ECLI:CZ:US:2015:3.US.3179.14.1
sp. zn. III. ÚS 3179/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KATEVO INVEST, s. r. o., se sídlem Brandýsek, Třebusice 82, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s. se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 2 Afs 21/2013-43, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012 č. j. 7 Ca 151/2009-76 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 3. 2009 č. j. 1487/09-1300-203245, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2014, se KATEVO INVEST, s. r. o., se sídlem v Brandýsku (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení ve věci nadměrného odpočtu k dani z přidané hodnoty.
II.
Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") ze dne 31. 7. 2014 č. j. 2 Afs 21/2013-43, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 1. 10. 2008 platebním výměrem č. j. 155585/08/030914/4078 Finanční úřad v Kladně (dále jen "správce daně") žalobkyni vyměřil nadměrný odpočet k dani z přidané hodnoty za II. čtvrtletí roku 2008 ve výši 18 236 Kč, přestože žalobkyně v podaném daňovém přiznání nadměrný odpočet vykázala ve výši 16 313 911 Kč.
Dne 23. 3. 2009 rozhodnutím č. j. 1487/09-1300-203245 Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání žalobkyně proti výše uvedenému platebnímu výměru správce daně ze dne 1. 10. 2008 č. j. 155585/08/030914/4078, a tento platební výměr potvrdilo. Poukázalo na ustanovení §42 odst. 8 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož nelze opravu základu a výše daně provést po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní plnění, tj. v daném případě ve IV. čtvrtletí roku 1994.
Dne 12. 12. 2012 rozsudkem č. j. 7 Ca 151/2009-76 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 3. 2009 č. j. 1487/09-1300-203245 jako nedůvodnou zamítl. Správní soud akceptoval názor daňových orgánů, že opravu základu a výše daně z přidané hodnoty nelze provést po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň u původního zdanitelného plnění. Správní soud dále uvedl, že samotné zrušení mandátní smlouvy se společností INTERCOM (na jejímž základě bylo poskytnuto zdaněné plnění) soudem pro její neplatnost nezakládá (při zachování příslušných lhůt) důvod k vrácení daně. Takovým důvodem by eventuálně mohlo být až vzájemné vrácení si plnění mezi stranami neplatné smlouvy, o němž však žalobkyně ani netvrdila, že k němu došlo.
Dne 31. 7. 2014 usnesením č. j. 2 Afs 21/2013-43 kasační soud kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 7 Ca 151/2009-76 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Konstatoval, že jediným žalobkyní řádně uplatněným kasačním důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci správním soudem, jehož se měl správní soud dopustit tím, že při svém rozhodování nezohlednil fakt, že správce daně a žalovaný na souzenou věc nesprávně aplikovaly nyní platný a účinný zákon o DPH, ač věc měla být posuzována dle předchozího zákona č. 588/1992 Sb. Aplikace dřívějšího právního předpisu by byla, jak se žalobkyně domnívala, pro ni příznivější, neboť časově neomezoval možnost provedení opravy základu a výše DPH. Podle kasačního soudu takto formulovanou námitku stěžovatelka v řízení před správním soudem neuplatnila (a to ani v žalobě, ani poté v průběhu lhůty pro její podání) a poprvé ji uplatnila až v kasační stížnosti. Šlo tak o argumentaci, kterou stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí mělo být přezkoumáno, ač tak evidentně učinit mohla. Proto kasačnímu soudu nezbývalo, než uzavřít, že pro uplatnění námitky aplikace nesprávného právního předpisu v řízení před žalovaným Odvolacím finančním ředitelstvím v Brně a před správním soudem neexistovala na straně stěžovatelky žádná překážka a její uplatnění až v řízení o kasační stížnosti tak bylo nepřípustné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vylíčila skutkové okolnosti a tvrdila, že byla dotčena na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uvedla, že v její věci zjištěný "skutkový stav byl zcela nesprávně posouzen dle nepřiléhavého právního předpisu, neboť tzv. nový zákon o DPH č. 235/2004 Sb. ve svých přechodných ustanoveních jednoznačně uvádí, že se pro uplatnění daně z přidané hodnoty za období přede dnem účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., jakož i pro uplatnění práv s tím souvisejících a rovněž pro lhůty týkající se uplatnění těchto práv použijí dosavadní předpisy, resp. zákon č. 588/1992 Sb."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace uplatněná stěžovatelkou v ústavní stížnosti a týkající se výlučně nesprávné aplikace ustanovení příslušných daňových předpisů, je opakováním argumentace stěžovatelkou již uplatněné v kasační stížnosti, s níž se kasační soud ústavně relevantním způsobem vyrovnal v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 31. 7. 2014.
K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci žalovaným Odvolacím finančním ředitelstvím v Brně, správním soudem a kasačním soudem, Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí kasačního soudu stěžovatelka zjevně pominula ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., dle něhož kasační stížnost není přípustná, mimo jiné, opírá-li se o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla, k čemuž v jejím případě došlo. Svého práva se tedy nedomáhala "stanoveným způsobem", jak to požaduje čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž ani nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Důsledky z toho plynoucí pro výsledek sporu však nelze přičítat orgánům veřejné moci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu