ECLI:CZ:US:2011:3.US.3563.11.1
sp. zn. III. ÚS 3563/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti společnosti Bazcom, a. s., se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 820/9, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 820/9, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 37 EC 3872/2009 ze dne 30. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných články 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení článků 90 a 95 Ústavy ČR a omezení práva soutěžitele na podnikání, zakotveného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Napadeným rozsudkem bylo soudem I. stupně v řízení o žalobě stěžovatele - právního nástupce Dopravního podniku města Ústí nad Labem - pro zaplacení částky 1.015,- Kč s přísl., představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna žalovanou částku stěžovateli zaplatit. Dále byla žalované stanovena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 300,- Kč, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli již nepřiznal dále jím požadované náklady představující odměnu za zastoupení advokátem, jež považoval za neúčelně vynaložené.
V podrobně zdůvodněné stížnosti, dovolávaje se soudní judikatury, z níž je citováno, i nálezů Ústavního soudu, stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecného soudu, jehož rozhodnutí s poukazem na dosud v obdobných věcech vydaná rozhodnutí považuje za nepředvídatelné, obsahující prvky libovůle, přičemž uvádí řadu argumentů, včetně důrazu na svou povahu subjektu práva soukromého, podle něj svědčících jeho názoru, že odměna za zastoupení advokátovi představuje v daném případě náklady řízení vynaložené účelně.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další).
V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Obecný soud se danou věcí, a to zejména pokud jde o napadený výrok o nákladech řízení, pečlivě zabýval, přitom rozvedl důvody, zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatele, pro které, podle něj, lze závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 použít i v této věci. Jeho rozhodnutí nepokládá Ústavní soud za nepředvídatelné, neboť, jak již uvedl ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3259/11 ve věci srovnatelné s věcí nyní posuzovanou, reaguje na stav vzniklý množstvím hromadně stěžovatelem podávaných žalob ve srovnatelných, skutkově i právně vesměs jednoduchých věcech. Napadené rozhodnutí podle Ústavního soudu také neobsahuje prvky libovůle, neboť nepřiznání nákladů řízení stěžovateli v plné jím požadované výši, odůvodněné jejich nepotřebností, resp. za soudem v rozhodnutí popsaného stavu nadbytečností a tedy neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., je soudem řádně zdůvodněno, přičemž je opodstatněně poukazováno mj. i na nikoliv odbornou, nýbrž pouze "administrativní" samotným stěžovatelem za uvedené situace zvládnutelnou povahu činnosti zvoleného advokáta v souzené věci. Závěr vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení považuje tak Ústavní soud za akceptovatelný a do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasahující.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. prosince 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu