ECLI:CZ:US:2000:3.US.358.99
sp. zn. III. ÚS 358/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 12. 10. 2000 mimo ústní jednání za souhlasu účastníků a v senátě ve věci stěžovatelky K., a. s., se sídlem Brno, Cejl 20, , za účasti vedlejšího účastníka Finančního úřadu Brno I, se sídlem v Brně, Příkop 27/25, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 1999, sp. zn. 29 Ca 404/98, týkající se daňové exekuce, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 1999, sp.
zn. 29 Ca 404/98, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelka návrhem, podaným ve lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen zákona) a co do formálních náležitostí splňujícím zákonné
podmínky [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4
zákona], se domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 10. května 1999 (29 Ca 404/98-14) s tvrzením, že jím bylo
porušeno její základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod), neboť soud zastavením řízení
(§250d odst. 3 o. s. ř.) odmítl přezkoumat správní rozhodnutí.
Podle vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Brně,
z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§48 odst. 2 zákona),
rozhodnutí správce daně tím, že vymáhá daňový nedoplatek formou
exekučního rozhodnutí, není rozhodnutím o právech a povinnostech
fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, ale
rozhodnutím procesní povahy, a jako takové je proto nepodléhajícím
soudnímu přezkumu.
Obdobně vedlejší účastník, Finanční úřad v Brně I, odkázal na
argumentaci v zásadě totožnou se závěry obecného soudu a i on
tvrdil, že výkon rozhodnutí je řízením procesním, v němž se
nerozhoduje o právech povinného, vyplývajícího z hmotného práva,
ale pouze se upravuje proces vymáhání splnění povinnosti (daňového
nedoplatku), pro kterou je povinný povinen strpět zásahy do svého
majetku (zák. č. 337/1992 Sb.).
Ústavní stížnost je důvodná.
S odkazem na soudní inkompetenci je rozhodnutí obecného soudu
podloženo závěrem, že rozhodnutí správního orgánu, vydané ve
smyslu ust. §73 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je rozhodnutím procesní povahy, a proto jako takové se
soudnímu přezkumu vymyká [§248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], neboť,
jak již dříve řečeno, představuje toliko realizaci nuceného výkonu
práva a nezasahuje do subjektivních práv a povinností upravených
hmotněprávním předpisem. Takový závěr je však podle přesvědčení
Ústavního soudu pouhým apodiktickým tvrzením, z něhož není patrno,
na základě jakých úvah k němu obecný soud dospěl. Obdobně vágní
jeví se posléze i vyjádření předsedy senátu obecného soudu, neboť
ani z něj nebylo lze na myšlenkový postup obecného soudu při
vydání napadeného rozhodnutí usoudit.
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil (např.
III. ÚS 373/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 13., vydání 1., č. 30, Praha 2000), jaké
povahy je rozhodnutí vydané v řízení týkajícím se postavení
ručitele a jeho přezkumu obecným soudem.
Naznačené pochybení obecného soudu jeví se o to závažnější,
že ustálená judikatura obecných soudů příkrost posuzování
problematiky plynoucí z ust. §263 a §264 o. s. ř. stojí na
stanovisku, že je povinností obecných soudů, aby přezkoumaly
a posoudily nevhodnost uvažovaného způsobu exekuce a měly na
zřeteli nejen poměr výše exekuční pohledávky k ceně exekucí
postižené věci, ale protože nejde o kritérium jediné, přihlížely
i k tomu, zda není možné nařídit exekuci jiným, šetrnějším
způsobem tak, aby pohledávka oprávněného byla v přiměřeném čase
uspokojena. Není-li takový předpoklad dán, nepůjde o (tvrzený)
způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže hodnota exekuční věci
zjevně přesahuje výši pohledávky (k tomu srov. Bureš a spol.:
Občanský soud řád - Komentář, 2. vydání, Praha 1996).
Z této konstantní judikatury obecných soudů se podává, že
úvahy nad rozsahem výkonu rozhodnutí jsou ex lege podmíněny řadou
rozličných kritérií, jimiž je obecný soud povinen se zabývat, aby
rozporné zájmy účastníků exekučního řízení byly zákonně
(spravedlivě - §1 o. s. ř.) vyřešeny. Poměrně široká oblast
soudcovského rozhodování, vymezená již dříve označenými
ustanoveními občanského soudního řádu, a v neposlední řadě
i skutečnost, že nařízení a provedení výkonu exekuce prodejem
nemovitostí zpravidla bývá citelným zásahem do vlastnických práv
povinného a jeho majetkové a hospodářské situace vůbec a vylučuje
závěr obecného soudu, že realizace nuceného výkonu práva
nezasahuje do subjektivních práv a povinností povinného a že
v důsledku toho exekuční příkaz na prodej nemovitostí vydaný
správním orgánem správcem daně, jako rozhodnutí procesní povahy,
je ze soudního přezkumu vyloučeno.
Daňová exekuce nařízena na majetek daňového ručitele je
vážným zásahem do subjektivních práv tohoto účastníka správního
řízení, proto musí takovéto rozhodnutí být vždy přezkoumatelné
příslušným obecným soudem v režimu správního soudnictví podle
části páté občanského soudního řádu, pokud tento účastník řízení
své postavení ručitele v daňovém řízení zpochybňuje a uvádí
konkrétní skutečnosti, o nichž své důvody opírá. Odmítnutím
soudního přezkumu takovéhoto rozhodnutí správního orgánu,
s odvoláním na jeho procesní povahu, by účastník správního řízení
zůstal bez soudní ochrany, čímž by došlo k porušení jeho ústavně
zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod.
Z obecně známých důvodů, a především pak z ústavněprávních
hledisek a požadavků plynoucích z ochrany ústavnosti, je třeba
rozsahu a způsobu soudní kontroly správních aktů z donucení
věnovat dostatečnou a výraznou pozornost, stejně jako nezbytné
odmítnutí jejich soudního přezkumu v dostatečné míře přesvědčivým
způsobem zdůvodnit.
Ústavní soud, aniž by se svými úvahami dotýkal merita věci,
dospěl proto k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí,
především pro nedostatek důvodů, se ocitlo v rozporu s §157 odst.
2, 3 o. s. ř. tím, jak ve své ustálené praxi předchozími nálezy
vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 289/95 in Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č.
57, Praha 1997), a též v rozporu s hlavou pátou čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod; nezbylo proto než posuzovanou
ústavní stížnost shledat důvodnou a jí napadené rozhodnutí
obecného soudu zrušit [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 12. října 2000