ECLI:CZ:US:2007:3.US.346.07
sp. zn. III. ÚS 346/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu navrhovatele E. V., na zrušení článku 1 Zásad pro výkup nemovitostí z Fondu náhrad města Ostravy pro lokalitu Svinov-Dubí, vydaných usnesením Zastupitelstva města Ostravy číslo 606/12 ze dne 2. 12. 2003 a návrhu na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, takto:
I. Návrh na zrušení článku 1 Zásad pro výkup nemovitostí z Fondu náhrad města Ostravy pro lokalitu Svinov-Dubí, vydaných usnesením Zastupitelstva města Ostravy číslo 606/12 ze dne 2. 12. 2003, se odmítá.
II. Návrh na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 23. 1. 2007, a který byl doplněn podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 20. 2. 2007, se navrhovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil článek 1 Zásad pro výkup nemovitostí z Fondu náhrad města Ostravy pro lokalitu Svinov-Dubí vydaných usnesením Zastupitelstva města Ostravy číslo 606/12 ze dne 2. 12. 2003. Dále navrhovatel podal návrh na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.
Ve svém návrhu navrhovatel reaguje na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 724/06 ve věci jeho návrhu, kterým se domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí statutárního města Ostravy o vyřazení nemovitosti navrhovatele nacházející se na ulici F. A. Ryšových 301, 721 00 Ostrava, z výkupu nemovitostí a aby rozhodl o odkoupení nemovitosti magistrátem za stejných podmínek jako u ostatních občanů. Podle tvrzení navrhovatele, obsažených v jeho návrhu vedeném pod sp. zn. II. ÚS 724/06, byla jeho nemovitost v důsledku vydání usnesení Zastupitelstva města Ostravy číslo 606/12 ze dne 2. 12. 2003, obsahujícího Zásady pro výkup nemovitostí z Fondu náhrad města Ostravy pro lokalitu Svinov-Dubí, vyloučena z odkupu a navrhovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí.
Ve svém novém návrhu vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 346/07 navrhovatel připustil pochybení, pokud jde o formulaci petitu jeho předchozí ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 724/06 a požádal Ústavní soud, aby vzal v úvahu skutečnosti, za kterých k tomuto procesnímu pochybení došlo. Stěžovatel uvedl, že jeho právním zástupcem byl původně JUDr. Stanislav Brtník, kterému ovšem závažné důvody zabránily ve vypracování ústavní stížnosti, a proto musel navrhovatel svého právního zástupce změnit. Vypracování ústavní stížnosti se ujal JUDr. Čestmír Fischer. V důsledku špatného zdravotního stavu právního zástupce a v důsledku časové tísně byla ústavní stížnost dokončena koncipientem, což vedlo k výše uvedenému pochybení ve formulaci petitu. Navrhovatel se přesto domnívá, že soudce zpravodaj se s ústavní stížností seznámil pouze letmo a neudělal si obraz o celé záležitosti. Navrhovatel poukazuje na to, že usnesení č. 606/12 vzniklo z nařízení Ministerstva životního prostředí na základě vyjádření se k vlivům dálnice D 47 a nařídilo útlum bydlení v dané lokalitě. Navrhovatel uvádí, že Ústavní soud při svém rozhodování nevzal v úvahu řadu v jeho návrhu podrobně popsaných skutečností. Navrhovatel je dále toho názoru, že obecné soudy všech stupňů neposkytly ochranu jeho právům. Navrhovatel ve svém podání navrhl zrušení článku 1 Zásad pro výkup nemovitostí z Fondu náhrad města Ostravy pro lokalitu Svinov-Dubí, neboť vydané usnesení č. 606/12 v článku 1 odporuje Listině základních práv a svobod i Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž i článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Navrhovatel dále uvádí, že zamítnutím návrhu z důvodu formálního pochybení ve stylizaci textu se nastoluje otázka, "zda jde o dostatečný důvod k zamítnutí návrhu (ústavní stížnosti) a zda tento postup není v rozporu s požadavkem čl. 13 pozn. 1 - Právo na účinné opravné prostředky Úmluvy a nevzniká-li zde povinnost upřednostnit ochranu práva jednotlivce v dosažení spravedlivého jednání jeho věci viz čl. 6 a čl. 13 Úmluvy". Protože již neexistuje opravný prostředek, je dána podle navrhovatele "povinnost Ústavního soudu v této věci položit předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru vztahující se k výkladu práva Společenství." Navrhovatel ve svém návrhu zformuloval následující otázku: "V rozhodování soudu poslední instance je důležitější formální stránka podání, která není-li dodržená, vede k definitivnímu odmítnutí opravného prostředku nebo je nutné upřednostnit ochranu práva jednotlivce na spravedlivý proces, nařídit doplnění podání a záležitost projednat?".
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaný návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že k projednání podaného návrhu Ústavní soud není příslušný.
Pokud by se navrhovatel nyní podaným návrhem domáhal obnovy řízení před Ústavním soudem, potom je třeba konstatovat, že taková obnova možná není.
Kompetence Ústavního soudu jsou taxativně stanoveny Ústavou ČR v jejím čl. 87, který tak zároveň vymezuje i jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem, úpravu jejichž procesních pravidel pak určuje zákon o Ústavním soudu, jímž jsou soudci Ústavního soudu ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázáni. Tento zákon institut obnovy řízení s (výjimkou řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky) nezná, připouští sice v §63 přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu a předpisů vydaných k jeho provedení, nicméně toto ustanovení nelze interpretovat natolik extenzivně, že by zakládalo institucionálně zcela nový typ řízení před Ústavním soudem. Uvedený názor dal ostatně Ústavní soud již dostatečně najevo ve svých dřívějších rozhodnutích - problematiky obnovy řízení před Ústavním soudem se týkajících, jež byla publikována, a proto postačí na závěry v nich uvedené zcela odkázat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 75/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 19; usnesení sp. zn. II. ÚS 458/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usnesení č. 75, obdobně též usnesení sp. zn. I. ÚS 288/2000).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 724/06 byl odmítnut pro nepříslušnost Ústavního soudu k jeho projednání návrh navrhovatele, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí statutárního města Ostravy o vyřazení nemovitosti navrhovatele nacházející se na ulici F. A. Ryšových 301, 721 00 Ostrava, z výkupu nemovitostí a rozhodl o odkoupení nemovitosti magistrátem za stejných podmínek jako u ostatních občanů. V uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na tuto ústavní kautelu pak dále navazuje ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které rovněž spojuje protiústavní rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah s orgánem veřejné moci. Veřejnou mocí se přitom, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 75/93, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usnesení č. 3, str. 201). Je nepochybné, že Zastupitelstvo města Ostravy není a nemůže být orgánem veřejné moci ve smyslu této definice, ale naopak je představitelem veřejnoprávní korporace, která vlastní majetek a vystupuje v právních vztazích svým jménem (ust. §2 zákona č. 128/2000 Sb.). Ústavní soud má ve vztahu k napadenému usnesení Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.
Ve výše uvedeném usnesení Ústavní soud dále konstatoval, že pokud je petit ústavní stížnosti, která v zásadě směřuje proti usnesení zastupitelstva obce v souvislosti s výkonem její samostatné působnosti [ust. §35 odst. 1 a §85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb.] formulován tak, že Ústavní soud má zrušit rozhodnutí, kterým na základě usnesení zastupitelstva došlo k vyřazení nemovitosti stěžovatele z výkupu a sám rozhodnout o odkoupení nemovitosti magistrátem, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný, neboť by se jednalo o jeho nepřípustný zásah do působnosti obce, jejíž výkon zákon svěřuje příslušnému orgánu obce. Ústavní soud není oprávněn nahradit zastupitelstvo, příp. jiný příslušný orgán obce, v jeho oprávnění rozhodnout o majetkoprávních úkonech - převodu nemovitostí do majetku obce. Takovýto postup by zároveň odporoval judikatuře Ústavního soudu, protože Ústavní soud při výkonu své kompetence musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, to znamená, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu obsažené v usnesení ze dne 8. 1. 2007 ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 724/06 se plně uplatní i na nyní podaný návrh navrhovatele na zrušení čl. 1 Zásad pro výkup nemovitostí z Fondu náhrad města Ostravy pro lokalitu Svinov-Dubí, neboť Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů v nyní projednávané věci odchýlit.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu navrhovatele na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. Na základě ustanovení čl. 234 odst. 2 a 3 Smlouvy o založení Evropského společenství jsou soudy členských států, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinny obrátit se na Evropský soudní dvůr v případě pochybnosti o interpretaci či platnosti normy komunitárního práva.
Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je tedy ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Navrhovatelův návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci Evropskému soudnímu dvoru postrádalo jakýkoliv smysl.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud návrh navrhovatele podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
S ohledem na výše uvedené považoval Ústavní soud za nadbytečné vyzývat navrhovatele k odstranění dalších vad jeho podání, zejména pokud jde o podmínku právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem na základě plné moci, jak požaduje zákon o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj