ECLI:CZ:US:2014:3.US.330.14.1
sp. zn. III. ÚS 330/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, IČ 00064581 se sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou, Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 28 Cdo 554/2013-99, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012 č. j. 17 Co 219/2012-73 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. listopadu 2011 č. j. 27 C 61/2011-49 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. listopadu 2011 č. j. 27 C 61/2011-54, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v občanskoprávním sporu o určení vlastnictví specifikovaných pozemků, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 61/2011 mezi ní, jako žalovanou, a Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako žalobkyní, nerespektovaly ústavní princip, podle něhož soudy jsou při rozhodování vázány zákonem.
Podle názoru stěžovatelky obecné soudy pochybily tím, že vadně interpretovaly v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.") použitý termín "hospodařit s majetkem" (jako třetí podmínky pro přechod vlastnického práva z majetku České republiky do vlastnictví obcí) tak, že musí jít o faktické užívání pozemků. Stěžovatelka s takovou interpretací nesouhlasí, protože prý nevyplývá z textu zákona, a je rozporná se stanoviskem a průvodním dopisem Ministerstva financí k výkladu zákona. Stěžovatelka pokládá podmínku "hospodařit s majetkem" za splněnou tím, že ke dni účinnosti zákona trvalo právo hospodaření. Protože obecné soudy prý nesprávně dovodily, že stěžovatelka pozemky fakticky neužívala, rozhodly ve sporu o určení vlastnictví v její neprospěch, čímž porušily její ústavní právo na spravedlivý proces.
Podle názoru stěžovatelky není podstatné, jestli obec (či její právní předchůdce) musela s předmětnými pozemky skutečně fakticky hospodařit, neboť prý postačovala podmínka existence práva hospodaření k danému datu.
V této souvislosti stěžovatelka poznamenává, že právo trvalého užívání k předmětným pozemkům nepříslušelo ani TJ Spartak, což bylo údajně potvrzeno i v řízení vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha pod č. j. OR-330/2005-101/34.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 11. 2011 č. j. 27 C 61/2011-49, doplněným usnesením ze dne 19. 11. 2011 č. j. 27 C 61/2011-54, rozhodl, že vlastníkem ve výroku citovaného rozsudku identifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky") je žalobkyně - Česká republika s právem hospodaření pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Soud prvního stupně konstatoval, že v předmětné věci nebyly kumulativně splněny všechny tři podmínky pro přechod majetku České republiky do majetku obcí podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy že předmětné pozemky ve stanovené době náležely České republice, ke konkrétnímu dni měl k nim právo hospodaření právní předchůdce obce, přičemž tento právní předchůdce s daným majetkem také fakticky hospodařil. Přes poučení soudu žalovaná splnění posledně uvedené podmínky v řízení netvrdila ani neprokazovala.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že podle jeho názoru není důvod v předmětné věci rozhodovat odlišně od stávající platné judikatury v těchto věcech.
Nejvyšší soud ČR, který rozhodoval o dovolání stěžovatelky, její mimořádný opravný prostředek usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 554/2013-99 odmítl jako nepřípustný s odůvodněním, že stěžovatelka pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu při aplikaci ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., aniž v této souvislosti předkládá argumenty, způsobilé zpochybnit správnosti dosavadních závěrů Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu v této otázce.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zřetelně akcentuje minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která odráží skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi dostatečně zřetelně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS).
Taková situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zrušit stěžovatelkou napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Z argumentace stěžovatelky, předestřené Ústavnímu soudu v její ústavní stížnosti, je zřejmé, že představuje jen pokračující polemiku s dosavadní interpretací ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Je třeba v této souvislosti připomenout, že výkladem výše označeného ustanovení se Ústavní soud zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 Ústavní soud vyslovil názor, že pro přechod vlastnictví musí být kumulativně splněny tři podmínky: musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni měl k němu právo hospodaření právní předchůdce obce, a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také fakticky hospodařil (tedy že právo hospodaření bylo také realizováno).
V nálezu ze dne 9. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 600/11 Ústavní soud konstatoval, že pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodná otázka, zda byly splněny všechny tři podmínky pro převod vlastnického práva dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
K posledně uvedené podmínce Ústavní soud v témže nálezu uvedl: Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá povinnost hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany.
Pojem "hospodaření" uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze tedy chápat jako opozici k pojmu "právo hospodaření", a to v tom smyslu, že "právo hospodaření" představuje určitou formální podmínku, zatímco "hospodaření" podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1105/07).
Ústavní soud je povinován dohledem nad dodržováním ústavnosti, což v předmětných souvislostech znamená sledovat, aby byl respektován princip právního státu, jehož významnou složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud při svém rozhodování jeho porušení dopouštět, musí respektovat vlastní rozhodnutí, která může překonat následnou judikaturou jen za určitých podmínek (srovnej nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02), jmenovitě postupem podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Třetí senát však neshledal žádný důvod k výše uvedenému postupu, přičemž na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelkou použité odkazy na jí široce citované stanovisko Ministerstva financí či různé další listiny.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením bez nařízení jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu