ECLI:CZ:US:2011:3.US.3436.10.1
sp. zn. III. ÚS 3436/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti HORA HOLDING, s. r. o. se sídlem Skuherského 53, České Budějovice, IČ: 63911191, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. září 2010 č. j. 23 Cdo 4871/2008-63, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2008 č. j. 19 Co 1317/2008-49 a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2008 č. j. 17 C 152/2007-36, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 6. 12. 2010, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení čl. 11 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka považuje ústavní stížností napadená rozhodnutí za nesprávná zejména z toho důvodu, že obecné soudy při svém rozhodování údajně vycházely z nesprávných skutkových zjištění ohledně doby a místa pobytu žalovaného M. D., na jejichž základě dospěly i k nesprávnému právnímu závěru, že ve věci žaloby stěžovatelky o zaplacení 90 000,- Kč s příslušenstvím není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) Okresního soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatelka tvrdí, že žalovaný se na adrese Č.B. zdržoval, neboť zde měl ode dne 17. 12. 2007 (resp. od 13. 11. 2007) evidován přechodný pobyt, z čehož dovozuje, že žalovaný i s ohledem na dříve evidovaný (rovněž přechodný) pobyt na území České republiky, měl v úmyslu "na území České republiky pobývat". Soudu prvního stupně proto stěžovatelka vytýká, že pochybil, pokud netrval na předložení listin požadovaných v žádosti ze dne 1. 4. 2008 a spokojil se pouze se zprávou Inspektorátu cizinecké policie v Českých Budějovicích, aniž v otázce pobytu žalovaného prováděl podrobnější šetření.
Protože stěžovatelka nebyla spokojena s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, které usnesení soudu prvního stupně potvrdilo, podala ve věci dovolání, v němž namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly a interpretovaly nařízení Rady (ES) č. 44/2004 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a soudních věcech ze dne 22. 12. 2000 (dále jen "nařízení"), neboť nepostupovaly podle čl. 5 odst. 1 citovaného nařízení, jímž je stanovena zvláštní příslušnost soudu v případě osoby, jejíž bydliště je na území jiného členského státu.
I když stěžovatelka ve své žalobě tvrdila, že k uzavření smlouvy o dílo na území České republiky mezi účastníky řízení (minimálně mezi stěžovatelkou a prvním žalovaným) nedošlo, v dovolání, z něhož stěžovatelka obsáhle cituje, uvedla, že z obsahu žaloby vyplývá závěr opačný, neboť jinak by prý neměla důvod předat žalovanému částku 90 000,- Kč. Obecným soudům vytýká, že k prokázání této skutečnosti nebylo provedeno žádné dokazování, nevyjádřili se k ní ani oba žalovaní.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že při posouzení podaného mimořádného opravného prostředku postupoval formalisticky, pokud označil její tvrzení, že k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky řízení došlo, za nepřípustné novoty a dovolání z tohoto důvodu zamítl. Při svém rozhodování se prý dovolací soud nijak nezabýval otázkou, zda výklad pojmu "bydliště", tak jak byl proveden obecnými soudy, odpovídá právní teorii či praxi.
Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že nelze "nadřazovat právo žalovaného se účinně bránit před soudem cizího státu nad právo žalobce na soudní ochranu".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Českých Budějovicích v usnesení ze dne 30. 4. 2008 č. j. 17 C 152/2007-36 prohlásil, že je nepříslušný k projednání a rozhodnutí předmětné věci (I.) a řízení v plném rozsahu zastavil (II.).
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že písemnost (výzvu) doručoval žalovaným na adresu uvedenou stěžovatelkou; zatímco písemnost doručovanou na adresu ve Slovenské republice si žalovaná převzala, zásilka adresovaná žalovanému na adresu v Českých Budějovicích se vrátila zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Žalovaný namítl nedostatek pravomoci Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť oba žalovaní mají trvalý pobyt na území Slovenské republiky. Přechodný pobyt na území České republiky byl žalovanému zrušen dne 12. 3. 2007.
Soud prvního stupně proto zkoumal, zda může v řízení aplikovat příslušné články nařízení, neboť v projednávané věci jde o spor s mezinárodním prvkem s ohledem na žalované, kteří jsou státními příslušníky Slovenské republiky, a mají na jejím území trvalý pobyt. V předmětné věci dospěl k závěru o nutnosti aplikace režimu citovaného nařízení. Při zkoumání pravomoci soudu vyšel z čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, oddílu 2, 3, 4, 5, 6 a 7 nařízení. Ve vztahu k oddílu 2 bodu 1 nařízení pak uvedl, že "ze žaloby se uzavření smlouvy nepodává a sám žalobce uvádí, že k uzavření smlouvy nedošlo".
V další části svého rozhodnutí se soud prvního stupně zabýval otázkou bydliště žalovaných a dovodil, že je ji třeba posuzovat podle českého práva. Bydlištěm je pak třeba chápat místo pobytu fyzické osoby, ve spojení s jejím úmyslem se zde zdržovat trvale. K prokázání naplnění podmínek tohoto pojmu vyzval soud stěžovatelku. Sám doplnil dokazování v této otázce dotazem na Policii ČR - Oblastní ředitelství služby cizinecké policie České Budějovice a šetřením soudního vykonavatele na adrese přechodného pobytu žalovaného, uvedené stěžovatelkou. Protože se stěžovatelce nepodařilo neprokázat, že by žalovaný měl bydliště na území České publiky, rozhodl označený soud, jak bylo výše uvedeno.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, přičemž se zabýval odvolacími námitkami stěžovatelky a konstatoval, že ve věci je třeba aplikovat článek 2 odst. 1 nařízení, neboť s ohledem na povahu projednávané věci zvláštní příslušnost soudu není založena.
Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ohledně bydliště žalovaného na území České republiky.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 9. 2010 č. j. 23 Cdo 4871/2008-63 dovolání stěžovatelky zamítl, protože dospěl k závěru, že dovolání je sice přípustné [§239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ale není důvodné [§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.].
Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatelka v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání uplatnila "nepřípustné novoty", neboť oproti svým skutkovým tvrzením uvedeným v žalobě, v dovolání tvrdí, že "k uzavření smlouvy došlo". Považuje proto takové tvrzení za účelové, jehož cílem bylo podle jeho názoru založit mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu podle čl. 5 odst. 1 nařízení.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky v souvislosti s jejím tvrzením o porušení jejích základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu interpretace a aplikace "jednoduchého práva"; jeho úkolem není ani přezkum zákonnosti, ale ochrana základních práv a svobod.
V případě otázek, týkajících se výkladu a aplikace norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud jejich interpretace a aplikace takových norem současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce.
Stěžovatelka namítá, že rozhodování obecných soudů porušilo její právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na přístup k soudu. Podle jejího názoru nelze "zvýhodnit" v civilním procesu žádnou ze stran sporu, i když se jedná o rozhodování o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu, resp. v případě zvláštní příslušnosti (oddíl 2, čl. 5 odst. 1 nařízení) i příslušnost místní.
Jak bylo již konstatováno výše, žalovaný na výzvu soudu prvního stupně vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu s tím, že namítal (ve smyslu čl. 2 a čl. 3 nařízení) nesplnění podmínky svého bydliště na území České republiky, neboť zde měl povolen pouze pobyt přechodný. Protože stěžovatelka toto tvrzení zpochybnila, bylo na ní, aby prokázala opak. Vyvrátit tuto námitku se stěžovatelce v průběhu řízení nepodařilo, neboť pouhé tvrzení k prokázání sporné skutečnosti nestačí. Naopak místní šetření provedené soudním vykonavatelem na adrese údajně dále trvajícího přechodného pobytu žalovaného potvrdilo alespoň v jednom bodě správnost vyjádření žalovaného o krátkosti jeho pobytu na poslední jeho známé adrese v Českých Budějovicích.
I když pojem "bydliště", jak ho užívá občanský soudní řád (např. §85 odst. 1 o. s. ř.), není totožný s pojmem "trvalý pobyt", na který se ve svém vyjádření odvolává žalovaný, ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 444/2004 lze uzavřít, že bydlištěm není každé místo, kde konkrétní fyzická osoba bydlí, pokud se na takovém místě zdržuje bez úmyslu zdržovat se tam trvale. V tomto smyslu bylo posouzení sporné otázky bydliště žalovaného obecnými soudy správné, neboť vzalo v úvahu skutečnost, že fyzická osoba (byť státní občan jiného státu) má možnost se zdržovat na více místech, aniž by jen takovým postojem dala najevo, že se na těchto místech pobytu na území jiného státu hodlá zdržovat trvale.
Pokud jde o další námitku stěžovatelky, směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu, kterému vytýká formálnost a zjevnou nesprávnost jeho rozhodování ohledně uplatněných dovolacích důvodů, je třeba připomenout, že v otázce bydliště žalovaného, jejíž správnost zjištění a posouzení ze strany soudu prvního stupně jako jedinou stěžovatelka zpochybnila ve svém odvolání, nepřeložila dovolacímu soudu žádné nové argumenty, kterými by své odlišné stanovisko podpořila. Za této situace nebylo možné se v dovolacím řízení nesouhlasným názorem stěžovatelky zabývat.
Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, že dovolací soud porušil pravidla spravedlivého procesu, pokud se odmítl zabývat jejím tvrzením, že v předmětné věci je založena zvláštní příslušnost českých soudů ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a), b) nařízení s poukazem na ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Postup dovolacího soudu nelze označit jako protiústavní, neboť stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy i v řízení dovolacím zastoupena stejným advokátem) odpovídá za vylíčení rozhodujících skutečností uvedených v žalobě tak, aby byly jí použité formulace jasné a jednoznačné. V daném případě stěžovatelka v žalobě pod bodem I. uvedla, že "žalobce požádal žalovaného o provedení díla, spočívajícího zejména ve zhotovení trámové konstrukce, jejím uchycením na sloupech a pokrytí střechy dřevěným šindelem bez izolační fólie v objektu v areálu Kaliště u Lipí", přičemž žalovaný přislíbil provedení díla prostřednictvím žalované a v této souvislosti převzal od stěžovatelky částku 90 000,- Kč. Vzápětí však stěžovatelka v žalobě konstatovala, že "k uzavření smlouvy o dílo ani k provedení díla požadovaného žalobcem nikdy nedošlo, a to ani ze strany žalovaného, ani ze strany žalované".
Obecné soudy proto vycházely z tvrzení stěžovatelky, že v daném případě nejde o závazkový vztah, a proto nelze aplikovat čl. 5 odst. 1 písm. a), b) nařízení. Proti vyloučení aplikace citovaného článku nařízení, upravujícího zvláštní příslušnost, stěžovatelka brojila teprve v dovolání. Z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že stěžovatelka svým procesním postupem způsobila, že se jí neotevřela možnost změny rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení. Zamítnutí dovolání dovolacím soudem bylo způsobeno nedůsledným procesním postupem stěžovatelky, v němž až v dovolacím řízení "doháněla" to, co zmeškala v řízení před soudy nižších stupňů.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu