ECLI:CZ:US:2017:3.US.3635.16.1
sp. zn. III. ÚS 3635/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného Mgr. Tomášem Reicheltem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti postupu Vězeňské služby České republiky, spočívajícím v umístění stěžovatele na celu, na které není WC zakryto žádnou plentou, dále v zákazu používání vlastních lžic, v znemožnění umývání jídelního nádobí mimo vězeňské sprchy, poskytování jednoho trička a ručníku týdně, a neposkytování řádné lékařské péče, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal vyslovení protiústavnosti v záhlaví uvedeného postupu Vězeňské služby České republiky a uložení zákazu pokračovat v porušování jeho ústavních práv.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal však, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z povahy institutu ústavní stížnosti vyloučeno.
4. K ochraně práv vězňů ve stěžovatelem uvedených oblastech výkonu trestu odnětí svobody slouží celá řada právních prostředků. Mezi nejdůležitější nástroje přímé nápravy patří instituty stížnosti řediteli věznice a dozoru státního zástupce nad výkonem trestu podle ustanovení §28 a 78 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1780/11). Zmínit lze i ne dosud zcela jednotně posuzovanou možnost správních soudů zasahovat v oblasti ochrany práv osob ve výkonu trestu (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 16/2014-40 a 9 Aps 18/2013-25).
5. Pokud jde o náhradu újmy či škody již způsobených zásahy do práv stěžovatele, musí stěžovatel nejprve vyčerpat prostředky v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
6. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel jakýkoliv z těchto prostředků využil k ochraně svých práv, čímž staví Ústavní soud do role jediné a první instance, která by měla o jeho stížnostech rozhodovat. Ústavní stížnost proto nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu