ECLI:CZ:US:2016:3.US.3383.16.1
sp. zn. III. ÚS 3383/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti PREFA MAJETKOVÁ a. s., sídlem Husova 456, Pardubice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 345/2016-324, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2015 č. j. 14 Co 287/2015-183 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. června 2015 č. j. 26 C 27/2015-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být dle jejího tvrzení porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 26 C 27/2015, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatelka domáhala po České republice náhrady škody ve výši 1 158 720 000 Kč. Žaloba dle obvodního soudu neobsahovala všechny stanovené náležitosti a tak stěžovatelku soud usnesením ze dne 20. 5. 2015 č. j. 26 C 27/2015-36 vyzval, aby o uvedené náležitosti žalobu doplnila. Stěžovatelka reagovala podáním, které dle obvodního soudu neobsahovalo potřebné doplnění náležitostí. Žaloba tak nemohla být dle obvodního soudu projednána, a ten jí proto napadeným usnesením odmítl.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom s jeho závěrem o nedostatcích podané žaloby. Vylíčení rozhodných skutečností bylo dle něj natolik kusé, že nebylo možné dovodit, jaké jednání má být předmětem řízení. Předně nebyl dostatečně individualizován skutek, vyjmenovány konkrétní skutečnosti, z nichž je odvozován žalobní návrh, a z čeho vyplývá výše požadované částky.
4. Proti oběma usnesením podala stěžovatelka dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že zastavil dovolací řízení proti usnesení obvodního soudu z důvodu chybějící funkční příslušnosti a dále odmítl dovolání v části směřující proti usnesení městského soudu, neboť neshledal, že by bylo rozporné s judikaturou, které se stěžovatelka dovolávala.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka vytýká ve velmi obsáhlém podání (217 stran textu) obecným soudům celou řadu porušení jejích ústavních práv, k němuž již několik let dochází dle jejího mínění v celé české justici, včetně Ústavního soudu, kterému již vícekrát své námitky formou ústavních stížností adresovala. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud za nutné opakovat všechny jednotlivé argumenty, které se většinou míjejí s předmětem řízení o ústavní stížnosti a pouze v mizivé části směřují k otázce, kterou je Ústavní soud příslušný posoudit. Je proto třeba konstatovat, že stěžovatelka namítá porušení práva na přístup k soudu a soudní ochranu, k němuž mělo dojít ústavně nekonformní interpretací občanského soudního řádu, zejména jeho ustanovení §43 odst. 2 a §79 odst. 1. Požadavky obvodního soudu, aby svá tvrzení blíže konkretizovala, považuje stěžovatelka za protiprávní.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v opakovaném nesouhlasu stěžovatelky s postupem obecných soudů při vyřizování jejích žalob (směřujících převážně proti státu), které soudy označují za neúplné a nesrozumitelné, a tudíž neprojednatelné. Ústavní soud však opakovaně v minulosti označil popsané hodnocení stylu stěžovatelčiných podání ze strany obecných soudů za ústavně přípustné (srov. např. usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1996/16 nebo ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3909/14 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), čehož si je sama stěžovatelka dle ústavní stížnosti vědoma. Po seznámení se se spisem obvodního soudu musí i v dané věci Ústavní soud setrvat na výše uvedeném hodnocení. Stěžovatelčina podání jsou ustáleně hodnocena jako nesrozumitelná, nesourodá a kusá, na což je stěžovatelka opakovaně upozorňována, včetně legitimních negativních procesních a v konečném důsledku i hmotněprávních důsledků pro ochranu jejích práv (srov. např. bod 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 3909/14). Je samozřejmě právem stěžovatelky, aby k prokázání zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod použila argumentaci, kterou považuje za případnou, pokud však nesplní požadavky, které na obsah tvrzení v ústavní stížnosti klade zákon o Ústavním soudu zejména v §34 a §72 odst. 1 písm. a), musí nést nutně následky, které jsou s takovým - nota bene opakovaným - pochybením spojeny. Stejný závěr pak platí z hlediska toho, jak Ústavní soud hodnotí postup obecných soudů v projednávané věci, kde žádný zásah do ústavně zaručených kautel na řádně vedené soudní řízení neshledal, když stěžovatelka opakovaně setrvává na své argumentaci a procesní taktice, jakkoli byla opakovaně upozorněna na důsledky, ke kterým to nutně při rozhodování o její žalobě, popř. opravných prostředcích a ústavní stížnosti povede.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu