ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2007.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2007/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost , identifikační číslo osoby 005 50 485, se sídlem v Podolí 78, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 64 828 613 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 209/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 28 Co 350/2013-393, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 28 Co 350/2013-393, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2012, č. j. 21 C 209/2006-351, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 21 C 209/2006-351, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 64 828 613 Kč s úrokem z prodlení ode dne 15. 5. 2006 ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II) a zároveň nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 28 Co 350/2013-393, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 73 332 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s devíti nezákonnými rozhodnutími orgánů Finanční správy České republiky (Finančního úřadu Brno I) vydanými na základě kontroly daně z příjmu právnických osob a kontroly daně z přidané hodnoty provedených v období od 16. 4. 1998 do 7. 10. 1999 (dále jen „nezákonná rozhodnutí“). Nezákonná rozhodnutí byla řádnými či mimořádnými opravnými prostředky v průběhu následujících let pro nezákonnost zrušena, nebo změněna. Z důvodu nezákonných rozhodnutí však žalobkyně odvedla v krátkém časovém úseku na účet správce daně částku ve výši 14 363 043 Kč s příslušenstvím. Ke dni vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu byla z částky žalobkyní odvedené na základě nezákonných rozhodnutí vrácena částka ve výši 11 464 126 Kč s příslušenstvím. Podle žalobkyně se z důvodu nezákonných rozhodnutí, na jejichž základě byla v krátkém časovém sledu nucena odvést výše uvedenou částku, zhoršily její hospodářské výsledky, neboť nebyla schopná dostát svým obchodním závazkům. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu co do částky 8 503 387 Kč s příslušenstvím zpět, když zohlednila výši škody určenou soudním znalcem ustanoveným soudem prvního stupně, a nadále se domáhala částky 64 828 613 Kč (výše škody určená soudním znalcem snížená o částku již žalovanou před podáním žaloby uhrazenou).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, když nezákonná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena či změněna a na základě těchto rozhodnutí vznikla žalobkyni škoda, kterou soud vzal zejména na základě znaleckého posudku za prokázanou. Po provedení obsáhlého dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou je příčinná souvislost, a proto žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni částku ve výši 64 828 613 Kč s příslušenstvím, přičemž nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou. Ta namítala, že od okamžiku doručení tří rozhodnutí, jež měnila či rušila tři z devíti nezákonných rozhodnutí, uplynulo ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk více než 3 roky. Soud v reakci na tuto námitku uvedl, že žalobkyně se o škodě dozvěděla až v roce 2006, kdy byla vydána poslední rozhodnutí rušící či měnící nezákonná rozhodnutí, tedy až v roce 2006 nabyla vědomosti o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu a dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001.
Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně i s jeho odůvodněním ztotožnil a nepřisvědčil námitkám žalované, když s odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že byly naplněny podmínky pro aplikaci odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk v podobě ušlého zisku. Ke vznesené námitce promlčení pak odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vycházel z posouzení ušlého zisku v důsledku celého komplexu nezákonných rozhodnutí orgánů finanční správy a nikoliv ušlého zisku v souvislosti s každým z těchto rozhodnutí zvlášť. K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že není důvodná i s ohledem na to, že je nutné přihlédnout k mimořádným opravným prostředkům, které žalobkyně použila a jimiž se domáhala zvrácení původních rozhodnutí. Odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uzavřel konstatováním, že na základě skutkových zjištění byl ušlý zisk správně spočítán za období od roku 1999 do roku 2005.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody podle OdpŠk, když škoda vznikla na základě více nezákonných rozhodnutí. Žalovaná je toho názoru, že již v roce 2000 měla žalobkyně plnou vědomost o své majetkové újmě i znalost o osobě škůdce, a proto by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, měl počátek promlčecí lhůty běžet od roku 2000. Za předpokladu, že by dovolací soud přijal názor soudů nižších stupňů, že otázka promlčení nároků plynoucích z nezákonných rozhodnutí má být posuzována komplexně, měla by být vznesená námitka promlčení promítnuta do výše přiznané škody – měla by tedy být přiměřeně zkrácena. Další předkládanou otázkou pak je, zda personální propojení firem má či nemá dopad na existenci příčinné souvislosti. Žalovaná v dovolání též polemizuje se způsobem provedení a hodnocení znaleckého posudku.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně aby dovolání zamítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když dovolatelka předložila soudu otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena. Otázkou počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody podle OdpŠk odvozovaného od více nezákonných rozhodnutí, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi nezabýval. Dovolání je současně i důvodné.
Podle ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle OdpŠk promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
K otázce počátku běhu promlčecí lhůty v případě nároku vzniklého po zrušení nezákonného rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, podle kterého je ustanovení §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk třeba vykládat v souvislosti s ustanovením §8 OdpŠk, který upravuje podmínku nezákonného rozhodnutí. Ustanovení §8 odst. 1 věty první OdpŠk pak stanoví, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je podle ustanovení §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy je splněna podmínka nezákonnosti rozhodnutí, neboť před tímto okamžikem by nebyly splněny všechny podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody u soudu. Poškozenému by tak teoreticky mohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta ještě před tím, než by byla naplněna podmínka nezákonného rozhodnutí, v takové době by však žalobkyně vzhledem k nenaplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ještě nemohla uplatnit svůj nárok u soudu. Z toho důvodu věta druhá ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk modifikuje větu první tak, že promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, bez ohledu na to, dozvěděl-li se poškozený subjektivně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dříve, než bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Uvedená modifikace se naopak neuplatní, dozvěděl-li se poškozený o vzniku škody teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že škoda žalobkyni vznikla až na základě komplexu nezákonných rozhodnutí (nikoliv z každého nezákonného rozhodnutí zvlášť) a v souvislosti s tímto závěrem posoudil námitku promlčení. Tento závěr odvolacího soudu však není správný, neboť jako zcela samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaného pod č. 38 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99).
Žalobkyně odvozuje škodu od jednotlivých nezákonných rozhodnutí finančního úřadu, které je s ohledem na výše uvedené nezbytné vnímat jako oddělitelné škodné události. Ušlý zisk žalobkyně odvozuje od toho, že musela na základě jednotlivých škodných událostí (nezákonných rozhodnutí) zaplatit nezákonně vyměřené daně a tyto prostředky jí následně chyběly na udržení či rozvoj podnikání. Jestliže žalobkyni chyběla konkrétní částka, kterou nemohla investovat, pak zisk ušlý v důsledku nerealizované investice je škodou žalobkyně. Každé z nezákonných rozhodnutí je příčinou jen konkrétní části škody, jež se samostatně promlčuje; pokud se následujícími nezákonnými rozhodnutími škoda zvyšovala, pak promlčecí lhůta běží od okamžiku doručení rušícího či měnícího rozhodnutí, ovšem pouze pro ten nárok na náhradu škody, o něž se celková škoda žalobkyně zvětšila. O vzniku škody se žalobkyně dozvídala postupně s doručením (oznámením) každého z přímo vykonatelných nezákonných rozhodnutí. Okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniklé škodě, předchází okamžiku doručení rozhodnutí měnícího či rušícího konkrétního nezákonného rozhodnutí. Promlčecí lhůta podle §32 odst. 1 OdpŠk běží od okamžiku doručení každého jednotlivého rozhodnutí rušícího či měnícího konkrétní nezákonné rozhodnutí, a to ve vztahu k jim konkrétně způsobené škodě.
Při posouzení vznesené námitky promlčení neobstojí ani závěr odvolacího soudu ohledně její nedůvodnosti s přihlédnutím k mimořádným opravným prostředkům, které žalobkyně použila a jimiž se domáhala zvrácení původních rozhodnutí, když se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti zohlednit i rozhodnutí o ústavní stížnosti, která byla odmítnuta. Dle ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk běží promlčecí lhůta u práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ode dne doručení (oznámení) zrušovacího (měnícího) rozhodnutí. Pokud tedy při uplatnění mimořádného opravného prostředku neměla žalobkyně úspěch a podání mimořádného opravného prostředku nemělo odkladný účinek, běží promlčecí lhůta dle ustanovení §32 odst. 1 ode dne doručení (oznámení) měnícího rozhodnutí, proti němuž, v pro ni nepřiznané části, žalobkyně mimořádným opravným prostředkem brojila a tam, kde škoda vznikla později, od okamžiku, kdy žalobkyně prokazatelně nabyla vědomost o tom, že jí vznikla škoda a kdo za ni odpovídá (viz výše).
K námitce dovolatelky vztahující se k otázce naplnění příčinné souvislosti obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Pokud dovolatelka předkládá k řešení otázku, zda „personální propojení firem má či nemá dopad na posouzení příčinné souvislosti“, není z podání dovolatelky jasné, čeho se vlastně domáhá, když příčinná souvislost byla odvolacím soudem zjišťována mezi nezákonnými rozhodnutími a ušlým ziskem.
Námitky dovolatelky směřující vůči provedenému znaleckému posudku obsahují pouhou kritiku hodnocení důkazů odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatelka nepředkládá žádnou právní otázku, ale pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, s jeho hodnocením důkazů, a poskytuje vlastní verzi skutkových závěrů, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a ježto se taková nesprávnost projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i prvostupňové rozhodnutí, zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu