ECLI:CZ:US:2014:3.US.3519.13.1
sp. zn. III. ÚS 3519/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Mareše, zastoupeného JUDr. Jiřím Paškem, advokátem se sídlem Beethovenova 1820/52, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. srpna 2013 č. j. 12 Co 236/2013-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 18. 11. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2013, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a kterým by toto usnesení zrušil.
2. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 1. 2013 č. j. 28 C 2/2008-44 bylo v řízení o stanovení povinnosti (pozn.: a to na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 23. 2. 2007) uzavřít kupní smlouvu ohledně pozemku p. č. X v k. ú. Otvice, zahájené žalobkyní (vedlejší účastnicí) PAUL nábytek, s. r. o., proti žalovanému Janu Lysákovi a stěžovateli, rozhodnuto tak, že se v tomto řízení, přerušeném usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 2010 č. j. 28 C 2/2008-35, pokračuje (výrok I), že se - podle §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") - řízení zastavuje (výrok II), že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovateli podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 10 900 Kč (výrok III), že žalobkyni bude vrácen zaplacený soudní poplatek (výrok IV).
3. K tomu Ústavní soud doplňuje, že okresní soud shora označeným usnesením řízení přerušil do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 86/2008 z důvodu, že v tomto řízení je řešena otázka vlastnického práva k předmětnému pozemku. Jak Ústavní soud následně zjistil z vyžádaného soudního spisu sp. zn. 9 C 86/2008, vedlejší účastnice podala proti stěžovateli, Janu Lysákovi a společnosti Lyma a. s. žalobu na neplatnost prohlášení vkladatele s tím, že stěžovatel a Jan Lysák předmětný pozemek neoprávněně vložili do základního jmění společnosti Lyma a. s. Později došlo se souhlasem soudu (viz č. l. 73) ke změně žaloby na žalobu na určení vlastnického práva. Řízení o této žalobě bylo podle §96 odst. 1 a 2 o. s. ř. usnesením okresního soudu ze dne 10. 9. 2012 č. j. 9 C 86/2008-115 zastaveno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a že se žalobkyni nevrací soudní poplatek.
4. K odvolání žalobkyně bylo usnesení okresního soudu v napadeném výroku III (o náhradě nákladů řízení) ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 538 Kč (výrok II).
5. Jak dále zjistil Ústavní soud z příslušného soudního spisu, stěžovatel napadl citované usnesení krajského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 725/2014-82 odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že mu nebylo oznámeno, že by žalobkyně (vedlejší účastnice) podala odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení a že (tedy) neměl možnost se k němu vyjádřit. V důsledku tohoto postupu nebyl vytvořen procesní prostor pro uplatnění námitek, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125), ze kterého plyne povinnost doručit odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení ostatním účastníkům řízení, přičemž tvrdí, že uvedený právní názor nebyl obecnými soudy respektován.
7. Dané pochybení pak dle stěžovatele bylo s to ovlivnit rozhodování krajského soudu, neboť ten vycházel pouze z nepravdivého tvrzení vedlejší účastnice, že se (stěžovatel) zachoval ve smyslu žalobního návrhu. Nevypořádal se přitom s listinami založenými ve spisu okresního soudu, zejména s výpisem z katastru nemovitostí, ze kterého plyne, že nebyl vlastníkem předmětného pozemku, a proto nemohl žalobě vyhovět. Krajský soud se nevypořádal ani s kupní smlouvou založenou v soudním spise, na základě které žalobkyně předmětné pozemky koupila od společnosti Lyma a. s., která nebyla účastníkem daného řízení. Závěr krajského soudu, že se zachoval ve smyslu návrhu, tedy že žalobkyni prodal předmětné pozemky, je v extrémním rozporu se skutečností.
8. Stěžovatel dále upozorňuje, že i když není předmětem ústavní stížnosti samotné rozhodování o výši nákladů odvolacího řízení, způsob, jakým byla stanovena jejich výše, nemá dle jeho názoru oporu v zákoně. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v odvolacím řízení, tvoří výše nákladů, proti níž odvolání směřuje, tj. částka 10 900 Kč. Z ní mimosmluvní odměna činí 1 540 Kč a její polovina pak 770 Kč. Postup krajského soudu je v rozporu se smyslem nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (č. 116/2013 Sb.), neboť úmyslem Ústavního soudu nebylo, aby v bagatelních věcech, jakou je odvolání pouze proti nákladům řízení, došlo k mnohonásobnému zvýšení odměny advokátů. Zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb. stanovila sazbu pouze 1 000 Kč v případech, kdy předmětem odvolání bylo pouze rozhodnutí o nákladech řízení. Krajským soudem přiznaná odměna advokáta však byla sedmnáctkrát vyšší, což je v hrubém nepoměru s předmětem odvolacího řízení.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení
9. Krajský soud v Ústí nad Labem pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
10. Vedlejší účastníci Jan Lysák a PAUL nábytek, s. r. o., se k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádné takové neměl v daném případě k dispozici.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
13. Po nahlédnutí do příslušného soudního spisu nutno stěžovateli přisvědčit, že obecné soudy mu nedoručily odvolání vedlejší účastnice PAUL nábytek, s. r. o. Neplyne z něho ani to, že by stěžovateli bylo umožněno se s tímto podáním seznámit před vydáním napadeného rozhodnutí. Nelze se však ztotožnit s jeho názorem, že by takový postup s sebou nesl (vždy) porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se již dříve v nálezu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443) zabýval návrhem na zrušení §210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé" a §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení", důvodným jej však neshledal, protože vyšel z toho, že uvedená ustanovení nutno interpretovat ústavně konformně, tedy tak, aby v každém jednotlivém občanskoprávním procesu byla interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu. Obdobně reagoval Ústavní soud na (alternativní) návrh na zrušení prvně uvedeného ustanovení v nálezu sp. zn. II. ÚS 1374/08, na který stěžovatel poukazuje,
načež - s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž "koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" - dospěl k závěru, že nedoručení odvolání proti nákladům řízení druhé straně představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Současně však Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2602/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) upozornil, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 se současně uvádí, že obecný soud v každém jednotlivém případě "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" musí uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání. Z toho vyvodil, že "[p]rávní řád a jeho interpretace Ústavním soudem [...] zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu.".
15. Po zvážení konkrétních okolností projednávané věci Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Stěžovatel uvádí, že pokud by mu bylo odvolání protistrany doručeno, mohl by uplatnit námitky způsobilé ovlivnit rozhodování krajského soudu, takto však měl krajský soud vycházet pouze z nepravdivého tvrzení žalobce, že se zachoval ve smyslu návrhu (žaloby). V této souvislosti krajskému soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že (stěžovatel) nebyl vlastníkem předmětného pozemku, resp. že vedlejší účastnice předmětný pozemek koupila od společnosti Lyma a. s., která nebyla účastníkem daného soudního řízení.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá skutečnosti, které vedlejší účastnice uvedla v odvolání, tedy že v souvislosti s oběma soudními spory zavřeli on, Jan Lysák a Lyma a. s. s vedlejší účastnicí dne 24. 8. 2012 dohodu o narovnání, v níž se mj. zavázali ohledně předmětného pozemku (a to v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí) uzavřít kupní smlouvu, kterou téhož dne také vedlejší účastnice se společností Lyma a. s. uzavřela, resp. tyto mu byly známy z řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 86/2008 (viz např. podání na č. l. 96). Žádné jiné skutečnosti, jež by v odvolacím řízení stěžovatel chtěl uplatnit, ale v důsledku procesního postupu krajského soudu nemohl, v ústavní stížnosti zmiňovány nejsou.
17. V případném vyjádření k odvolání vedlejší účastnice by tak stěžovatel mohl argumentovat jen tím, že nebyl vlastníkem předmětného pozemku, a tudíž že se "nezachoval ve smyslu žalobního návrhu" (resp. že se tak z tohoto důvodu ani zachovat nemohl). To, že stěžovatel nefiguroval v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, však bylo již zcela zřejmé ze soudního spisu, přičemž krajský soud tuto skutečnost zjevně nepokládal za jakkoliv relevantní, a to dle názoru Ústavního soudu zcela důvodně, neboť není možné vytrhávat toto soudní řízení z kontextu celého sporu mezi ním a Janem Lysákem [a případně jimi založenou a ovládanou společností Lyma a. s.(!)] na straně jedné a vedlejší účastnicí na straně druhé, resp. nelze pomíjet, že současně bylo vedeno řízení, v němž mělo být stěžovatelovo vlastnické právo určeno a které bylo rovněž v souvislosti s výše zmíněným narovnáním zastaveno (viz výše).
18. Byť je tedy krajskému soudu v ústavní stížnosti vytýkáno procesní pochybení, ve své podstatě v ní jde o polemiku s věcnou správností jeho právního závěru (tedy že je třeba na věc aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.), jenž je nutno pokládat za zjevně správný. Ve světle argumentace v ústavní stížnosti obsažené tak nutno odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že by v odvolacím řízení mohl uplatnit námitky, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Za této situace by pak požadovaný kasační zásah Ústavního soudu neměl žádný význam a jen by vedl ke zbytečnému prodlužování soudního řízení a vzniku dalších nákladů.
19. Jde-li o rozhodování krajského soudu ohledně výše nákladů odvolacího řízení, stěžovatel výslovně uvádí, že toto není předmětem ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud nicméně dodává, že v daném bodě se jedná o polemiku s věcnou správností závěrů obecného soudu ve sporu, jehož předmětem je bagatelní částka [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nadto představující náhradu nákladů řízení, přičemž s ohledem na okolnosti případu (viz kupní cena předmětného pozemku) nelze usuzovat, že by uložení povinnosti jejího společného zaplacení stěžovateli a Janu Lysákovi mělo nějaké zásadní dopady na majetkovou situaci stěžovatele, přičemž z ničeho neplyne, že by věc měla ústavněprávní rozměr z nějakého jiného důvodu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, usnesení ze dne 3. 4. 2014 sp. zn.
III. ÚS 1848/13 a usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu