ECLI:CZ:US:2001:3.US.33.01
sp. zn. III. ÚS 33/01
Usnesení
III. ÚS 33/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti navrhovatele E.H., zastoupeného JUDr. P.H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2000, sp. zn. 10 Ca 283/2000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2000 (10 Ca 283/2000-63), odůvodňoval ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení bylo v řízení před jmenovaným obecným soudem zasaženo do práv zaručených čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na okolnosti, za nichž byl na majetek původního vlastníka použit dekret č. 12/1945 Sb., a uvedl, že s ohledem na prokázané skutečnosti, tj. na den smrti J.H., nutno dovodit, že se stát jeho nemovitostí zmocnil bez právního titulu, nenabyl však k nim vlastnické právo, pouze vlastníku odňal možnost je držet, užívat, stejně jako tuto možnost odňal dědicům. Poněvadž se stěžovatel stal dědicem v roce 1961, byla dědická práva odňata i jemu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 19 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Z obsahu rozsudku, napadeného ústavní stížností, zásah do práv, jichž se navrhovatel dovolává, shledán nebyl. V řízení o tvrzeném nároku, který stěžovatel uplatnil podle zák. č. 243/1992 Sb., bylo spolehlivě zjištěno, že navrhovatel pro jeho uznání nesplnil předpoklady, stanovené §2 odst. l a 2 cit. zákona. Pokud jde o J.H., původního vlastníka, nebylo prokázáno, že byl v době konfiskace majetku čsl. občanem - bylo jen zjištěno, že mu byl dne 27. 9. 1939 vystaven průkaz o německém státním občanství. Nebylo také prokázáno, že stěžovatel byl dědicem ze závěti a že tato závěť byla v dědickém řízení projednána. Dědicem J.H. byl závětí určen univerzální dědic - syn F.B.H. a tzv. svěřeneckým substitutem bratranec zůstavitele stěžovatel E.H. Jmenovanému bylo uděleno státní občanství ČR listinou Ministerstva vnitra ČR ze dne 27. 9. 1991. Krajský soud v Českých Budějovicích vyčerpávajícím způsobem odůvodnil konstatování, že konfiskace majetku proběhla v souladu s dekretem č. 12/1945 Sb., že majetek přešel na stát ke dni účinnosti dekretu, tj. k 23. 6. 1945, jako tzv. ležící pozůstalost, když šlo o majetek, který k tomuto datu nenabyl případný dědic vlastníka, zemřelého 12. 5. 1945, tj. před účinností dekretu. Zde soud správně odkázal na ustanovení §536, §710 a §819 obecného zákoníku občanského, upravující přechod vlastnictví k majetku zemřelého na dědice a lze zmínit i obsah §547 věty třetí obecného obč. zák. z r. 1811, podle něhož před přijetím pozůstalosti dědicem hledělo se na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého. V souvislosti s právními závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích v předmětné věci je třeba poukázat také na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci II. ÚS 170/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., vydání 1., č. 131, Praha 1998), v němž se jmenovaný soud vyslovil shodně.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a tedy dle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. března 2001