ECLI:CZ:US:2004:3.US.329.03
sp. zn. III. ÚS 329/03
Usnesení
III. ÚS 329/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. P. H., veřejné obchodní společnosti, zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2003, čj. 20 Cdo 1079/2002-110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, čj. 13 Co 584/2002-57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2002, čj. 19 C 18/2002-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2003, čj.
20 Cdo 1079/2002-110, jakož i jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, čj. 13 Co 584/2002-57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2002, čj. 19 C 18/2002-41. Dle názoru stěžovatelky postupem uvedených soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí na zaplacení částky 830.552,40 Kč s příslušenstvím, představující náhradu údajné škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že na podkladě exekučních příkazů, vydaných Celním úřadem Břeclav - dálnice dne 23. 9. 1999 pod čj. E/900064/99 - E/900066/99, došlo ke sražení uvedené částky, přestože nalézací rozhodnutí představovaná platebními výměry čj. 29-1582/CD/95 - 29-1673/CD/95, která sloužila za podklad předmětné exekuce, zněla na firmu T. P. H. A., a nikoliv na stěžovatelku. Obvodní soud však v postupu Celního úřadu Břeclav - dálnice žádné pochybení z hlediska §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezjistil, když konstatoval, že v projednávaném případě odčerpání peněžních prostředků z účtu stěžovatelky vedeného u České spořitelny, a. s., předcházelo vydání exekučních příkazů na částku převyšující odčerpaný obnos, nařizujících dle §73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), exekuci přikázáním pohledávky, přičemž k jejich doručení stěžovatelce došlo dne 27. 9. 1999. Z výpisů z účtu stěžovatelky je patrné, že ke sražení příslušných částek došlo dne 19. 10. 1999 a 19. 4. 2000. Přestože stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě dne 12. 10. 1999 uplatnila proti exekučním příkazům přípustný opravný prostředek - námitky (§73 odst. 8 daňového řádu), její podání nemělo odkladný účinek (§52 odst. 3 daňového řádu), a tak podle nich bylo možno postupovat i v době, kdy nebylo rozhodnuto o podaných námitkách. K tomu obvodní soud poznamenal, že pokud postup celního úřadu vycházel z vydaných exekučních příkazů, bylo by možno uvažovat toliko o případném způsobení škody v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, ovšem v posuzovaném případě zákonem stanovené podmínky naplněny nebyly, neboť exekuční příkazy nebyly pro nezákonnost zrušeny.
Městský soud v Praze pak k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil. V odůvodnění uvedl, že i když stěžovatelka tvrdí, že exekuční příkazy byly vydány proti non subjektu (pozn.: míněny jsou však zřejmě shora označené platební výměry), nemůže uvést, že v Pardubicích existuje jiná obchodní společnost, se kterou by ji bylo možno zaměnit. Z obchodního rejstříku bylo soudem přitom zjištěno, že stěžovatelka je v něm zapsána pod názvem T. P. H., veřejná obchodní společnost, sídlo Pardubice toto sídlo bylo vymazáno dne 30. 6. 1997 a zapsáno bylo sídlo Pardubice, Rožkova 1755, přičemž jeden ze tří společníků stěžovatelky měl bydliště na prvně uvedené adrese, to bylo ke stejnému datu vymazáno; další ze společníků měl jako bydliště zapsánu adresu uvedenou druhou v pořadí. Rovněž souhlasí i identifikační číslo společnosti, takže i když je stěžovatelka označena v exekučních příkazech nepřesně (viz poznámka výše), nemůže být pochybnost o tom, že povinnost zaplatit celní dluh byla uložena stěžovatelce a nikomu jinému. Dále odvolací soud konstatoval, že pokud stěžovatelka spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že k odčerpání finančních prostředků z jejího účtu bylo provedeno na základě rozhodnutí, které stěžovatelce žádnou povinnost neuložilo, tak daný názor neodpovídá skutečnosti.
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které však dovolací soud odmítl, neboť je neshledal ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, přičemž své závěry v souladu s ustanovením §243c odst. 2 věty první o. s. ř. neodůvodnil.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nesprávný úřední postup spatřovala v tom, že bez řádného exekučního titulu byla z jejího účtu stržena shora uvedená částka, k čemuž poznamenala, že v době vydání exekučního příkazu nebylo možno podle tehdy platné právní úpravy domáhat se jeho soudního přezkumu, a tedy ani zrušení exekučního příkazu pro jeho nezákonnost; z tohoto důvodu vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nepřicházel vůbec v úvahu. Dle stěžovatelky tedy mělo být základní otázkou, kterou obecné soudy měly povinnost posoudit, zda platební výměry byly nulitními akty. V návaznosti na to stěžovatelka tvrdí, že neexistují žádná nalézací rozhodnutí (platební výměry), které by se jí týkaly. Jsou tu pouze platební výměry, kde je jako dlužník uveden subjekt T. P. H. A., jenž s ní nelze ztotožňovat, přičemž dané označení neodpovídá ani §32 odst. 1 písm. c) daňového řádu. V ústavní stížnosti následně stěžovatelka poukazuje na judikaturu obecných soudů, jakož i na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jež bylo vydáno přímo v její věci, a shrnuje, že přes předmětnou judikaturu, dle níž se jedná o nulitní platební výměry, jí náhrada škody nebyla přiznána. Daným postupem, tedy kdy obecné soudy nárok stěžovatelky na náhradu škody zamítly, aniž by zkoumaly všechny pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti a tvrzení, zejména zmíněnou nulitu exekučního titulu, měl být porušen čl. 36 odst. 3 Listiny a zákon č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vychází z toho, že v posuzované věci mělo jít o nesprávný úřední postup. Je však třeba vzít v úvahu, že u nesprávného úředního postupu jde o porušení právní normy stanovující předepsaný postup státního orgánu, resp. o porušení účelu postupu státního orgánu, který - ať již souvisí s rozhodovací činností státního orgánu či nikoli - nenašel svůj bezprostřední výraz ve vydaném rozhodnutí, neboť v opačném případě by se jednalo o odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí (viz Knapp, V., a kol.: Občanské právo hmotné, sv. II., ASPI , 3. vyd., 2002, str. 547). Jestliže tedy stěžovatelka namítá skutečnost, že předmětné exekuční příkazy byly vydány na základě nulitního exekučního titulu, je třeba souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že se jedná o eventuální vadu exekučního příkazu, která může mít za následek nezákonnost daného rozhodnutí, takže v úvahu by přicházelo pouze použití ustanovení §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Jde-li o samotný postup celního úřadu, spočívající v odčerpání finančních prostředků z účtu stěžovatelky, soud prvního stupně v něm žádné nesprávnosti nezjistil, a pakliže stěžovatelka v ústavní stížnosti jeho závěry v tomto ohledu nenapadá, lze zcela odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.
Závěrem je třeba zdůraznit, že obecné soudy v daném řízení nemohly rozhodovat o tom, zda exekuční příkazy trpí namítanou vadou a zda se tak jedná o nezákonná rozhodnutí, čehož si byla stěžovatelka ostatně vědoma. Prostředkem k eventuálně úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, pokud by ovšem tato nebyla nahrazena způsobem uvedeným v §73 odst. 10 daňového řádu, bylo podat proti exekučním příkazům, resp. následnému rozhodnutí správce daně o námitkách, k příslušnému soudu správní žalobu podle §247 a násl. o. s. ř., v tehdy platném znění, a pokud by soudem nebyla na základě ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., v tehdy platném znění, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti zřejmě odkazuje, shledána přípustnou, mohla se stěžovatelka obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností, event. spojenou s návrhem podle §74 zákona. K tomu Ústavní soud dodává, že dle jeho názoru žaloba přípustná byla, neboť pokud by totiž byla shledána důvodnou, nejednalo by se ve skutečnosti o rozhodnutí procesní povahy ve smyslu citovaného ustanovení; i kdyby se dle obecného soudu jednalo o takové rozhodnutí, povinnost soudního přezkumu by vyplývala z čl. 36 odst. 2 Listiny, je totiž třeba vzít v úvahu, že v přímé souvislosti s rozhodovací činností Ústavního soudu, na niž lze stěžovatelku odkázat, byla dikce citovaného ustanovení změněna (viz zákon č. 30/2000 Sb.).
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. ledna 2004