ECLI:CZ:US:2016:3.US.3215.15.1
sp. zn. III. ÚS 3215/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. G., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015 č. j. 5 Tdo 786/2015-76, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014 sp. zn. 2 To 95/2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013 č. j. 5 T 68/2011-5182, spojené s návrhy na přednostní projednání ústavní stížnosti a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonné vedení trestního řízení ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na účinnou obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že vyhotovoval ve prospěch jím ovládaných společností faktury, na jejichž základě pak on nebo jeho spolupachatelka neoprávněně nárokovali nadměrný odpočet DPH. V části obžaloby byl pak stěžovatel zproštěn, neboť v ní uvedené jednání nebylo dle krajského soudu trestným činem. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k trestu zákazu činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let, a k peněžitému trestu 4 000 000 Kč. Soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině na základě desítek provedených důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí, listinných důkazů, záznamu odposlechů a výsledků domovních prohlídek. Neztotožnil se přitom se stěžovatelovou obhajobou, dle níž k neodvedení daně došlo zejména v důsledku pochybení orgánů finanční správy. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání stěžovatel i státní zástupce.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem následně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil tu část rozsudku krajského soudu, kterou byl stěžovatel zproštěn obžaloby, a v této části mu věc vrátil k novému projednání. Stěžovatelovo odvolání pak zamítl s tím, že závěry krajského soudu jsou v souladu s právními předpisy a skutkově správné. Stěžovatelovu obhajobu považoval i vrchní soud za zcela vyvrácenou provedenými důkazy a neztotožnil se ani se stěžovatelovými tvrzeními stran nezákonnosti pořízení a provedení řady důkazů.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění neshledal naplnění žádného z dovolacích důvodů a ztotožnil se s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu. V jejich hodnotících úvahách neshledal přitom extrémní rozpor s provedenými důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho ústavních práv došlo v několika rovinách. V první řadě zpochybňuje procesní použitelnost výpovědi spoluobviněné P., jež představovala jeden z klíčových důkazů. Daný výslech je dle stěžovatele procesně nepoužitelný, neboť byl proveden bez přítomnosti stěžovatele nebo jeho advokáta, a to z důvodu časové tísně vytvořené orgány činnými v trestním řízení. Stěžovateli bylo doručeno usnesení o zahájení jeho trestního stíhání dne 9. 8. 2007 ve večerních hodinách (dle dodejky v 18:18 hod.) a k oznámení jména jeho obhájce dostal lhůtu do sedmé hodiny ranní dne 10. 8. 2007. Pro stěžovatele tak bylo obstarání advokáta fakticky nemožné v této záměrně krátké lhůtě. Na žádost stěžovatele nebyla lhůta prodloužena. Vyšetřovatel případu tak zaslal dne 10. 8. 2007 v 6:52 hod. soudu žádost o ustanovení obhájce, jíž soud obratem vyhověl a ustanovil stěžovateli Mgr. Davida Šimánka, o čemž se však stěžovatel nedozvěděl. Dne 13. 8. 2007 si stěžovatel zvolil svého obhájce. Ustanovený obhájce do té doby nestačil provést jediný úkon. Na den 10. 8. 2007 pak vyšetřovatel nařídil výslech spoluobviněné P., jehož se ustanovený obhájce neúčastnil. Ve spise pak dokonce chybí doručenka oznámení o konání výslechu od ustanoveného obhájce. Ve vztahu ke stěžovateli tak nedošlo k řádnému doručení zprávy o konání tohoto úkonu advokátovi, který byl nota bene ustanoven jen pár hodin předtím, čímž bylo významně porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu. Ustanovenému obhájci nebylo tou dobou řádně doručeno ani usnesení o jeho ustanovení, toto pak nebylo doručeno ani stěžovateli, který tedy nevěděl ani o probíhajícím výslechu, ani o ustanovení obhájce, popř. kdo jím je. Orgány činné v trestním řízení tedy dle stěžovatele postupovaly tak, aby sice formálně dodržely literu zákona, avšak učinily výkon stěžovatelova práva zároveň nerealizovatelným. K obstarání právní pomoci a řádnému výkonu obhajoby (seznámení se s podstatou věci, rozhovor s klientem, prostudování spisu) nebyl stěžovateli poskytnut přiměřený čas. Uvedený výslech navíc nebyl činěn jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Z uvedeného je dle stěžovatele zřejmé, že tato část přípravného řízení byla vedena nezákonně, bez respektu ke stěžovatelovým ústavním právům. Soudy pak těmto výtkám nevěnovaly žádnou pozornost, přestože záznam tohoto výslechu použily jako klíčový důkaz. Žádná jiná výpověď stěžovatele neusvědčuje. Tím došlo dle stěžovatele rovněž k porušení zásady tzv. rovnosti zbraní v trestním řízení. Postup orgánů činných v trestním řízení je dle stěžovatele rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, popisující detailně kritéria zákonnosti úkonů pořízených v podobných situacích.
6. I další provedené důkazy považuje stěžovatel za procesně nepoužitelné, neboť byly získány před zahájením trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů. V první řadě upozorňuje stěžovatel na domovní prohlídku, k níž byl vydán příkaz, který se otázkou neopakovatelnosti jejího provedení vůbec nezabývá. Totéž platí i o návrhu státního zástupce. Stejného pochybení se orgány činné v trestním řízení dopustily i při nařizování odposlechu. Předmětné příkazy pak nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ani individualizovány ve vztahu ke stěžovateli. Neodkladnost a neopakovatelnost těchto úkonů pak nevyplývá ani ze skutkových okolností daného případu, když policejní orgány prostřednictvím těchto úkonů vyšetřovaly činnost starou několik let. Tato pochybení se sice pokusil zhojit nalézací soud, činil tak však způsobem nepřípustným, když svévolně (bez důkazní opory) dospěl k závěru, že neodkladnost úkonu vyplývala jednak z návrhu státního zástupce, a dále z nespolupráce spoluobviněné P. s finančním úřadem a ze stěžovatelových kontaktů v zahraničí, z nichž vyplývalo nebezpečí jeho vyhýbání se trestnímu stíhání.
7. Stěžovatelova práva měl dále porušit odvolací soud, když sám neprováděl žádné dokazování, avšak dospěl k novým skutkovým zjištěním na základě důkazů, k nimž nalézací soud vůbec nepřihlédl. V první řadě jde o výslechy svědků provedené v zahraničí, jimiž mohl odvolací soud myslet toliko výslech dvou osob. Jedna však vyslýchána vůbec nebyla a výslech druhé byl, dle názoru nalézacího soudu, proveden nezákonně, pročež jde o nepoužitelný důkaz. Závěry odvolacího soudu hraničí tak dle stěžovatele s libovůlí a jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Dále odvolací soud nepřípustně hodnotil stěžovatelovy majetkové poměry s odkazem na "vybavení domácnosti a objem majetku", čímž se však rovněž nalézací soud vůbec nezabýval.
8. Vrchní soud měl rovněž porušit stěžovatelovo právo na zákonného soudce, neboť v jeho věci neměl rozhodovat senát 2 To, nýbrž senát 3 To. Senát 3 To totiž ve stěžovatelově trestní věci rozhodoval již o stížnosti proti vrácení věci k došetření, a to ve složení soudců Ječného, Hnilici a Macha, přičemž agendou tohoto senátu byly věci daňové, poplatkové a devizové. Ke dni 1. 9. 2013 byla provedena změna rozvrhu práce, dle níž byl soudce Mach určen do senátu 2 To, v němž byli dále od 1. 8. 2014 soudci Faster, Sváček, Vočka a na stáži ještě soudce Holík, přičemž agendou tohoto senátu nebyly věci daňové. Agenda třetího senátu, který byl oproti původnímu složení doplněn soudcem Horkým, zůstala nezměněna. Napadený rozsudek však vydal senát 2 To ve složení soudců Mach (předseda senátu), Holík (soudce zpravodaj) a Sváček. Dva ze tří soudců tak dle stěžovatele nebyli zákonnými soudci a neměli odpovídající specializaci. Dle stěžovatele byla změna senátu, který již ve věci rozhodoval, nezákonná. Soudci byli navíc určeni v rozporu se zásadou specializace soudců, přitom specializovaný senát 3 To nebyl zrušen a mohl tedy o stěžovatelově věci rozhodnout. Jediným jednotícím prvkem obou rozhodujících těles byl soudce Mach, který však ani v senátu 2 To nedostal věc jako soudce zpravodaj k vyřízení. Rozvrh práce vrchního soudu je tak dle stěžovatele v rozporu s ustanoveními §42 odst. 2 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Za nezákonnou považuje stěžovatel poslední větu z následujícího ustanovení rozvrhu práce: "Meritorní rozhodování ve věci a rozhodování o stížnosti proti vrácení věci k došetření zakládá příslušnost senátu, který takto ve věci rozhodl, ke všem dalším, ve věci navazujícím rozhodnutím. V případě, že senát již ve stejném složení neexistuje, přísluší věc senátu, v němž je zařazen soudce, který měl věc přidělenu." Taková změna senátu je dle stěžovatele příliš široká a neodpovídá zásadám a znění zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel pak o novém složení senátu nebyl poučen a nebyl poučen ani o svých právech s touto změnou souvisejících. Dle stěžovatele je zejména nepřípustné, aby změnou rozvrhu práce byli určeni dva soudci bez specializace. Z judikatury Ústavního soudu pak stěžovatel dovozuje, že specializace soudců představuje jeden z atributů práva na zákonného soudce.
9. K porušení stěžovatelových ústavních práv mělo dojít rovněž nedostatečným zohledněním pochybení, jichž se orgány činné v trestním řízení dopustily v přípravné fázi trestního řízení. V tomto směru stěžovatel především zmiňuje skutečnost, že jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta rozhodnutím státního zástupce Petra Jiráta, který však měl dle stěžovatelových informací iniciovat celé trestní stíhání. Stěžovatel navrhl odvolacímu soudu, aby toto podezření prověřil, ten se však s tímto problémem dostatečně nevypořádal. Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu se stěžovatel dozvěděl, že uvedený státní zástupce byl z rozhodování o dotčené stížnosti vyloučen, neboť již dříve uděloval pokyn k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. O stěžovatelově stížnosti tedy nebylo řádně rozhodnuto a tato vada nebyla nikdy zhojena. Odvolací soud pak pochybil, když odmítl provádět ve prospěch stěžovatele důkazy o tomto zásadním procesním pochybení. Orgány činné v trestním řízení navíc toto pochybení záměrně tajily, čímž jednoznačně porušily ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V důsledku uvedeného pochybení pak stěžovatel byl stíhán na základě usnesení, které nikdy nenabylo právní moci.
10. Dle stěžovatele není dokonce ani skutek, popsaný ve výrokové části napadených rozhodnutí, trestným činem. Ve skutkové větě není nikde uvedeno, v čem spočívá neoprávněnost pokusů o získání odpočtu DPH. Z rozsudků nevyplývá, že by transakce měly být fiktivní nebo neuskutečněné, či jakkoliv jinak podvodné, když naopak stěžovatel prováděl všechny úkony ve vztahu k daňovým orgánům zcela transparentně a žádné rozhodující skutečnosti nebyly při tom předstírány. O tom, že popsané skutky nejsou trestným činem, svědčí dále okolnost, že u osob, které se na tomto jednání podílely, bylo jejich trestní stíhání zastaveno. Jde zejména o Martina Blažka a Jiřího Cimlera, kteří byli členy představenstev společností, mezi nimiž předmětné transakce probíhaly. Naopak stěžovatel neměl s těmito společnostmi v kritické době v podstatě nic společného, což bylo potvrzeno i objektivními důkazy, zejména listinami. Z toho stěžovatel dovozuje "dvojí metr" při hodnocení jednání různých osob, při němž soudy přehlížely i extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry orgánů činných v trestním řízení. Skutek uvedený v odsuzujících rozsudcích se pak významně odlišuje od vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž došlo k porušení zásady totožnosti skutku. Tím došlo rovněž k porušení práva na obhajobu, neboť stěžovatel neví, proti jakým obviněním se má hájit, zatímco některá již zjevně úspěšně vyvrátil.
11. Dále stěžovatel namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces neprovedením důkazů, jejichž obsah přisvědčoval stěžovatelově obhajobě. Samotné závěry soudu v otázce stěžovatelova (nepřímého) úmyslu nesplnit daňovou povinnost jsou neprokázaná a v rozporu s důkazy založenými ve spise. V tomto směru stěžovatel obsáhle poukazuje na uznaná pochybení zaměstnanců finančních orgánů, v jejichž důsledku nedošlo k uhrazení daně. Stěžovateli je pak trestními rozsudky vyčítáno neplnění daňové povinnosti, jejíž existenci však finanční úřady dlouhodobě popíraly. Stěžovateli je tak toto pochybení státních orgánů přičítáno k tíži v trestním řízení. Dílčí stěžovatelova pochybení pak mohla být řešena správcem daně, neboť s nimi nebyl stejně spojen žádný zisk, ba naopak ztráty. Dále se soudy vůbec nezabývaly údajným stěžovatelovým obohacením 840 000 Kč, za něž byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu, ačkoliv je ze samotného spisu zřejmé, že stěžovatel obratem tuto částku (v eurech) vložil na jiný účet téže obchodní společnosti. V hodnocení důkazů tak stěžovatel spatřuje porušení zásady in dubio pro reo. Důkazy ve prospěch obhajoby pak soudy nevzaly za podklad pro svá rozhodnutí, aniž by se s nimi jakkoliv vypořádaly. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud věc projednal mimo pořadí a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
12. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
14. V první řadě musí Ústavní soud připomenout, že jako specializovaný orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů, kterým jediným přísluší posouzení otázky viny a případného trestu (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto zásadně neposuzuje důvodnost obhajoby stíhaných či odsouzených stěžovatelů, neboť jeho role spočívá především v posouzení toho, zda se s touto obhajobou ústavně přípustným způsobem vypořádaly obecné soudy. Z toho důvodu zpravidla nelze toliko zopakovaným námitkám z původního soudního řízení přiznat opodstatněnost v řízení o ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy stěžovatel velmi obsáhle opakuje svou verzi skutkového stavu, čímž jednání vytýkané mu napadenými rozhodnutími buď popírá, nebo ospravedlňuje, a zcela přehlíží závěry soudů, které se s touto jeho obhajobou obsáhle vypořádávají. Tím se pokouší Ústavní soud postavit do pozice, která mu dle ústavního pořádku nenáleží. Takto musí Ústavní soud vyhodnotit námitky týkající se oprávněnosti pořízení a provedení důkazů prostřednictvím prohlídek a odposlechů (srov. str. 9 a 10 usnesení Nejvyššího soudu, str. 12 rozsudku vrchního soudu a str. 43 až 45 rozsudku krajského soudu) a námitky týkající se neoprávněného hodnocení důkazů odvolacím soudem, jak v otázce výslechu svědků v zahraničí, tak v otázce odůvodněnosti trestu (srov. str. 10 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Většinou ostatních přípustných námitek stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Pochybení tohoto druhu stěžovatel obecným soudům nijak konkrétně nevytkl. Nalézací soud provedl velmi rozsáhlé dokazování, a to i z podnětů obhajoby (včetně dožádání výslechu svědků v cizině - sub 7).
16. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitkám nezákonnosti získání a provedení důkazů získaných odposlechy a domovními prohlídkami se podrobně věnovaly obecné soudy a stěžovatel jejich závěry v zásadě nijak nenapadá, resp. je při opakování původní obhajoby zcela přehlíží. Námitkou nezákonného použití výslechu odsouzené P. proti stěžovateli se naopak přinejmenším Nejvyšší soud vůbec nezabýval, neboť ji stěžovatel nevznesl v dovolání a podle rozsudku odvolacího soudu ani v odvolání. V takové situaci se Ústavní soud zpravidla nemůže danou námitkou věcně zabývat, neboť soudy rozhodující o opravných prostředcích, jako orgány chránící základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedostaly reálnou příležitost posoudit oprávněnost takové námitky. Proto může Ústavní soud jen těžko jejich postupu cokoliv vytknout a nadto takto napadená rozhodnutí zrušit. Pro věcný přezkum takových námitek je nezbytné nejen formálně vyčerpat stěžovateli dostupné opravné prostředky, ale rovněž v nich kvalifikovaně uplatnit všechny ústavněprávně relevantní námitky. Vztah ústavní stížnosti a dovolání v trestním řízení popsal Ústavní soud velmi obsáhle např. ve stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (vyhlášeno pod č. 40/2014 Sb.), na jehož závěry nutno stěžovatele odkázat.
17. Konečně třetí skupinou vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a hodnotícími závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či právní oporu v provedeném dokazování. Aby však bylo takové pochybení důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, musí úzce souviset s předmětem napadeného rozhodnutí, v tomto případě zejména s otázkou prokázání viny a vyměření trestu. Ústavní soud se tedy nemůže v řízení o ústavní stížnosti zabývat námitkami, jejichž odůvodněnost by reálně nemohla ovlivnit výroky napadených rozhodnutí, neboť jejich kasace by postrádala jakýkoliv rozumný smysl. Žádné ústavně relevantní pochybení, které by se týkalo předmětu napadeného trestního řízení, Ústavní soud neshledal.
18. Ani námitky týkající se extrémního rozporu totiž stěžovatel začasté neuplatnil v předchozích opravných prostředcích. To se týká např. stěžovatelem tvrzeného extrémního rozporu v otázce jeho osobního obohacení výběrem částky 840 000 Kč. Ve zbytku pak stěžovatel znovu toliko opakuje hlavní body své obhajoby z původního řízení, aniž by při tom bral v potaz závěry rozhodujících soudů. Z hlediska předmětu celého řízení, tedy skutku vymezeného v odsuzujících rozhodnutích, je pak z ústavněprávního hlediska podstatné to, že každý jednotlivý závěr obecných soudů má oporu v provedeném dokazování, anebo je ze strany soudů vyložen ve stěžovatelův prospěch, dle zásady in dubio pro reo. Tato zásada se však uplatní pouze v případě, kdy o zjišťovaných skutečnostech mají pochybnosti samotné soudy, nikoliv obhajoba. Za klíčové závěry soudů je pak třeba v dané věci považovat jejich tvrzení, že stěžovatel fakticky ovládal několik obchodních společností, které byly toliko formálně řízeny prostřednictvím tzv. bílých koní, a mezi těmito společnostmi prováděl rozsáhlé přesuny majetku za účelem získat ze státního rozpočtu značné finanční prostředky ve formě nadměrného odpočtu DPH, aniž by ve vybraných společnostech ponechal dostatečný majetek ke splnění jejich daňové povinnosti. Zneužitím formálního rozdělení majetku, který však fakticky vlastnil sám, se tak pokusil na úkor veřejných rozpočtů obohatit. V situaci, kdy tímto postupem vznikla, nebo velmi reálně hrozila vzniknout České republice škoda, nemůže být dle Ústavního soudu odsouzení stěžovatele porušením jeho ústavních práv, neboť, dle zjištění soudů, tento stav zcela způsobil sám, popř. s dalšími soukromými osobami, když jsou v jeho jednání patrné prvky zastírání skutečného stavu věci a jeho snahy obohatit se na základě pouhých přesunů majetku, vlastněného fakticky jedinou osobou. Uvedené závěry soudy podložily dlouhým řetězcem důkazů a Ústavní soud jim v tomto směru nemá co vytknout.
19. Ostatní stěžovatelem uplatněné námitky nelze rovněž fakticky věcně přezkoumat, neboť ani ty nebyly řádně uplatněny v předchozích fázích řízení. Pokud jde o námitku porušení práva na zákonného soudce, stěžovatel se proti tomuto tvrzenému pochybení nebránil ani v odvolacím řízení, přestože mu změna senátu mohla být zřejmá již z pouhé změny jeho označení z 3 To na 2 To, a především jí vůbec nezmiňuje v podaném dovolání, přestože námitka porušení práva na zákonného soudce může spadat pod dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť Nejvyšší soud se touto otázkou přinejmenším v některých případech věcně zabývá (srov. např. usnesení ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 8 Tdo 15/2014 nebo usnesení ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 7 Tdo 986/2011). Totéž platí i pro námitku, dle níž soudy nezohlednily závažná pochybení, jichž se zejména státní zástupce dopustil v přípravném řízení a v jejichž důsledku nenabylo usnesení o zahájení trestního stíhání právní moci. Ani tuto námitku stěžovatel v předchozích opravných prostředcích neuplatnil. Ústavní soud tedy nemůže v tomto směru rozhodujícím soudům cokoliv vytknout z důvodů rozvedených výše (sub 14).
20. O stěžovatelových návrzích na přednostní projednání a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť stěžovatelovu návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti fakticky vyhověl. Z toho důvodu se stal bezpředmětným i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
21. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu