ECLI:CZ:US:2017:3.US.3681.17.1
sp. zn. III. ÚS 3681/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Novákové, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Madejem, advokátem, sídlem Polská 1090/4, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2017 č. j. 72 Co 398/2017-171 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2017 č. j. 15 C 212/2014-154, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Alteron s. r. o., sídlem Toulovcovo náměstí 1102, Litomyšl, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních páv a svobod, dále jen "Listina") a že soudy nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se u obvodního soudu domáhá určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem (nebytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na další jednotce, včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku). V průběhu řízení podala vedlejší účastnice návrh na vydání předběžného opatření s odůvodněním, že stěžovatelčina osoba blízká hodlá k nemovité věci zřídit zástavní právo. Obvodní soud usnesením ze dne 26. 6. 2017 č. j. 15 C 212/2014-154 uložil stěžovatelce povinnost zdržet se nakládání a jakýchkoliv dispozic směřujících k převodu nebo zatížení právy třetích osob s předmětnými nemovitými věcmi. Vydání předběžného opatření obvodní soud odůvodnil obavou z ohrožení výkonu vlastnického práva, neboť je možné, že vedlejší účastnice bude se žalobou úspěšná.
3. Proti usnesení obvodního soudu brojila stěžovatelka odvoláním, které městský soud neshledal opodstatněným, neboť závěr obvodního soudu o nutnosti zatímní úpravy poměrů účastníků je přiléhavý, a usnesením ze dne 27. 9. 2017 č. j. 72 Co 398/2017-171 napadené usnesení potvrdil. V odůvodnění (po rekapitulaci příslušné právní úpravy) akcentoval, že vedlejší účastnice k návrhu na nařízení předběžného opatření doložila úřední záznam sepsaný Policií České republiky, ze kterého vyplynul záměr Mgr. Pavla Severy v rámci předvolební kampaně politické strany TOP 09 zatížit zástavou majetek své tchýně (stěžovatelky) - předmětnou jednotku. Městský soud vyjádřil souhlas se závěrem, že v případě úspěchu žaloby vedlejší účastnice by v případě zřízení zástavního práva na sporných nemovitých věcech došlo k podstatnému omezení či ohrožení jejího vlastnického práva, a dodal, že když stěžovatelka tvrdí, že nemá v úmyslu předmětné nemovité věci zastavit či zcizit, nemůže ji nařízené předběžné opatření nijak omezovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky jsou právní závěry vyslovené obecnými soudy k potřebnosti nařízení předběžného opatření kritizovatelné jak v rovině správnosti právního posouzení věci, tak i z dalších důvodů (nesprávné skutkové zjištění). Tvrdí, že soudy nerespektovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu a připomíná obecné závěry Ústavního soudu (zčásti též Evropského soudu pro lidská práva) o smyslu předběžného opatření, o svévoli, o nezbytnosti ústavně konformního výkladu tzv. podústavního práva obecnou justicí, o zásadě "rovnosti zbraní", o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu apod.
5. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice dne 26. 6. 2017 podala návrh na nařízení předběžného opatření, obvodní soud ho téhož dne nařídil, teprve poté dne 28. 6. 2017 dodatečně vypravil a dne 30. 6. 2017 byl stěžovatelce doručen návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření, tedy v rozporu s §76c odst. 1 věty druhé o. s. ř. (pozn. pravděpodobně měla stěžovatelka na mysli §76c odst. 2 větu druhou o. s. ř., neboť od 1. 1. 2013 obsahuje §76c odst. 1 pouze jedinou větu). Obvodní soud tak neumožnil stěžovatelce jakkoliv se vyjádřit k podstatě návrhu vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření. Protože neměla žádnou možnost oponovat podanému návrhu, bylo porušeno její základní právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, v důsledku čehož došlo k narušení rovnosti účastníků řízení. Na tomto místě částečně modifikuje text odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16.
6. Stěžovatelka kategoricky popírá, že by její dosavadní činnost směřovala k ohrožení výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice, byla-li by její žaloba úspěšná, popírá, že by sama nebo prostřednictvím zmocněnce nabízela své nemovitosti k zastavení či k prodeji, nikdy s Mgr. Pavlem Severou nijak neprojednávala zastavení nemovitostí jako záruku pro poskytnutí úvěru třetí osobě a s tímto postupem by nikdy nesouhlasila; zastavení nemovitostí by bylo v přímém rozporu s jejími zájmy. Upozornila, že se v současné době vede masivní mediální kampaň k dehonestování Mgr. Pavla Severy iniciovaná MUDr. Dagmar Švecovou, jedinou společnicí vedlejší účastnice. Namítá, že soudy nemohly shledat, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být jejím chováním ohrožen, když zastavení dotčených nemovitostí jako jištění k poskytnutí úvěru třetí osobě vlastně nelze zrealizovat. V úplném závěru upozorňuje, že bez požadované kasace obou usnesení jí vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma a odkazuje na §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. K přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti předběžnému opatření lze doplnit, že Ústavní soud již např. ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) dospěl k závěru, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření zásadně přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků řízení [obdobně viz např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Přestože rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vzato - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod (viz výše sub 8.), je vhodné zdůraznit, že Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů stran procesních podmínek pro (ne)vydání předběžného opatření, ani důvodnost předmětného návrhu, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, nýbrž je povolán toliko posoudit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk plynoucích z práva na soudní ochranu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je, jinými slovy, povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny) [srov. např. nálezy (vedle výše citovaného nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98) ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379)]. Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí, činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
11. Ve stěžovatelčině věci není pochyb o tom, že předběžné opatření bylo vydáno na základě zákona (§102 o. s. ř.) a soudy o něm rozhodovaly jako orgány k tomu příslušné. Oproti očekávání stěžovatelky pak Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo zjevné znaky svévole (či libovůle), neboť přes opačné mínění stěžovatelky má za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí (a zejména z odůvodnění usnesení městského soudu) je zřejmé, jaké úvahy vedly soudy k úsudku, že vedlejší účastnice osvědčila potřebu prozatímní úpravy právních vztahů.
12. V této souvislosti je namístě připomenout, že předběžná opatření jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno a mohou být zrušena (viz §77 o. s. ř.). Smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, proti komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nicméně nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátkosti lhůty, v níž musejí o podaném návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vycházejí pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny (srov. bod 23. stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16). K otázce dokazování v řízení o nařízení předběžného opatření takto Ústavní soud již dříve uvedl, že je nepochybné, že kdyby v takovém řízení bylo požadováno více než prokázání důvodné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoliv význam (viz opakovaně citovaný nález sp. zn. II. ÚS 221/98). V obdobném směru působí i maxima, že o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků (§75c odst. 3 o. s. ř.).
13. Konečně je třeba zaznamenat, že stěžovatelčiny odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu nejsou případné (či přinejmenším přiléhavé). Řada z nich se zabývá obecnými otázkami soudní ochrany (bod 4.), u nichž se stěžovatelce nezdařilo prokázat, že by byly v její věci relevantní. Ani závěry nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, jehož odůvodnění stěžovatelka nekorektně parafrázuje v VIII. části ústavní stížnosti, nejsou na stěžovatelčinu věc aplikovatelné (kasace Ústavním soudem usnesení odvolacího soudu nařizujícího předběžné opatření plynula z diformity usnesení soudů dvou instancí a nemožnosti povinného účastníka vyjádřit se k návrhu ani k podanému odvolání; zatímco stěžovatelka sama uvádí, že jí byl doručen návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření - tím jí byl vytvořen prostor k reakci v případném opravném prostředku a stěžovatelka této možnosti využila).
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu