ECLI:CZ:US:2021:3.US.3477.20.1
sp. zn. III. ÚS 3477/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1) M. M. a 2) H. V., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 32 C 75/2013-221, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. 3 Co 28/2019-263 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, č. j. 25 Cdo 652/2020-300, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na ochranu osobnosti ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích. Tvrzená újma měla být stěžovatelům způsobena odvysíláním reportáže informující o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných figuroval syn stěžovatele. V reportáži totiž mimo jiné zazněla i informace, že stěžovatel byl v devadesátých letech v jiné věci vzat do vazby. Stěžovatelka pak zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že je manželkou stěžovatele a jako známá osobnost je v souvislosti s touto kauzou vystavena nepřiměřenému tlaku médií.
3. Obecné soudy všech stupňů však došly k závěru, že k nepřípustnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelů nedošlo, a to již proto, že informace o trestním stíhání stěžovatele (a konec konců ani jeho syna) nebyla nepravdivá a zároveň z kontextu nebylo možno dovodit, že by snad cílem reportáže bylo dosažení veřejného zneuctění osob stěžovatelů či vyvolání jakýchkoli spekulací o jejich spoluodpovědnosti za stíhanou trestnou činnost.
4. Stěžovatelé však takový postup obecných soudů považují za protiústavní. Podle jejich názoru se jednalo o nepřípustnou výčitku trestního stíhání a popření zásady presumpce neviny. Byť nebyly v reportáži uvedeny přímo nepravdivé informace, způsob jejich prezentace byl difamující, v důsledku čehož došlo k nepřiměřenému zásahu de jejich osobnostních práv. Zároveň stěžovatelé upozorňují, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud nevzal v úvahu jejich námitky a důkazy, jež byly předloženy odvolacímu soudu spolu s odvoláním a jež vyšly najevo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v tomto kontextu uvádí, že obecné soudy se všemi předestřenými námitkami stěžovatelů opakovaně a důkladně zabývaly, přičemž zcela korektně vycházely z již ustálené judikatury Ústavního soudu vztahující se ke konfliktu mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti (srov. např. Nejvyšším soudem citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. 4. 2005 či sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015 a další).
9. Obecné soudy - ústavně konformně - položily důraz v prvé řadě na skutečnost, že informace, jež v naříkané reportáži zazněly, nebyly nepravdivé. V řízení před obecnými soudy bylo totiž prokázáno, že stěžovatel byl v devadesátých letech dvacátého století skutečně trestně stíhán a že strávil zhruba sedmnáct měsíců ve vazbě. Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek ani proti hodnocení obecných soudů, podle nichž byla reportáž relativně krátká a vyvážená, a že nenavozovala dojem, že by stěžovatelé měli s hlavním předmětem reportáže (tj. s trestním stíháním syna stěžovatele) cokoliv věcně společného. Zaznělo toliko, že A. M., o jehož trestním stíhání reportáž referovala, je synem stěžovatele. Jako korektní a odůvodněný hodnotí Ústavní soud i poukaz obecných soudů (rovněž opřený o relevantní judikaturu Ústavního soudu), že jako veřejně činné osoby jsou stěžovatelé povinni strpět vyšší míru zájmu ze strany médií a akceptovat z toho plynoucí důsledky - byť ovšem takový zájem nemusí stěžovatelům být vždy příjemný. Obecně lze konstatovat, že přístup obecných soudů k hodnocení reportáže a jejího potenciálu zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelů byl vyvážený, korektní a opřený o řádnou analýzu kontextu věci.
10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací pak uvedl, že nepovažoval za možné ani potřebné doplnit dokazování provedené soudem prvního stupně, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně a bylo na jeho základě možné učinit právní závěry, na nichž byl rozsudek soudu prvního stupně postaven. Ani proti takovému postupu nemá Ústavní soud výhrad. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že veškeré relevantní skutkové okolnosti byly postaveny najisto a že důkazní návrhy stěžovatelů - vztahující se k postupu žalované až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně - neměly potenciál na skutkovém ani právním hodnocení věci nic podstatného změnit.
11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu