ECLI:CZ:US:2019:3.US.3165.19.1
sp. zn. III. ÚS 3165/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Burešové, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 76/7, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2019 č. j. 6 As 92/2019-19 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2019 č. j. 57 A 16/2019-20, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 57 A 16/2019-20 zastavil řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka podala žalobu prostřednictvím datové schránky svého zástupce. Šlo o naskenovanou verzi žaloby, na jejíž první stránce se měly nacházet vylepené kolkové známky v hodnotě 3 000 Kč. Krajský soud usnesením ze dne 16. 4. 2019 č. j. 57 A 16/2019-16 stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu a návrh na přiznání odkladného účinku v celkové výši 4 000 Kč a poučil ji o důsledcích nezaplacení soudního poplatku. Výzvu doručil výhradně stěžovatelčinu zástupci. Dne 23. 4. 2019 stěžovatelka krajskému soudu do datové schránky zaslala kopii tiskopisu určeného k vylepení kolkových známek, na němž se měla nacházet kolková známka v hodnotě 1 000 Kč. Krajský soud řízení o žalobě zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, neboť vyhodnotil, že zaslání fotokopií kolkových známek nepředstavuje platbu soudního poplatku. Hodlá-li účastník zaplatit soudní poplatek kolkovými známkami, musí je soudu zaslat v originále.
3. Proti zmíněnému usnesení krajského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 7. 2019 č. j. 6 As 92/2019-19. V odůvodnění uvedl, že §163 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), zmocňuje Ministerstvo financí k vydání vyhlášky, která mimo jiné stanoví způsob placení při použití kolkových známek. Používání kolkových známek pak upravuje §3 vyhlášky Ministerstva financí
č. 383/2010 Sb., o kolkových známkách (dále jen "vyhláška o kolkových známkách"), z něhož lze dovodit, že k platbě soudního poplatku nelze použít kopie kolkových známek, musí být užit jejich originál, který se musí dostat do dispozice soudu. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že soudní poplatek za žalobu nebyl v určené lhůtě zaplacen. Nerozhodný pro tento závěr byl fakt, že mu originál žaloby s vylepenými kolkovými známkami stěžovatelka zaslala v řízení o kasační stížnosti. Navíc měl pochybnosti, zda jde o originál žaloby, jelikož kopie žaloby zaslaná krajskému soudu se od jejího "originálu" zaslaného Nejvyššímu správnímu soudu lišila chybějícím podpisem a jiným umístěním kolkových známek. Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci, že dle §42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), měla být výzva k zaplacení soudního poplatku doručena nejen zástupci, ale i samotné zastoupené stěžovatelce. Odkázal na rozsudek svého rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004-69 (č. 726/2005 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), dle něhož není zaplacení soudního poplatku úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka připomíná, že krajskému soudu do datové schránky doručila kopii žaloby opatřenou kolky v hodnotě 3 000 Kč s tím, že její originál předloží při jednání. Namítla, že ve výzvě krajského soudu k zaplacení soudního poplatku nebylo uvedeno, že podání kopie žaloby s vylepenými kolkovými známkami v hodnotě 3 000 Kč prostřednictvím datové schránky je nedostatečné a že je třeba soudu zaslat originál kolkových známek. Na výzvu k zaplacení soudního poplatku v celkové výši 4 000 Kč (3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě) proto stěžovatelka reagovala tak, že na tiskopis přiložený k výzvě k zaplacení soudního poplatku, který byl určen pro vylepení kolkových známek, vylepila 1 000 Kč a jeho kopii zaslala prostřednictvím datové schránky krajskému soudu.
5. Dle stěžovatelky je platba soudního poplatku úkon, který musí osobně vykonat sám účastník řízení, proto měla být dle §42 odst. 2 s. ř. s. výzva k zaplacení soudního poplatku doručena nejen zástupci, ale i stěžovatelce samotné. Jí však výzva doručena nebyla.
6. Za nepodstatné stěžovatelka označila pochybnosti Nejvyššího správního soudu o tom, zda mu v řízení o kasační stížnosti předložila originál žaloby. Rozhodné dle jejího názoru je, že na dodatečně předložených listinách byly originály kolků. K pochybnostem Nejvyššího správního soudu však dodala, že poté, co asistentka stěžovatelčina zástupce zaslala prostřednictvím datové schránky krajskému soudu kopie žaloby s kolkovými známkami, předala originál žaloby stěžovatelčinu zástupci. Ten jej však založil do spisu, který nemohl v době podání kasační stížnosti najít, a proto znovu zakoupil kolky v hodnotě 4 000 Kč a zaslal společně s kasační stížností Nejvyššímu správnímu soudu. Poté, co byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč za kasační stížnost, byly kolky z původních originálů, které se mezi tím našly, použity pro zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Součástí vymezení stanoveného postupu domáhání se svého práva před soudem je poplatková povinnost spojená s žalobou [bod 40. nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.)]. Stěžovatelka přitom nedostála požadavkům, které pro ni vyplývaly z právní úpravy stanoveného postupu domáhání se práva.
10. Dle §8 odst. 4 zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), lze soudní poplatky, které nejsou vyšší než 5 000 Kč, platit kolkovými známkami. Používání kolkových známek je upraveno v §3 vyhlášky o kolkových známkách, z něhož lze společně s §8 odst. 4 zákona o soudních poplatcích dovodit, že k platbě soudního poplatku se užívají výhradně originály kolkových známek, nikoli jejich kopie. V usnesení ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 3153/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil, že nelze akceptovat úhradu soudního poplatku zasláním e-mailové zprávy s informací o údajném vylepení kolkových známek v hodnotě soudního poplatku, neboť k úhradě soudního poplatku se užívá originálů kolkových známek. Shodné závěry platí i pro stěžovatelčin případ, pro který platí, že soudní poplatek nelze zaplatit zasláním kopie podání s kopií kolkových známek datovou zprávou.
11. Závěr, že k úhradě soudního poplatku se užívá originálů kolkových známek, představuje racionální výklad právní úpravy. Součástí úpravy placení soudních poplatků je znehodnocení kolkové známky (§3 odst. 6 vyhlášky o kolkových známkách), čímž je zajištěna nemožnost užití takové kolkové známky k dalším budoucím platbám. Jde o úpravu zajišťující řádné fungování plateb poplatku kolkovými známkami, což lze demonstrovat i na postupu stěžovatelčina zástupce v posuzované věci. Stěžovatelčin advokát nechal odlepit kolkové známky původně nalepené na žalobě, jimiž zprvu hodlal (byť neúspěšně) platit soudní poplatek za žalobu, a následně tyto kolkové známky užil pro platbu jiného soudního poplatku, tj. soudního poplatku za kasační stížnost (viz tvrzení v ústavní stížnosti rekapitulovaná v bodě 6.). I s ohledem na možná rizika spojená s odlepováním kolkových známek a jejich opětovným používáním se součástí úpravy placení poplatku kolkovými známkami stal požadavek na užívání originálů kolkových známek a jejich znehodnocení při placení, který má zmíněným rizikům čelit. Naznačeným rizikům stěžovatelkou proponovaný způsob placení soudního poplatku zasláním pouhé kopie podání s kopií kolkových známek nemůže zabránit, a rovněž proto jej nelze akceptovat.
12. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že krajský soud pochybil, když výzvu k zaplacení soudního poplatku doručil toliko jejímu zástupci, a nikoli též samotné stěžovatelce. Stěžovatelka se domnívá, že placení soudního poplatku je úkon, který může vykonat pouze účastník osobně, a proto dle jejího názoru měla být dle §42 odst. 2 věty druhé s. ř. s. výzva doručena i jí, a to vedle jejího zástupce.
13. V minulosti sice Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 238/99 (N 10/17 SbNU 83) vyslovil, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí osobně vykonat účastník řízení, a zrušil usnesení o zastavení řízení, jemuž předcházela výzva k zaplacení soudního poplatku doručená jen zástupci účastníka, nikoli však i samotnému účastníkovi. Šlo však o výklad, který byl posléze překonán plenárním nálezem ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539), body 13. až 17. Ústavní soud zde (bod 18. zmíněného nálezu) dospěl k závěru, že postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby zaslal pouze stěžovatelovu advokátovi, a nikoliv i stěžovateli samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v §42 s. ř. s.
14. Placení soudního poplatku totiž není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně. Úkon, který má účastník osobně vykonat ve smyslu §42 odst. 2 věty druhé s. ř. s., představuje jednání, které nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Jde o tzv. jednání nezastupitelné, charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže takový úkon vykonat právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího. Pod takovým jednáním si lze v praxi představit např. výslech účastníka (viz výše zmíněný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 187/2004-69). Placení soudního poplatku není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba. Jde totiž o plně zastupitelné plnění.
15. Naopak trvání na tom, že soudní poplatek může zaplatit jen účastník osobně a nikdo jiný, by vedlo k nesmyslným důsledkům. Bez rozumného důvodu by bránilo např. ujednání mezi klientem a advokátem spočívajícím v tom, že za smluvenou odměnu advokát poskytne právní službu společně s úhradou soudního poplatku, přičemž právní úprava ani smysl soudních poplatků uzavření a plnění takových dohod (včetně jejich částí o úhradě soudního poplatku advokátem) nebrání.
16. Naopak právní předpisy umožňují, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba. Dle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích se při správě placení soudních poplatků postupuje podle daňového řádu, pokud zákon o soudních poplatcích nestanoví jinak. Zákon o soudních poplatcích neupravuje otázku, zda soudní poplatek může platit výhradně účastník řízení (poplatník) nebo zda jeho jménem může s jeho souhlasem či srozuměním poplatek uhradit i jiná osoba. Zákon o soudních poplatcích upravuje v §10 odst. 1 situaci, kdy soudní poplatek zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen, což míří především na situace, kdy platí poplatek osoba, která k němu nebyla povinna. Úprava v §10 odst. 1 větě první zákona o soudních poplatcích nedopadá na situace, kdy někdo platí vědomě poplatek za jinou osobu k poplatku povinnou, což je situace, kterou zákon o soudních poplatcích výslovně neupravuje. Pro tuto situaci se proto dle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích postupuje dle §164 odst. 4 daňového řádu, který upravuje placení daně, jíž se rozumí i soudní poplatek [§2 odst. 3 písm. a) daňového řádu]. Dle §164 odst. 4 daňového řádu správce daně přijme každou platbu daně, i když není provedena daňovým subjektem, a zachází s ní stejným způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt.
17. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07, bodu 14., jedním z důvodů, který vedl Ústavní soud k vyslovení později překonaného názoru, že výzvu k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví je třeba vedle zástupce účastníka zaslat i účastníku samotnému, byla krátkost lhůt v takových výzvách. Nad rámec nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 lze dodat, že na otázku délky lhůt není třeba reagovat obecným požadavkem, aby výzva byla zasílána i účastníku samotnému, má-li zástupce. Ostatně přílišnou krátkost lhůty nezhojí ani požadavek, aby výzva byla zaslána i účastníku samotnému vedle jeho zástupce. Případná pochybení soudů v jednotlivých případech při určení nepřiměřeně krátké lhůty k zaplacení soudního poplatku lze korigovat tím, že soudům bude vytknuto pochybení spočívající v určení krátké lhůty, a to při přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení, ať již v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku či navazujícím řízení o ústavní stížnosti,
měla-li krátká lhůta dopad do zákonnosti, resp. ústavnosti zastavení řízení. Hodnocení neústavnosti lhůty se pak odvíjí od konkrétních okolností případu (zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07, bod 22.).
18. Délka lhůty k zaplacení soudního poplatku v posuzované věci nebyla faktorem, který by způsobil, že soudní poplatek za žalobu nebyl zaplacen. Stěžovatelka totiž ani netvrdí, že by určená lhůta byla natolik krátká, že by jí znemožnila platbu soudního poplatku. K zaplacení soudního poplatku za žalobu nedošlo z důvodu stěžovatelčina pochybení spočívajícího v nesprávném náhledu na to, jak lze poplatek platit. K jeho nezaplacení totiž došlo z důvodu, že se stěžovatelka mylně domnívala, že jej může uhradit zasláním kopie žaloby s kopií kolků do datové schránky soudu, což je okolnost odlišná od lhůty k zaplacení. Takový omyl jde však plně k tíži stěžovatelky samotné a nemá původ v délce určené lhůty.
19. Jak je uvedeno v bodě 16. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07, původní názor o nutnosti zasílat výzvu k zaplacení soudního poplatku (vyslovený v překonaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99) reagoval na problém spočívající v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví. Zatímco v civilním řízení bylo možno za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví nebyl takový postup možný. K překonání původního názoru o nutnosti zasílat výzvu i samotnému zastoupenému účastníku s ohledem na právě zmíněný aspekt rozdílnosti úpravy v civilním a správním soudnictví nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (v bodu 17.) poukázal na úpravu v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 1. 1. 2003 do 29. 9. 2017 o povinnosti správního soudu zrušit usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byl-li poplatek dodatečně zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. V současné době již není účinná zmíněná úprava, která byla v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. S účinností od 30. 9. 2017 je však úprava placení soudního poplatku před civilními a správními soudy shodná v tom, že soud ve výzvě k zaplacení soudního poplatku určí lhůtu v délce alespoň 15 dnů (výjimečně může soud určit lhůtu kratší) a po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Již tedy v daném ohledu vůbec nedochází k rozdílům mezi řízením před civilními a správními soudy. I důvody vyjádřené v bodě 17. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 k překonání původního názoru o zasílání výzvy k zaplacení soudního poplatku stále trvají, jen se s ohledem na vývoj právní úpravy modifikovaly.
20. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu