ECLI:CZ:US:2016:3.US.337.16.1
sp. zn. III. ÚS 337/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Námisňáka, CSc., zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 44 Co 331/2015-222, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a JUDr. Jany Hejlové, advokátky, sídlem Branka 549/8a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že v řízení, v němž bylo vydáno, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") porušil jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména pak právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, porušeno mělo být i právo pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a porušeno mělo být rovněž ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 1, čl. 4 a čl. 90 věty první Ústavy.
2. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 23. 4. 2015 č. j. 232 C 9/2015-166 bylo v řízení o stěžovatelově žalobě na zaplacení částky 1 879 033,50 Kč s příslušenstvím (z titulu náhrady škody podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) nařízeno předběžné opatření, kterým bylo uloženo vedlejší účastnici (jako žalované) zdržet se jakéhokoli nakládání s konkrétní nemovitostí (pozemku se stavbou) nacházející se v katastrálním území Komín. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatel doložil, že vedlejší účastnice učinila kroky směřující k zatížení této nemovitosti, takže by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí [§102 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
3. Toto rozhodnutí napadla vedlejší účastnice odvoláním, ve kterém mj. namítla, že jako advokátka je na základě Rámcové pojistné smlouvy č. 2904309313 uzavřené mezi Generali Pojišťovnou a. s. (dále jen "pojišťovna") a Českou advokátní komorou pojištěna pro případ škody, kterou v souvislosti s poskytováním právních služeb způsobí. Ve vyjádření k tomuto odvolání stěžovatel mj. uvedl, že vedlejší účastnice pojistnou událost nahlásila, ale že pojišťovně neposkytla součinnost a pojišťovna nic neuhradila, že vědomě zfalšovala soudní rozhodnutí, aby zahladila svá profesní pochybení, takže nelze vyloučit odmítnutí plnění ze strany pojišťovny z důvodu vědomého trestného činu.
4. Napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Vyjádřil nesouhlas s úvahou městského soudu, že ohrožení výkonu rozhodnutí představuje samotné zřízení zástavního práva, přičemž argumentoval jednak tím, že vedlejší účastnice se může stěží osobně zdržet, jestliže již příslušný úkon (tj. zřízení zástavního práva) uskutečnila a vklad "běží" úředním pořadem, jednak že zástavní právo je zajišťovací instrument, které (naopak od obavy) posiluje jistotu výkonu zajištěného práva a jeho použití je též legitimní, a konečně že obavu může budit až postup sledující zkrátit výkonem zástavního práva stěžovatelovy vyhlídky na uspokojení z majetku vedlejší účastnice, což je případ, kterým se městský soud po stránce osvědčení (§75c odst. 1 o. s. ř.) nezabýval. Dále krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice byla v rozhodné době pojištěna ve smyslu §24a odst. 1 zákona o advokacii, pojistný limit činil tři miliony korun, takže pojistka by pokryla celou spornou částku, přičemž "funkčně stejným zajišťovacím instrumentem" jako zástava "je i pojištění odpovědnosti za škodu, třebaže působí nepřímo tím, co představuje až kapitálové zajištění pojišťoven a platný pojistně-právní závazek škůdce", načež uzavřel, že i kdyby vznikla obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen "lepším" právem třetí osoby na uspokojení z daného nemovitého majetku, objektivně tato obava nevzniká vzhledem k dalšímu majetku vedlejší účastnice v podobě dostatečné pojistky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení svého práva na spravedlivý proces s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je z podstatné části nesrozumitelné, neboť krajský soud použil nesrozumitelné pojmy, jím formulované věty nedávají smysl a jeho východiska ani nekorespondují se skutečností, konkrétně s obsahem jeho vyjádření k odvolání, kde uvedl, že na vedlejší účastnici podal trestní oznámení, zatímco soud konstatoval, že se neodvážil žalovat za úmyslné způsobení škody; měl tedy naopak za to, že prostředky civilního práva jsou nedostatečné, a proto sáhl k instrumentům práva trestního. Krajský soud se také nedostatečně vypořádal s argumentací týkající se důvodu jeho neúspěchu ve sporu, v němž jej vedlejší účastnice zastupovala (tj. neomluvená neúčast u jednání), když přijal paušální závěr, že případný nárok na náhradu škody plně pokrývá povinné pojištění, aniž by vzal v úvahu podmínky výluk pojištění, jež zahrnují nejen úmyslné jednání, ale také hrubou nedbalost, což může dle judikatury Ústavního soudu představovat tzv. opomenutý důkaz. Krajský soud dle stěžovatele nijak nehodnotil, že se vedlejší účastnice nepokusila hájit pravdivost fiktivní zástavní smlouvy s údajným věřitelem jakožto jednání, které se stalo důvodem k podání návrhu na vydání předběžného opatření. Napadené rozhodnutí tak má být nejen nesrozumitelné, ale krajský soud se v něm dostatečně nevypořádal s jeho nejzávažnějšími tvrzeními a námitkami.
6. Zásah do vlastnického práva pak stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud nepřihlédl k jeho možnosti, že bude muset v budoucnosti uplatňovat nárok na náhradu škody, když připustil zatížení jediného majetku vedlejší účastnice (zástavním) právem třetí osoby, a v důsledku toho účelové podstatné zhoršení dobytnosti pohledávky, případně její faktickou nedobytnost, přičemž závažnost daného zásahu plyne z výše škodného nároku. Krajský soud měl zcela nesprávně aplikovat zásadu subsidiarity a proporcionality. Vedlejší účastnice by totiž sice byla dočasně omezena ve výkonu části vlastnického práva (nakládat s nemovitým majetkem), pokud by zamýšlela jej zcizit. Tomu nic nenasvědčovalo, naopak vedlejší účastnice nemovitost v průběhu řízení nadále užívala a v domě bydlela, oproti tomu by to pro něj (stěžovatele) znamenalo, že dosáhne uspokojení své pohledávky, i kdyby pojišťovna odmítla plnit, což se má s ohledem na výluky pojištění jevit jako vysoce pravděpodobné.
7. Současně stěžovatel upozornil, že vedlejší účastnice se nezdráhala použít i nelegální prostředky k tomu, aby ze sebe sňala jakoukoliv odpovědnost, a na pochybení, jichž se měla dopustit v soudním řízení, kde jej zastupovala, s tím, že ochrana, kterou jí soud poskytl, má být nedůvodná, resp. kontraproduktivní, neboť jeho zájmy zůstávají nechráněny, a upozornil na to, že se eventuálně bude domáhat náhrady škody po státu, přičemž s ohledem na dosud vynaložené náklady hrozí, že již další náklady spojené s vymáháním vzniklé újmy na státu nebude schopen nést a že tyto nároky odhaduje na 2 miliony korun. Dle stěžovatele hrozí i možnost vzniku dalších sporů, jejichž meritem bude "zneplatnění" úkonů vedlejší účastnice.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkovi a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
9. Krajský soud uvedl, že jeho rozhodnutí je postaveno na závěru, že v situaci, kdy je případná pohledávka žalobce na náhradu škody v plné výši "pokryta" pojistným plněním a nebyly výslovně tvrzeny, resp. prokázány výluky z tohoto plnění, je v rozporu s podmínkami pro nařízení předběžného opatření "zajištovat" uplatněnou pohledávku i jinak, což bylo stěžovateli srozumitelně vysvětleno, přičemž dle krajského soudu stěžovatel odůvodnění napadeného rozhodnutí dobře chápe a polemizuje s ním. Navíc sám relativizuje splnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření, když uvádí, že vlastně "nic nehrozí", neboť vedlejší účastnice s nemovitostí disponovat nechce a k jejímu zatížení zástavním právem již došlo, což městský soud nezkoumal.
10. Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody ze stejného titulu v trestním řízení, usiloval i o obnovu řízení, ve kterém ho zastupovala, odkázala na napadené usnesení a rovněž upozornila, že stěžovatel podává opakovaně trestní oznámení, že byla prostřednictvím právního zástupce vyzývána k řádnému uplatnění škodní události u pojišťovny, že dne 20. 5. 2015 byl podán návrh na vstup pojišťovny (jako vedlejší účastnice na její straně) do řízení a že není pravda, že pojišťovně neposkytla dostatečnou součinnost. Závěrem vyslovila názor, že podmínky pro předběžné opatření podle §74 a 75 o. s. ř. nejsou splněny, a vzhledem k tomu, že dosud nebyl podán návrh na výmaz předběžného opatření z katastru nemovitostí, i když napadené usnesení nabylo právní moci, nemůže ani jistota dle §75b o. s. ř. postačovat k zajištění škody nebo jiné újmy. Navrhla proto odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Stěžovatel v replice k vyjádření krajského soudu uvedl, že nesouhlasí s relativizací jeho námitky týkající se (ne)srozumitelnosti odůvodnění napadeného usnesení, přičemž poukázal na pojmy jako "pojistně-právní závazek škůdce" či "proporce mezi zajištěním a zajištěným (právem)", případně že toto odůvodnění nekoresponduje se skutečnostmi, které v řízení tvrdil a s nimiž (a jím navrženými důkazy) se krajský soud nevypořádal. V kontradikci s tím má být také, že pokud krajský soud k jeho námitce, že "[f]akt, že je žalovaná pojištěna ... nevylučuje povinnost žalované k náhradě újmy...", konstatoval, že jde o "argument ne zcela srozumitelný, jestliže není řeč o ničem, co náhradě škody překáží, ale o tom, co věřitele zbavuje obavy o efektivní uspokojení". Ve svém vyjádření k odvolání vedlejší účastnice totiž (stěžovatel) vyjádřil obavu z toho, že újma způsobená vedlejší účastnicí mu nebude nahrazena, což mělo plynout z jejího liknavého přístupu při poskytování součinnosti s pojišťovnou a z toho, že z její strany šlo o vědomé jednání, které lze kvalifikovat jako úmyslné či hrubě nedbalostní, a proto nelze vyloučit odmítnutí plnění pojišťovnou z důvodu vědomého trestného činu. To představuje potenciální překážku náhrady škody. Stěžovatel odmítl, že by sám v ústavní stížnosti (její bod 39) relativizoval splnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření [konkrétně když mj. uvedl, že "vedlejší účastnice nemovitost v průběhu řízení nadále užívala a v domě bydlela a soudě podle (byť účelového) zatížení, hodlala v nich bydlet a užívat je i nadále"], neboť v tomto bodě pouze poukázal na to, že vedlejší účastnice by omezení vlastnického práva pocítila jen, když by zamýšlela jí vlastněnou nemovitost zcizit, což nelze do budoucna vyloučit, jemu by však takové omezení poskytovalo jistotu pro případ, že by pojišťovna odmítla plnit. V této souvislosti stěžovatel upozornil na usnesení ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 3284/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že svou důvodnou obavu prokázal, přičemž omezení vedlejší účastnice by bylo zcela marginální.
12. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel uvedl, že jeho argumentaci nevyvrátila, pakliže pouze poukázala na existenci civilních a trestních řízení, a zmínila-li jednání s pojišťovnou, jí předložené informace byly neúplné a částečně zcela nepravdivé, neboť nesdělila plný rozsah svých pochybení, a tyto se snažila bagatelizovat. Vedlejší účastnicí uváděná skutečnost, že dosud nebyl podán návrh na výmaz předběžného opatření z katastru nemovitostí, je dle stěžovatele bezpředmětná, a jde-li o nedostatečnost jistoty podle §75b o. s. ř., z jejího tvrzení nevyplývá, proč by tomu tak mělo být, a ani jakou to má souvislost s ústavní stížností.
IV.
Procesní předpoklady řízení
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici ve vztahu k napadenému usnesení neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno (obecně) vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Jde-li konkrétně o přezkum rozhodnutí obecných soudů o návrhu na nařízení předběžného opatření, Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že takováto rozhodnutí mohou v některých případech být způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, současně však jejich povaha (spolu s postavením Ústavního soudu, jak bylo popsáno výše) určuje i meze daného přezkumu, kdy tento soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole či libovůle (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny); k přezkumu vlastního závěru obecného soudu ohledně (ne)důvodnosti návrhu se oprávněn necítí [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14], ledaže by šlo o natolik extenzivní zásah, jenž by vyžadoval bezprostřední ingerenci [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadené usnesení je nesrozumitelně odůvodněno (a tudíž má být zřejmě nepřezkoumatelné). S tímto názorem se však Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť i když odůvodnění napadeného usnesení vyžaduje od jeho adresátů, aby vyvinuly určité interpretační úsilí, je dostatečně zřejmé, že dané rozhodnutí je postaveno na dvou samostatných důvodech. První spočívá v tom, že stěžovatel dostatečně neosvědčil obavu z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí, neboť vedlejší účastnice předmětnou nemovitost zástavním právem třetí osoby již zatížila, a z ničeho neplyne, že by jiným způsobem v budoucnu zamýšlela stěžovatele zkrátit, pokud jde o uspokojení jeho případného nároku (ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nic nenasvědčuje tomu, že by vedlejší účastnice předmětnou nemovitost hodlala zcizit). Může být jistě předmětem polemiky, zda samotné (a již "nezvratné") zatížení nemovitosti zástavním právem není "dostatečným" důvodem pro vznik takové obavy, nicméně šlo by zde o otázku věcné správnosti daného rozhodnutí.
18. S ohledem na výše uvedené není třeba se zabývat druhým důvodem, tj. že případná stěžovatelova pohledávka je zajištěna (povinným) pojištěním odpovědnosti advokáta za škody podle §24a zákona o advokacii, a tudíž nařízení předběžného opatření není nezbytné, neboť objektivně vyvrací případnou obavu".
19. Ústavní soud nicméně pokládá za potřebné podotknout, že na straně jedné se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že za relevantní lze pokládat tvrzení o tom, co z (právního) hlediska náhradě škody překáží. Bez významu proto je, že pojišťovna dosud, tedy za běhu řízení o náhradu škody, žádné plnění neposkytla.
20. Na straně druhé stěžovatel ohledně pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem argumentoval přiléhavě (a opačně, než z čeho vycházel krajský soud). V souvislosti s odvolací námitkou vedlejší účastnice totiž nepřímo poukázal na tzv. výluku z odpovědnosti advokáta za škodu, která je zakotvena ve shora uvedené pojistné smlouvě, s tím, že by tato výluka mohla dopadat na souzenou věc (jakkoli dosud nárok na plnění z pojistné smlouvy nebyl uplatněn, a proto její výklad nebyl předmětem samotného řízení před Ústavním soudem). Nicméně smyslem a účelem zakotvení povinnosti v ustanovení §24a a násl. zákona o advokacii není jen ochrana samotného advokáta, ale také (a především) jeho klientů jako eventuálně poškozených. To je dáno samotnou povahou činnosti advokáta, která (s ohledem na rozhodující vliv "lidského faktoru") není (nemůže být) prosta chyb, přitom však na jejím výsledku často závisí osud klienta či jeho majetku, a případná pochybení tudíž mohou mít natolik závažné důsledky, že jejich reparace bude zcela mimo majetkové možnosti (či výdělkové schopnosti) advokáta. S ohledem na to je povinností obecných soudů také zkoumat, zda konkrétní pojistná smlouva respektuje zmíněný smysl a účel příslušného povinného pojištění, od čehož se také odvíjí otázka platnosti ve smlouvě obsažené tzv. výluky, zde konkrétně, co se týče formy zavinění na straně advokáta.
21. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu