ECLI:CZ:US:2000:3.US.326.2000
sp. zn. III. ÚS 326/2000
Usnesení
III. ÚS 326/2000
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.K.-H., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2000, sp. zn. 5 To 272/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné a doručené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2000 (5 To 272/2000) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud stížnostní porušil jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a obdobné právo vyjádřené v pro Českou republiku závazné mezinárodní smlouvě (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud I. stupně (Okresní soud v Ostravě) ve svých dřívějších rozhodnutích stran vazby stěžovatele (Nt 4258/97 ze dne
6. listopadu 1997) mu příslušné rozhodnutí, včetně soudem stanovených podmínek, za nichž byl z vazby propuštěn (včetně stanovení peněžité záruky), publikoval toliko v českém jazyce, jemuž však neporozuměl. Tak se stalo, stručně shrnuto, že nedodržel podmínky, za nichž byl z vazby propuštěn, tyto nezaviněně porušil, a jestliže posléze obecné soudy obou stupňů rozhodly o peněžité záruce tak, že ji přikázaly státu [§73a odst. 3 písm. a), b) tr. ř.], stalo se tak za porušení dříve zmíněných ústavně zaručených práv. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu II. stupně zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právo na tlumočníka pro toho, kdo neovládá jazyk, v němž se vede jednání, vzniká za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod; k těmto podmínkám náleží, že ten, v jehož prospěch má být tlumočník ustanoven, prohlásí, že jazyk, jímž se s ním v řízení (jednání) komunikuje, neovládá (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Této ústavně stanovené podmínce nelze rozumět jinak, než že iniciativa k uplatnění uvažovaného práva přísluší tomu, kdo komunikujícímu jazyku nerozumí (jej neovládá).
Takto stanovenou podmínku stěžovatel nesplnil, i když ze spisu obecného soudu
I. stupně (Okresního soudu v Ostravě zn. Nt 3280/97) je patrno, že u jeho výslechu před vyšetřovatelem byl tlumočník přítomen (č. l. 3 spisu); z následných procesních úkonů, především z těch, které jsou podkladem ústavní stížnosti, není zřejmé, že by jim stěžovatel nerozuměl, případně že by dal najevo, že českému jazyku, v němž tyto procesní úkony byly vedeny, pro jeho neznalost dostatečně nerozumí, resp. že tento jazyk neovládá (č. l. 7, č. l. 46 a násl., č. l. 54 spisu téhož soudu zn. Nt 4258/97). Nadto z obou spisů je patrno, že stěžovatel obsáhlými podáními svého obhájce objasňoval složité skutkové otázky spojené s meritem věci, proti vznesenému obvinění podával obsáhlé námitky, včetně těch, které směřovaly k porušení ústavní zásady zákonného soudce, aniž by v těchto podáních byla jakákoli zmínka o tom, že projednávat věc v českém jazyce mu činí potíže, příp. že na tyto potíže narazil při konzultacích se svým obhájcem apod. Obecným soudům nelze proto vytýkat porušení (nerespektování) práva, které v řízení před nimi nebylo uplatněno.
V naznačených souvislostech nelze ostatně přehlédnout, že stěžovatel sám s obecnými soudy komunikuje v českém jazyce (dopis stěžovatele ve spise Okresního soudu v Ostravě zn. 4233/2000) a zejména, že před vydáním posuzovaných rozhodnutí pobýval na území České republiky delší dobu jako majitel zavedené firmy (cestovní kanceláře) a nic nenasvědčuje tomu, že by při styku ať s veřejností nebo s pracovníky, které ve svém podniku zaměstnával, používal služeb tlumočníka, příp. jiného než českého jazyka, a námitky stěžovatele uplatněné ex post mají proto charakter účelového tvrzení.
Námitkami stěžovatele, směřujícími z obdobných důvodů proti rozhodnutím obecných soudů ze dne 6. listopadu 1997 (Okresní soud Ostrava Nt 4258/97), příp. proti postupu vyšetřovatele (sdělení obvinění ze dne 3. července 1997 KÚV Ostrava sp. zn. KVV-156/20), nebylo třeba se zabývat, neboť jednak tomu brání jak procesní překážka a nedodržení lhůty
(§72 odst. 2 al. 1 zákona), tak skutečnost, že v tomto sporu stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl ze zákona k dispozici (§72 odst. 2 al. 2 zákona), nehledě již ani k tomu, že podle žádání ústavní stížnosti (jejího petitu) stěžovatel napadl toliko rozhodnutí stížnostního soudu, jak vpředu je označeno.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou těchto důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. srpna 2000