ECLI:CZ:US:2020:3.US.3386.19.1
sp. zn. III. ÚS 3386/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šancy, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2019 č. j. 24 Cdo 744/2019-426, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2018 č. j. 13 Co 285/2017-177 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. září 2017 č. j. 5 C 62/2017-116, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) Evy Metálové, 2) Sabriny Zouharové a 3) Ireny Zouharové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů se podává, že první a třetí vedlejší účastnice spolu s právní předchůdkyní druhé vedlejší účastnice se žalobou podanou dne 8. 3. 2017 u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") po stěžovateli domáhaly zaplacení 348 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě uváděly, že jsou dědičkami po Františku Zouharovi zemřelém dne 24. 12. 2014. V roce 2015 proběhlo rozsáhlé zjišťování pozůstalosti, mimo jiné výslechem stěžovatele. V této souvislosti uvedly, že ještě před smrtí se se stěžovatelem a zůstavitelem sešli v jeho bytě, kde proběhlo otevření kasičky, o čemž byl pořízen videozáznam. Hotovost v kasičce činila 342 000 Kč a 256 USD, po zaokrouhlení se zohledněním směnného kurzu ke dni smrti zůstavitele celkově 348 000 Kč. Stěžovatel však podle obsahu žaloby tyto prostředky zamlčel a notáři sdělil, že mu žádná hotovost ani cennosti nejsou známy. Po předložení videozáznamu notáři bylo rozhodnuto, že do pozůstalosti náleží polovina této částky, která se měla rozdělit mezi první a třetí vedlejší účastnici a druhá polovina připadla právní předchůdkyni druhé vedlejší účastnice jako vypořádání společného jmění manželů. Jednání ve věci bylo nařízeno na 25. 8. 2017. Dne 24. 8. 2017 bylo okresnímu soudu doručeno vyjádření stěžovatele, že se zůstavitelem uzavřel dvě smlouvy, a to smlouvu darovací na finanční hotovost 240 000 Kč a 200 USD a smlouvu o zápůjčce, příkazu a daru na částku 100 000 Kč. Z tohoto důvodu proto do notářského protokolu uvedl, že mu není známo zanechání hotovosti či jiných cenností zůstavitelem. Nařízení jednání bylo okresním soudem zrušeno a dne 6. 9. 2017, po seznámení se stěžovatelem předloženými listinami, právní zástupkyně žalobkyň vzala žalobu zpět a vyčíslila jejich náklady řízení částkou 146 139 Kč. Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 5 C 62/2017-116 bylo řízení o žalobě zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto II. výrokem tak, že stěžovatel je povinen žalobkyním zaplatit částku 3 480 Kč. Usnesením bylo ve III. výroku rovněž rozhodnuto o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku. Okresní soud v odůvodnění vycházel z předpokladu procesního úspěchu stěžovatele, nicméně uvedl, že je namístě užití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do úvahy vzal korespondenci mezi účastníky a upozorňování stěžovatele, že došlo k nedorozumění, které může být napraveno, když však po celou dobu tvrdil, že žalovanou částku nedrží. Zohledněno bylo rovněž nereagování stěžovatele na výzvy. Dále okresní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel doložil uhrazení nákladů pohřbu zemřelého, resp. že o zemřelého pečoval a zajišťoval mu jeho potřeby a veškeré záležitosti. Za spravedlivé proto považoval stěžovateli k náhradě uložit pouze část nákladů žalobkyň spočívající v nevrácené části zaplaceného soudního poplatku.
3. Proti II. výroku usnesení okresního soudu podaly žalobkyně odvolání, v němž uvedly, že okresní soud při rozhodování o nákladech nezohlednil procesní zavinění stěžovatele na zastavení řízení. Rovněž nesouhlasily s užitím §150 o. s. ř., kdy okresní soud měl vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel usnesení napadl odvoláním v celém rozsahu. Okresnímu soudu vytkl, že zrušením jednání těsně před jeho konáním, kdy v rámci přípravy již proběhla řada úkonů právní služby, nepřiměřeně zvýhodnil protistranu a i přes zjevný neúspěch ve věci jí přiznal část nákladů řízení spočívajících v nevrácené části soudního poplatku. Dále nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že nereagoval na výzvy, což dokládal proběhlou komunikací. Ke zpětvzetí žaloby doplnil, že není zřejmé, že k němu došlo skutečně před zahájením jednání. Užití §150 o. s. ř. označil za šokující a v této souvislosti poukazoval zejména na odmítání mimosoudního řešení protistranou. Usnesení okresního soudu vytýkal i vnitřní rozpornost.
4. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 7. 2018 č. j. 13 Co 285/2017-177 byl I. výrok usnesení okresního soudu potvrzen. Výrokem II. usnesení krajského soudu byl změněn výrok II. usnesení okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit náklady řízení vedlejší účastnici 1) ve výši 41 086,80 Kč, vedlejším účastnicím 1) a 2) ve výši 82 173,60 Kč a vedlejší účastnici 3) ve výši 41 086,80 Kč. Odvolání stěžovatele proti III. výroku usnesení okresního soudu bylo III. výrokem usnesení krajského soudu odmítnuto. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto IV. výrokem tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 1) částku 2 822,325 Kč, vedlejším účastnicím 1) a 2) částku 5 644,65 Kč a vedlejší účastnici 3) částku 2 822,325 Kč. Krajský soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že byla-li před zahájením prvního jednání žaloba vzata zpět, neměl okresní soud podle §96 o. s. ř. jinou možnost než řízení zastavit, aniž by k tomu musel vyžadovat souhlas stěžovatele. Ohledně nákladů prvostupňového řízení krajský soud uzavřel, že se neshodl s okresním soudem ani co do hodnocení úspěchu stran, ani co do užití §150 o. s. ř. Podle §146 odst. 2 o. s. ř. platí, že byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podaný důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. V nyní posuzované věci krajský soud konstatoval zavinění stěžovatele, který až do zahájení jednání ve věci samé tajil, že žalovanou částku, která měla připadnout vedlejším účastnicím z dědictví po zůstaviteli, obdržel darem. Namísto toho nechal vedlejší účastnice vést zcela zbytečný spor, v důsledku čeho jim vznikly náklady. Toto chování podle krajského soudu nemohlo ani zdůvodnit nepřiznání nákladů podle §150 o. s. ř.
5. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2019 č. j. 24 Cdo 744/2019-426 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že byla-li žaloba vzata zpět před zahájením jednání, není dán prostor pro přípustnost dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, neboť rozhodnutí krajského soudu dosavadní praxi respektuje a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak. Zdůraznil zejména, že zpětvzetí žaloby ke dni 6. 9. 2017 je třeba posoudit jako učiněné před zahájením jednání, neboť jednání nařízené na den 25. 8. 2017 ani žádné další se nekonalo.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po velmi obsáhlé rekapitulaci okolností zjišťování rozsahu pozůstalosti a řízení před obecnými soudy uvádí, že přiznání nákladů vedlejším účastnicím v situaci, kdy žádné finanční prostředky po zůstaviteli nezadržoval, nemá odpovídající právní základ. Postupu okresního soudu vytýká, že jednání nařízené na 25. 8. 2017 bez řádného odůvodnění zrušil, bez jeho vědomí jednal s protistranou a více než deset dní vyčkával na doručení zpětvzetí žaloby protistranou. Stěžovateli není zřejmé, jakým jiným způsobem se měl bránit žalobním tvrzením vedlejších účastnic, když mimosoudní komunikace byla z jejich strany svévolně ukončena. K tomu dodává, že na podporu svých tvrzení den před nařízeným jednáním doručil soudu důkazy na podporu svých dřívějších tvrzení. Dále vyjádřil přesvědčení, že okresní soud měl správně zpětvzetí žaloby odmítnout. Postupu odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že mu nedoručil repliku vedlejších účastnic k jeho odvolání, nýbrž pouze jejich odvolání. Tato vada měla být podle jeho názoru odstraněna zásahem Nejvyššího soudu, který však dovolání odmítl. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti rozvádí, čeho chtěl nepředložením předmětných smluv uzavřených se zůstavitelem docílit. K tvrzení o porušení principu rovnosti "zbraní" dodává, že soud rozhodl bez nařízení jednání za porušení pravidel koncentrace řízení, kdy lze předkládat důkazy až do skončení prvního jednání ve věci a že mu bylo upřeno právo být vyslechnut. V této souvislosti odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu a dřívější rozhodovací praxi. Stěžovatel poukazuje zejména na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1860/12 (pozn. N 113/69 SbNU 833), že jakkoliv je §96 odst. 4 o. s. ř. jednoznačný a sám o sobě nezakládá žádné pochybnosti o ústavní konformitě, neznamená to bez dalšího, že jeho doslovný výklad nemůže v některých případech vést ke stavu, že žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládání s návrhem, se bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat. V této souvislosti stěžovatel poukazuje zejména na právní, ale i morální zájem na tom, aby ve věci bylo meritorně rozhodnuto. K užití §146 odst. 2 o. s. ř. krajským soudem stěžovatel dodává, že ze zákona, jako předpoklad uložení povinnosti hradit náklady řízení, vyplývá nejen chování žalovaného, ale rovněž důvodné podání žaloby. To však v nyní posuzované věci nemělo být splněno, neboť stav byl způsoben notářem při soupisu dědictví. Důvodem podání žaloby tak nebyl skutečný, nýbrž pouze fiktivní právní titul.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti III. výroku usnesení okresního soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 5 C 62/2017-116 je podána zjevně neoprávněným navrhovatelem. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna ústavní stížnost podat mimo jiné fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že uvedeným výrokem bylo rozhodnuto o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku žalobkyním, je zřejmé, že jím nemohlo být zasaženo do žádného, a to ani ústavním pořádkem zaručeného práva nebo svobody stěžovatele. K ostatnímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby a s uložením povinnosti nahradit náklady řízení vedlejším účastnicím. Podle §96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. V takovém případě je podle §96 odst. 2 o. s. ř. povinností soudu řízení v rozsahu zpětvzetí zastavit, ledaže v souladu s §96 odst. 3 o. s. ř. na základě nesouhlasu ostatních účastníků z vážných důvodů rozhodne o neúčinnosti zpětvzetí. Takto však podle §96 odst. 4 o. s. ř. nelze postupovat, dojde-li ke zpětvzetí žaloby dříve, než začalo jednání. Dojde-li k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, ukládá se náhrada nákladů v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř., a to podle procesního zavinění. Z druhé věty tohoto ustanovení vyplývá, že byla-li pro chování žalovaného vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že procesní postup po zpětvzetí žaloby před zahájením jednání a posouzení procesního zavinění účastníka na zastavení řízení jsou předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. Jde-li o nesouhlas stěžovatele se zastavením řízení podle §96 o. s. ř., ztotožňuje se Ústavní soud s argumentací obecných soudů, že okresnímu soudu nezbylo než řízení, aniž by se zjišťoval souhlas stěžovatele s takovým postupem, zastavit, neboť podle §96 odst. 4 o. s. ř. při zpětvzetí žaloby před zahájením jednání soud takto postupuje bez dalšího. Na tomto závěru, jak již uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, nic nemění ani skutečnost, že ke zpětvzetí žaloby došlo až dne 6. 9. 2017, neboť jednání nařízené na 25. 8. 2017 se nekonalo. Odkazuje-li stěžovatel na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1860/12, uvádí Ústavní soud, že jsou mu známy a nemá důvod se od nich odchylovat. V nyní posuzované věci je však k těmto závěrům třeba zdůraznit, že Ústavní soud v řízení označovaném jako iudicium duplex poukazoval na ochranu žalovaného, který se bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na jeho možnost dále svá práva formálně uplatňovat. Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že obecné soudy se nesoustředily pouze na otázku, kdy došlo ke zpětvzetí žaloby, ale rovněž na celkové chování stěžovatele před podáním žaloby i v průběhu soudního řízení. Shodně dospěly k závěru, že stěžovatel měl řadu možností, jak vzniku sporu předejít nebo v průběhu řízení nezpůsobit bezdůvodný vznik nákladů u vedlejších účastnic. V nyní posuzované věci dále nejde o řízení, které se zahajuje bez návrhu nebo které by bylo možné zahájit na návrh stěžovatele, stěžovatel rovněž nerozvedl žádný právní ani morální důvod, aby řízení bylo skončeno rozhodnutím ve věci samé. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že právním zájmem v tomto smyslu není pouhý zájem na znění výroku o nákladech řízení. Nelze proto shledat naplnění předpokladů výjimečného vybočení z užití §96 odst. 4 o. s. ř., neboť stěžovatel se nedostal do krajně nepříznivého právního postavení co do možnosti efektivně hájit svá práva u soudu.
11. Ke stěžovatelovu tvrzení o nenaplnění předpokladů užití §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. pro uložení povinnosti žalovanému, který svým chováním způsobil zpětvzetí důvodně podané žaloby, nahradit náklady řízení, uvádí Ústavní soud, že ani v tomto bodě nedosahuje ústavní roviny. Z odůvodnění napadených usnesení, a to zejména krajského soudu, jsou odvoditelné okolnosti podání žaloby proti stěžovateli i důvody pokračování v řízení, byť stěžovatel již dříve vyslovil nesouhlas s důvodností žaloby. Teprve jeho poslední vyjádření v bezprostřední souvislosti s nařízeným jednáním obsahovalo důvody odmítání nároků uplatněných žalobou, a to dohody se zůstavitelem, z nichž má vyplývat, že předmětné finanční prostředky byly předmětem darování. Stěžovatel se v ústavní stížnosti sice pokouší vysvětlit, čeho chtěl odkladem předložení těchto listin docílit, Ústavní soud však není oprávněn k hodnocení těchto motivů. Stěžovatel naopak nezdůvodnil, a to v řízení před obecnými soudy, proč tyto listiny nepředložil dříve, a to ani před zahájením řízení k výzvám na vydání finančních prostředků, ani po zahájení řízení. Jestliže obecné soudy tento postup ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vyhodnotily jako chování, pro které byla žaloba vzata zpět, a tento svůj závěr řádně a přezkoumatelně zdůvodnily, jde o rozhodnutí nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu v zásadě nepřípustný. Stejné lze vyslovit i k nesouhlasu stěžovatele o důvodnosti podané žaloby jako předpokladu rozhodnutí o uložení povinnosti žalovanému hradit náklady řízení. V kontextu okolností je zřejmé, že žaloba v nyní posuzované věci byla podána důvodně, na základě nikoliv fiktivního titulu, ale naopak rozhodnutí o pozůstalosti, kdy jediným nositelem informace o existenci dohod o darování byl stěžovatel, který jejich existenci bez jakéhokoliv právně významného důvodu tajil.
12. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzeními stěžovatele o pochybení okresního soudu spočívajícím ve zrušení nařízeného jednání bezprostředně po doručení listinných důkazů a odvolacího soudu spočívajícím v nedoručení repliky vedlejších účastnic k jeho odvolání. Z §115 odst. 2 o. s. ř., byť ve vazbě na předvolání, vyplývá, že každý účastník má mít prostor na přípravu, a to zpravidla v rozsahu nejméně deseti dnů. V nyní posuzované věci je zřejmé, že doručení zcela zásadních listinných důkazů, které přímo popírají žalobní nárok protistrany, je významným důvodem, pro který je vhodné poskytnout nejen druhé straně, ale rovněž soudu další prostor na přípravu. Reagovala-li právní zástupkyně druhé strany zpětvzetím žaloby, nelze v jejím postupu spatřovat žádný krok v rozporu s právním řádem, ani bezprostřední souvislost s pochybením okresního soudu. V souvislosti s nedoručením repliky k odvolání stěžovatele Ústavní soud upozorňuje, že judikatura, na kterou odkazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, dopadá na nedoručení odvolání, nikoliv na nedoručení vyjádření druhého účastníka v odvolacím řízení. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (srov. zejména body 4. až 14.) lze dovodit, že stěžovatel i vedlejší účastnice byli navzájem informováni o důvodech podaných odvolání i o vzájemném postoji k posuzované věci. Ani z ústavní stížnosti, která je zaměřena pouze na obecné konstatování pochybení krajského soudu, nijak nevyplývá, k jakému konkrétnímu zásahu do práv stěžovatele mělo dojít. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje na §44 o. s. ř., podle nějž je právem každého účastníka nahlížet do spisu za účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Zejména právnímu zástupci stěžovatele muselo být známo, že i vedlejší účastnice mají právo na odvolání stěžovatele reagovat, přičemž mu nic nebránilo, aby se na základě právě nahlížení do spisu s těmito dalšími listinami seznámil [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1604/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to v části směrující proti III. výroku usnesení okresního soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 5 C 62/2017-116 podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbývající části podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu