět za nevyjasněných okolností) ke snižování základního kapitálu apod." Podle názoru odvolacího soudu žádná z popsaných okolností nevyšla v řízení najevo, neboť postup vedlejšího účastníka je zcela legitimní, naplňující způsobem obvyklým účel jeho podnikatelského záměru, což zcela vyvrací tvrzení stěžovatelky, že tak činí s úmyslem zbavit se svého majetku s cílem ohrozit případný výkon v budoucnu vydaného rozhodnutí.
III.
Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které zdůrazňuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Výjimkou je pouze případ, jestliže pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci byla porušena základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, které je spojeno s článkem 36 Listiny a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, aniž bere v úvahu, že Ústavní soud zpravidla posuzuje souladnost soudního řízení se zásadami spravedlivého procesu až po jeho skončení a hodnotí ji v kontextu celého jeho průběhu. Pouze výjimečně a s určitým omezením podrobuje Ústavní soud přezkumu i některá rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému (konečnému) rozhodnutí předcházejí (případně po něm následují), to ovšem za podmínky, že takovými rozhodnutími bylo přímo zasaženo do základních práv nebo svobod. Z tohoto pohledu Ústavní soud rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ze svého přezkumu nevylučuje a přezkoumává je, avšak s určitým omezením vyplývajícím z povahy tohoto dočasného procesního instrumentu, neboť se ve vztahu k němu zabývá výhradně posouzením, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno k tomu příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a zda se nejednalo ze strany rozhodujícího orgánu o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 16, nález č. 158, str. 171, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1164/07 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud nemohl potvrdit důvodnost námitek stěžovatelky, že se odvolací soud nezabýval podmínkami pro nařízení předběžného opatření za situace, kdy se stěžovatelka (i když jen subjektivně) domnívá, že osvědčila okolnosti svědčící pro závěr, že je zde důvodná obava z ohrožení výkonu možného (budoucího) rozhodnutí rozhodčího soudu. Zákonnou dikci pojmu "je-li obava" nelze vyložit pouze tak, že stačí jen subjektivní pocit stěžovatelky, že chováním vedlejšího účastníka by mohl být případný výkon rozhodnutí rozhodčího soudu ohrožen, ale tak, že takovýto subjektivní pocit musí mít reálný základ v existujícím chování vedlejšího účastníka, které by mohlo mít za následek ohrožení výkonu rozhodnutí (shodně usnesení ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 473/05, rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Odvolací soud se v napadeném usnesení "existujícím chováním" vedlejšího účastníka zabýval, přičemž v něm neshledal žádné důvody pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření ve stěžovatelkou navrhovaném znění. Z výše vyložených zásad ústavněprávního přezkumu se jako rozhodné podává, že k jinému hodnocení předpokladů pro nařízení předběžného opatření, než je skutečnost, že se odvolací soud důvody, které vzbuzují "obavy stěžovatelky z ohrožení výkonu rozhodnutí", zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí také vypořádal, Ústavní soud není povolán. Je totiž nepochybné, že hodnocení předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z roviny podústavního práva a přísluší tedy obecným soudům.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou také v tom, že by na projednávanou věc nemělo být aplikováno ustanovení §102 o. s. ř., ale výhradně ustanovení §22 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Je totiž nutné mít současně na zřeteli skutečnost, že k vydání předběžného opatření jsou podle právní koncepce českého práva oprávněny výhradně obecné soudy. V řízení o vydání předběžného opatření proto jsou aplikována ustanovení §74 a násl. o. s. ř. (tedy včetně ustanovení §102 o. s. ř.), i když byla účastníky uzavřena rozhodčí smlouva a je tak k projednání a rozhodnutí věci samé dána pravomoc rozhodčího soudu (resp. rozhodců). Ustanovení §22 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nevylučuje aplikaci právní úpravy předběžných opatření obsažené v procesním předpise, tj. v občanském soudním řádu.
Protože nebylo zjištěno, že by usnesením odvolacího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu