ECLI:CZ:US:2019:3.US.3602.19.1
sp. zn. III. ÚS 3602/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Růžkové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. Ncp 564/2019-42, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Korandy, sídlem Vojická 1022/12, Praha 20 - Horní Počernice, správce konkurzní podstaty úpadce X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí tvrdíc, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zasáhl do jejích ústavně chráněných a zaručených práv, zejména práva požívat ochrany vyplývající z povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), práva, aby nikdo (v řízení před soudy) nebyl odňat svému zákonnému soudci, práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu podstaty a smyslu základních práv dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud její věc přednostně vyřídil mimo pořadí v souladu s §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou vedenou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 85/2019 domáhá po stěžovatelce uhrazení dlužné částky 59 075 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi hodnotou jejího majetku, který nabyla na základě zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, jako konkurzní věřitelka, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení ostatních pohledávek podle §32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). V průběhu řízení vznesla stěžovatelka námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, proto okresní soud předložil věc vrchnímu soudu podle §104a odst. 5 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Vrchní soud usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění vrchní soud připomenul, že podle §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se za "dosavadní právní předpis" považuje nejen zákon o konkurzu a vyrovnání, ale také o. s. ř. (obojí ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. do nabytí účinnosti insolvenčního zákona), a dodal, že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané (tj. spory vyvolané konkurzem a vyrovnáním podle zákona o konkursu a vyrovnání). Na tomto základě vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti z ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle §9 odst. 1 o. s. ř. V závěru odůvodnění vrchní soud doplnil, že z uvedených důvodů nelze na tento spor ani užít insolvenční zákon, a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle §7a písm. a) insolvenčního zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka brojí proti uvedenému závěru vrchního soudu ústavní stížností, neboť již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv. Je i nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem. Ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017 č. j. Ncp 198/2017-234, v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelů) v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelka dále poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. 2. bod napadeného usnesení vrchního soudu). Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozuje své postavení konkursní věřitelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Podstata stěžovatelčiny argumentace směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru, přičemž využívá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní posuzované věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil úvahy, kterými byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jí nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 85/2019.
8. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu