ECLI:CZ:US:1998:3.US.356.97
sp. zn. III. ÚS 356/97
Usnesení
III. ÚS 356/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.K., zákonné zástupkyně nezletilé J.K., zastoupené advokátem JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1997, sp. zn. 18 Co 197/97, mimo ústní jednání dne 17. 3. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a po odstranění formálních vad vytknutých Ústavním soudem, za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §31 odst. 1, 2, §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 sb.), napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1997 (ve věci 18 Co 197/97) a tvrdila, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo vyplývající především z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že dříve označený obecný soud, jako soud odvolací, svým rozhodnutím potvrdil jemu předcházející usnesení obecného soudu I. stupně, jímž bylo vysloveno, že "soud nepřipouští jako právního zástupce N.o.k.". Stěžovatelka proto navrhla, též s odkazem na čl. 2 Úmluvy č. 87
III. ÚS 356/97
o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (č. 489/1990 Sb.), aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zásadní otázkou, kterou bylo v dané věci posoudit, není otázka členství stěžovatelky v (jakékoli) organizaci, ale výlučně, zda dříve označené sdružení splňuje podmínky pro zástupčí činnost ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu (§26 odst. 1, 3); pod tímto aspektem jeví se vývody stěžovatelky, pokud se týkají práva "svobodně se sdružovat a odborově organizovat", jako zcela irelevantní, a proto nebylo třeba se jimi zabývat.
Z obsahu spisu Ústavního soudu zn. III. ÚS 218/97 je zřejmé, že "N.o.k.", případně s ní personálně spojená N.v.k. a později K.p.p., tvořený týmiž osobami jako jeho činovníky, poskytuje právní pomoc za úplatu (č. 1. 34); podle Ústavním soudem vyžádané přihlášky stěžovatelky, tato se stala členkou sdružení dnem 30. června 1996, když, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu I. stupně, nedlouho poté (návrhem ze dne 26. září 1996) vyvolala před ním řízení, v němž měla být zmíněným sdružením zastupována, aniž by však bylo dostatečně zřejmé, který z jeho členů nebo zaměstnanců měl být touto zástupčí činností pověřen (§20 odst. 3 o. s. ř.), na základě čeho se tak mělo stát a zejména, zda řádné orgány sdružení (§6 stanov) byly již vůbec za podmínek určených stanovami vytvořeny.
Přihlédne-li se ke všem těmto skutečnostem, jak v jejich jednotlivostech, tak v jejich celku, je zřejmé, že členství stěžovatelky ve sdružení ve světle vágních jeho stanov nemůže se jevit jinak, než jako očividně účelové, sledující zcela jiný záměr než "přispívat k vytváření demokratického právního řádu" (§1 stanov), a vybočující - v posuzované věci - ze smyslu a účelu odborových organizací tak, jak jsou obecně chápány.
Ústavně zaručenému základnímu právu na právní pomoc (č1. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) nelze rozumět jinak než, že jde o právní pomoc poskytovanou ve shodě se zákonem a v jeho intencích; této zásadě posuzované "zastoupení" očividně nevyhovuje, ocitá se naopak v rozporu se zákonem (§1, §2 zák. č. 85/1996 Sb.), a proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne již ze samotných důvodů, jak byly vyloženy; o zjevně
111. ÚS 356/97
neopodstatněné stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ve výroku tohoto usnesení se stalo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 17. 3. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR