ECLI:CZ:US:2016:3.US.365.15.1
sp. zn. III. ÚS 365/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 4 Tdo 1292/2014-35, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. 2 To 86/2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. srpna 2013 č. j. 57 T 5/2013-1952, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 4, článku 13 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. srpna 2013 č. j. 57 T 5/2013-1952 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku a pokusem přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku označených věcí.
Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel uvedené trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že společně s dalšími dvěma spoluobviněnými, v úmyslu získat finanční hotovost ve výši nejméně 500.000,- Kč po násilném vniknutí do vnitřních prostor domu i za použití násilí proti přítomným osobám, opakovaně sledovali rodinný dům, aby poté co zjistili, že nelze vyloučit přítomnost jeho obyvatel při plánovaném útoku, se tito zamaskovaní a vyzbrojení spoluobvinění pokusili o spáchání připravované trestné činnosti, zatímco stěžovatel hlídal ve vozidle okolí domu, v němž se nacházela jedna z jeho obyvatelek, přičemž však k dokonání trestné činnosti nedošlo, poněvadž tito zaregistrovali přítomnost policistů a začali z místa činu utíkat, načež byli nedaleko domu zadrženi.
Závěr o vině stěžovatele opřel prvostupňový soud mimo jiné o odposlech a záznam telekomunikačního provozu stanice patřící stěžovateli, který byl nařízen příkazem Okresního soudu Jablonec nad Nisou ze dne 6. září 2012 sp. zn. Nt 256/2012 v související trestní věci, a to ve fázi prověřování podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl stěžovatel dopustit ve spolupachatelství s dalšími podezřelými.
Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Druhoinstanční soud rozsudkem ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. 2 To 86/2013 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu odvoláním napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a pokusem přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí ve výroku rozsudku označených věcí.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne
5. listopadu 2014 č. j. 4 Tdo 1292/2014-35 tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti odmítl.
III.
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít podle jeho názoru tím, že obecné soudy založily závěr o jeho vině převážně na důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem. Tento rozpor stěžovatel spatřuje v nezákonnosti rozhodnutí soudce Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. září 2012 sp. zn. Nt 256/2012
o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stanice stěžovatele.
Nezákonnost předmětného příkazu stěžovatel dovozuje z jeho nedostatečného odůvodnění. Příkaz podle něj nespecifikuje žádný zvlášť závažný zločin, pro který bylo možné odposlech nařídit, neodůvodňuje blíže nařízenou dobu jeho trvání, a neuvádí ani skutečnosti, na jejichž základě vzniklo podezření vůči jeho osobě. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důkazy z tohoto údajně nezákonně pořízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemohly být následně procesně použitelné v řízení o rozhodnutích napadených v záhlaví tohoto usnesení, a to z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §88 odst. 6 trestního řádu.
IV.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i spis vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 5/2013.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 1. července 2015 uvedl, že stěžovatel svoje výhrady proti předmětnému příkazu k odposlechu opakovaně vznáší po celou dobu řízení v této věci, a soudy všech stupňů se jimi proto již v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly. Nejvyšší soud zopakoval, že ve svém rozhodnutí sice poukázal na některé formální nedostatky předmětného příkazu, avšak dospěl k závěru, že tyto nemohly způsobit procesní nepoužitelnost důkazu. V podrobnostech odkázal na svoje rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústavní nad Labem, pobočka v Liberci, ve vyjádřeních zaslaných Ústavnímu soudu pouze stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly z předcházejícího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
V.
Po zvážení všech relevantních skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, používání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestním řízení představuje průlom do práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucího z článku 13 Listiny (srov. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06, nález ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Zásah do tohoto práva je proto možný jen v případech a způsobem stanoveným zákonem, a to pouze v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány (viz nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06, nález ze dne 13. února 2001 sp. zn. IV. ÚS 536/2000).
Ústavní soud dále judikoval, že použít jako důkaz záznamy odposlechnutého telekomunikačního provozu v jiné trestní věci, než ve které byly nařízeny, je možné pouze v případě, že jejich nařízení bylo ústavně souladné (viz nález ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08). Pokud totiž důkaz, resp. informace o něm obsažená, nebyl získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (např. nález ze dne 14. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09).
Nezbytnou zárukou přípustnosti odposlechů z hlediska požadavků kladených ústavněprávními předpisy je soudní přezkum ex ante, jenž má formu soudního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Ten v sobě kromě formálních náležitostí musí zahrnovat zejména posouzení materiálních podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (srov. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06).
Jakkoliv jsou nároky na odůvodnění soudního příkazu k odposlechu vysoké právě s ohledem na závažnost zásahu, který je jeho realizací způsoben, neznamená to, že každý nedostatek tohoto příkazu bude automaticky způsobovat jeho protiústavnost. Pro posouzení přípustnosti odposlechu je totiž v prvé řadě rozhodné, zda odůvodněnost jeho použití a splnění podmínek jeho nařízení přesvědčivě vyplývají ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak možné dovodit věcné důvody pro zvolený procesní postup (analogicky viz nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem soudu dovolacího, podle nějž je nutno posuzovat splnění konkrétních podmínek zákonnosti procesního úkonu v trestním řízení primárně z hlediska materiálního, které by mělo převážit nad hlediskem formálním, tj. bližším rozvedením těchto podmínek v odůvodnění písemného vyhotovení takového úkonu.
Uvedenou tezi Nejvyšší soud použil jako východisko při posouzení argumentace stěžovatele ohledně tvrzené procesní použitelnosti provedeného odposlechu, které stěžovatel vznášel v dovolacím řízení. Nejvyšší soud sice uznal, že předmětný příkaz k odposlechu nebyl po formální stránce zcela bez vad, avšak dospěl k závěru, že tyto nedostatky byly zhojeny tím, že z obsahu příslušného spisu a všech okolností případu bylo zřejmé, že zákonné podmínky pro jeho vydání byly naplněny. Tyto své závěry Nejvyšší soud velmi pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil v textu svého rozhodnutí.
Ústavní soud se s argumentací dovolacího soudu ztotožňuje, přesto se ke konkrétním námitkám uvedeným v ústavní stížnosti ve stručnosti vyjádří.
První námitka stěžovatele stran nedostatečného odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu z telekomunikačního provozu směřuje vůči neuvedení zvlášť závažného zločinu, pro který měl být odposlech povolen. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v předmětném období, tj. dne 6. září 2012 bylo (a dodnes je) zákonnou podmínkou pro nařízení odposlechu v souladu s §88 odst. 1 trestního řádu spáchání zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nikoliv spáchání zvlášť závažného zločinu, jak ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel. V napadaném rozhodnutí o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je uvedeno, že policejní orgán v dané době šetřil majetkovou trestnou činnost podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a §228 odst. 1 trestního zákoníku a následně zjištěných 23 souvisejících útoků. Toto rozhodnutí sice neobsahuje zákonný odkaz na zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku s horní hranicí trestní sazby osm let, pro který byla věc v době nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prověřována a který odůvodňuje nařízení odposlechu v souladu s §88 odst. 1 trestního řádu. Zákonný odkaz na tento zločin je nicméně výslovně uveden v žádosti policejního orgánu, jakož i v návrhu státní zástupkyně na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Z předmětného trestního spisu, jakož i z okolností případu tedy nepochybně vyplývá, že v době vydání příkazu k odposlechu bylo vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, a byla tak splněna zákonná podmínka podle §88 odst. 1 trestního řádu.
Dále stěžovatel ústavní stížností brojí proti absenci náležitého odůvodnění podezření vůči jeho osobě. Z příkazu k odposlechu a telekomunikačního provozu je nicméně zřejmé, jaká konkrétní trestná činnost byla ve spojitosti s osobou stěžovatele a dalších podezřelých policejním orgánem prověřována a pro níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařízen. Zevrubnější odůvodnění konkrétních okolností zakládajících podezření ve fázi prověřování trestné činnosti, kdy se trestní řízení ještě nevede vůči konkrétní osobě, není zákonnou náležitostí příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který se navíc doručuje primárně policejnímu orgánu, jenž odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí.
Jde-li o dobu, na kterou byl odposlech nařízen, ta byla shodně uvedena v příkazu k odposlechu, návrhu státní zástupkyně i žádosti policejního orgánu a nepřekročila maximální čtyřměsíční dobu povolenou ustanovením §88 odst. 2 trestního řádu. Také v tomto aspektu Ústavní soud považuje postup orgánů činných v trestním řízení za ústavně konformní a neshledal proto důvod pro svůj kasační zásah. Stejně tak Ústavní soud dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky §88 odst. 6 trestního řádu pro použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci, neboť předmětné trestní řízení, v němž byly odposlechy jako důkaz použity, bylo vedeno pro zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku s horní hranicí trestní sazby dvanáct let.
Ze všech okolností případu a ze spisového materiálu tedy přesvědčivě vyplývá, že veškeré podmínky nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho následné procesní použitelnosti v trestní věci byly skutečně splněny. Pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění některých náležitostí příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, byť jej lze hodnotit negativně Ústavní soud neposoudil jako ústavněprávní pochybení.
Přestože Ústavní soud neshledal v projednávaném případě prostor pro svůj kasační zásah, pokládá za vhodné připomenout, že při rozhodování o nařízení odposlechu či o použití jiných prostředků v trestním řízení, při nichž dochází k zásahu do ústavně garantovaných práv, by obecné soudy měly věnovat odůvodnění svých rozhodnutí, jakož i naplnění formálních požadavků na ně kladených zvýšenou pozornost.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu