ECLI:CZ:US:2018:3.US.3186.18.1
sp. zn. III. ÚS 3186/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. N., B. N. a K. N., zastoupených JUDr. Zdeňkem Remešem, advokátem, sídlem Křemencova 177/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 30 Cdo 2218/2018-120, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2017 č. j. 17 Co 140/2017-61 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2017 č. j. 25 C 29/2016-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali, aby byla zrušena rozhodnutí soudů označená v záhlaví, neboť jsou názoru, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejich právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny).
2. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se domáhal J. N. náhrady škody ve výši 79 809 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč, B. N. požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč a K. N. náhradu škody ve výši 1 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 79 191 Kč. Žalobu podali na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením ze dne 5. 8. 2016 č. j. 25 C 29/2016-14 obvodní soud stěžovatele vyzval, aby specifikovali vzniklou škodu a odůvodnili její výši. Stěžovatelé reagovali doplněním žaloby, v němž žalobu rozvedli. Následně usnesením ze dne 17. 10. 2016 č. j. 25 C 29/2016-34 obvodní soud stěžovatele vyzval, aby doplnili svou žalobu o potřebné náležitosti, konkrétně, aby uvedli, jakým postupem kterého orgánu a v jakém řízení mělo dojít ke vzniku škody a nemajetkové újmy, v čem měl postup těchto orgánů spočívat, aby přesně označili rozhodnutí, má-li jít o nezákonnost rozhodnutí, a uvedli, v čem spatřují příčinnou souvislost mezi nesprávným či nezákonným postupem orgánů státu či jejich rozhodnutími a vzniklou majetkovou či nemajetkovou újmou. Stěžovatelé na výzvu reagovali tím, že žalobu dále rozvedli. Po doplnění v žalobě stěžovatelé mj. uváděli následující skutečnosti: Základní škola P. (dále jen "základní škola") podala na J. N. trestní oznámení pro podezření z týrání svěřené osoby na základě neověřené zprávy, že příliš bije dceru B. Policie České republiky (dále jen "policie") pak zahájila trestní stíhání, ale věc za čtyři měsíce odložila, v čemž stěžovatelé spatřovali neoprávněné nařčení a pomluvu a z čehož dle nich vyplývala nutnost zabývat se věcí i s odbornou pomocí advokáta. Na základě oznámení základní školy Městská část Praha 9 podala návrh na vydání předběžného opatření dle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jemuž Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl a předběžným opatřením svěřil B. do péče FOD Klokánek. Stěžovatelé tvrdili, že Obvodní soud pro Prahu 9 nerozhodl o návrhu na další prodloužení předběžného opatření a neinformoval o tom ani je ani FOD Klokánek. Poukázali na to, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl o umístění tehdy nezletilé B. do péče FOD Klokánek rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, který však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 3. 2015 změnil tak, že se B. do této péče neumísťuje. Městská část Praha 9, která byla jak v civilním, tak v trestním řízení ustanovena opatrovníkem B., dle stěžovatelů nedbala o ochranu jejích práv. V žalobě je obsáhlé líčení o tom, jak pobyt B. ve FOD Klokánek poškozoval rodinné vazby, způsoboval stres, a to nejen stěžovateli a B., ale i její sestře K., která touto okolností byla rozrušena. Skutečnou škodu dle stěžovatelů představují náklady na cesty do FOD Klokánek, na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9, na policii, Městský úřad pro Prahu 9, k lékařům apod., ztráta výdělku stěžovatele a nákup oblečení pro B. dle pokynu FOD Klokánek.
3. Obvodní soud však shledal, že ani přes výzvu stěžovatelé neodstranili nedostatky žaloby, pro které není možné pokračovat v řízení. Dle jeho názoru stěžovatelé neuvedli srozumitelné a určité vylíčení skutkového děje, srozumitelně nevymezili nezákonný postup Obvodního soudu pro Prahu 9, základní školy, Městské části Praha 9 a policie, neuvedli, v čem přesně měl jejich postup spočívat, a neobjasnili příčinnou souvislost. Z těchto důvodů obvodní soud žalobou odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 25 C 29/2016-47.
4. Stěžovatelé proti uvedenému usnesení obvodního soudu podali odvolání, městský soud je však potvrdil usnesením ze dne 28. 7. 2017 č. j. 17 Co 140/2017-61. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé své nároky proti státu odvíjeli od postupu několika subjektů (Obvodního soudu pro Prahu 9, základní školy, Městské části Praha 9 a policie), tedy uplatnili několik nároků na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Neuvedli však, v jaké výši jednotlivé nároky u každého ze stěžovatelů požadují vůči postupu jednotlivých subjektů a jaká je příčinná souvislost mezi jejich úřední činností a vzniklou majetkovou a nemajetkovou újmou. Městský soud uzavřel, že žaloba trpěla vadami, pro které nebylo možno v řízení pokračovat.
5. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 2218/2018-120. Vyhodnotil, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu při posouzení otázky vyčíslení škody, resp. přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k nimž mělo dojít na základě několika oddělených škodních událostí. Nároky vyplývající z několika škodních událostí je třeba považovat za zcela samostatné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Žalobce tak musí u jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, jde o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 23 Cdo 4726/2015).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítli, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215), dle něhož soudy učiní iluzorním právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, uvalí-li na žalobce nesplnitelné důkazní břemeno. Není-li žalobce schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ale prokáže-li a odůvodní-li, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Dle stěžovatelů byla jejich žaloba odmítnuta v rozporu s uvedeným nálezem a došlo tak k porušení jejich základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
7. Z podané žaloby bylo dle stěžovatelů patrné, kdo jsou žalobci, co požadují a vůči komu, v čem spatřují nesprávný úřední postup a kdo jej způsobil. Podle jejich názoru rovněž ozřejmili příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Požadavek podrobně zdůvodnit výši majetkové škody a nemajetkové újmy je - podle nich - věcí nalézacího soudního řízení a lze ji jen těžko v jednotlivostech vyčíslit již v žalobě. Záleží totiž na soudu, k jaké výši škody dospěje. Stěžovatelé ve své žalobě uvedli celkovou částku, kterou požadovali, a objasnili, od jakých skutečností ji odvozují. Dle jejich náhledu bylo ze žaloby a jejích doplnění zřejmé, co měl soud projednat a v čem spočíval nesprávný úřední postup. V žalobě byly uvedeny požadované částky stanovené odhadem, jejichž konečnou výši měl určit soud. Stěžovatelé dále namítli, že podali návrh na přerušení řízení, o němž obvodní soud vůbec nerozhodl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Nejvyšší soud a městský soud ve svých rozhodnutích zdůraznily, že v žalobě bylo vedle sebe uplatněno více samostatných nároků, jelikož šlo o oddělitelné škodní události. V takovém případě bylo dle jejich hodnocení třeba, aby byl u každého z těchto nároků vylíčen skutek (skutkový děj) a u každého z nároků vyčíslena peněžní částka, kterou stěžovatelé po vedlejší účastnici požadují zaplatit.
11. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil [srov. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319), nález ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1981/17, bod 11.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti. Uplatněná omezení a jejich výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům tak, aby uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. V usnesení ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1566/14 Ústavní soud shledal, že požadavek na vyčíslení (alespoň orientační) peněžité částky požadované z titulu konkrétního nároku za konkrétní újmu je běžným a předvídatelným požadavkem na kvalitu žaloby, který netvoří nepřiměřenou bariéru pro přístup k soudu. V tomto usnesení Ústavní soud uvedl, že za jakkoli excesivní nelze považovat požadavky judikatury Nejvyššího soudu na to, aby žalobci v žalobě uvedli ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a aby uvedli peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požadují zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1310/2003). Jelikož nejde o excesivní požadavky na úpravu postupu uplatňování práva před soudem, není porušením ústavně zaručených práv, odmítne-li soud žalobu při nevyhovění těmto požadavkům poté, co k jejich odstranění bezvýsledně žalobce vyzval.
12. I když nelze při určení výše nemateriální újmy stanovit konkrétní částku zcela exaktně, nelze rezignovat na požadavek, aby žalobci v žalobě vymezili, jaké částky se po žalovaném domáhají. Tento požadavek nelze obcházet tím, že u řady dílčích nároků na odškodnění nemateriální újmy uvedou v žalobě jednu společnou částku, kterou po žalovaném požadují, a ponechají teprve na soudu, aby dovodil, kolik bylo možno u jednotlivých samostatných nároků požadovat jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a následně, aby o takové částce rozhodl. Soud by tak totiž fakticky doplňoval žalobu a rozhodoval o nároku, na jehož formulaci se sám podílel, což je nepřípustný postup z hlediska požadavku na nestrannost soudu zmíněnou v čl. 36 odst. 1 Listiny (viz odkazované usnesení Ústavního sudu sp. zn. IV. ÚS 1566/14). Uvedené požadavky platí beze zbytku i ve vztahu k několika nárokům na náhradu újmy na jmění.
13. Z ústavněprávního hlediska je v posuzované věci akceptovatelný závěr civilních soudů, že stěžovatelé uplatnili několik samostatných nároků na náhradu škody a zadostiučinění za nemateriální újmu. Dle judikatury Nejvyššího soudu se právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 (č. 22/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Městský soud v dané souvislosti poukázal na to, že své nároky stěžovatelé odvíjeli od postupu několika různých subjektů a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9. Nadto lze konstatovat, že se postupy těchto subjektů týkaly dvou zřetelně odlišných oblastí (trestního stíhání a řízení ve věci péče dítě; k tomu viz rekapitulaci v bodě 2.), navíc i postupy či rozhodnutí subjektů, které stěžovatelé v žalobě zmiňovali, se i uvnitř každé z těchto oblastí od sebe odlišovaly a měly rozdílný charakter i dopad.
14. Ačkoli stěžovatelé uplatnili v žalobě několik nároků na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, pro více nároků souhrnně požadovali náhradu škody a zadostiučinění (J. N. náhradu škody ve výši 79 809 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč, B. N. požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč a K. N. náhradu škody ve výši 1 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 79 191 Kč). Obvodní soud přitom žalobce bezvýsledně vyzval k tomu, aby ke každému samostatnému nároku uvedli žalovanou částku. Vyzýval totiž k přesné konkretizaci postupu, kterým měla být škoda způsobena, a podrobnému zdůvodnění výše škody a nemajetkové újmy. Ústavní soud shrnuje, že k odmítnutí žaloby došlo pro neodstranění nedostatků žaloby, které nepředstavovaly excesivní požadavky na úpravu postupu uplatňování práva před soudem. Porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelů tedy v daném ohledu neshledal.
15. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nelze spatřovat ani v tom, že Nejvyšší soud nepřihlédl k doplnění dovolání ze dne 20. 10. 2017. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že toto doplnění až po uplynutí lhůty k podání dovolání rozšířilo důvody dovolání o důvod dosud neuplatněný, čemuž brání §242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvod dovolání se dle §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V dovolání ze dne 7. 10. 2017 bylo jako důvod dovolání uvedeno nesprávné posouzení náležitostí, srozumitelnosti a určitosti žaloby, stěžovatelé zde polemizovali se závěrem obvodního a městského soudu o nedostatcích jejich žaloby. V doplnění dovolání ze dne 20. 10. 2017 se stěžovatelé nově zmínili s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) o nesplnitelném důkazním břemenu, aniž by tímto směrem do té doby v dovolacím řízení jakkoli argumentovali. Šlo tedy o důvod dovolání uplatněný až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Stěžovatelům zjevně nic nebránilo uplatnit tuto argumentaci v průběhu lhůty k dovolání, což neučinili.
16. Ústavní soud dodává, že odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 není nepřípadný. Rozhodnutí civilních soudů v posuzované věci byla založena na neodstranění nedostatků žaloby, které bránily projednání věci. Uvedený nález se však netýká posuzování vad žaloby, ale týká se dokazování. Ve věci, o níž pojednával odkazovaný nález, byl žalobní požadavek jasně specifikován, šlo o jediný nárok na 5 397 971 Kč jako tvrzené škody vzniklé průtahy v exekučním řízení, které vedly k tomu, že k výkonu rozhodnutí nedošlo před prohlášením konkurzu, po jehož prohlášení tehdejší žalobce dle svých tvrzení obdržel menší uspokojení, než kdyby k výkonu rozhodnutí došlo před konkurzem. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13 vytknul obecnému soudu, že výsledek dražby, která se nekonala, nelze s jistotou určit, a proto bylo nemožné prokázat, za kolik by se nemovitosti vydražily. Ústavní soud pak uzavřel, že odpovědnostní vztah vzniká i v situacích, kdy žalobce prokáže a odůvodní, že mu škoda vznikla, ale kdy je prakticky nemožné prokázat výši vzniklé škody. Jako možné řešení Ústavní soud spatřoval stanovení výše škody uvážením soudu na základě spravedlnosti. Z nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13 nevyplývá, že by soudy měly jakkoli rezignovat na to, aby žalobce v žalobě přesně uvedl, čeho se domáhá (tj. u peněžitých nároků, aby specifikoval, jakou částku po žalovaném u každého samostatného nároku požaduje). Tento požadavek stěžovatelé v nynější věci nesplnili. Z daného nálezu vyplývají požadavky na dokazování, nelze-li pochybením žalovaného státu spolehlivě prokázat výši škody. Do fáze dokazování se však věc stěžovatelů vůbec nedostala.
17. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že v řízení před obvodním soudem navrhli přerušit řízení do doby, než Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodne o návrhu na udělení souhlasu s právním jednání B. N. Obvodní soud však o tomto návrhu dle jejich tvrzení vůbec nerozhodl. Dle názoru Ústavního soudu by jakékoli rozhodnutí soudu o návrhu na udělení souhlasu s právním jednáním nic neměnilo na formulaci žaloby v posuzované věci, a tedy i existenci jejích nedostatků, na které poukazovala rozhodnutí napadená ústavní stížností. Již z tohoto důvodu nemohlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dojít.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu