ECLI:CZ:US:2016:3.US.3728.16.1
sp. zn. III. ÚS 3728/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti BONUS PRAHA Investment a. s., sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2015 č. j. KSUL 43 INS 20246/2011-B-44, spojené s návrhem na zrušení §398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Lucie Málkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že krajský soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a v neposlední řadě základní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 větě prvé Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že u krajského soudu probíhalo insolvenční řízení o oddlužení vedlejší účastnice. Dne 6. 11. 2015 vydal krajský soud usnesení č. j. KSUL 43 INS 20246/2011-B-44, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení vedlejší účastnice plněním splátkového kalendáře (I. výrok), určil výši odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (II. výrok), zprostil insolvenčního správce funkce (III. výrok), osvobodil vedlejší účastnici od placení zbytku pohledávek (IV. výrok), vymezil rozsah osvobození (V. výrok) a přikázal plátci mzdy vedlejší účastnice, aby od okamžiku doručení usnesení ukončil provádění srážek z její mzdy (VI. výrok).
3. Proti IV. a V. výroku usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání namítajíc, že poté, kdy jí byl vydán výtěžek ze zpeněžení majetku vedlejší účastnice zajišťující její pohledávku, zůstal zbytek pohledávky nezajištěným. Proto měla být zahrnuta mezi ostatní věřitele s nezajištěnými pohledávkami a v rámci oddlužení uspokojována plněním splátkového kalendáře. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") její odvolání usnesením ze dne 30. 5. 2016 KSUL 43 INS 20246/2011, 3 VSPH 2324/2015-B-51, odmítl jako podané osobou neoprávněnou s odkazem na §416 odst. 2 větu třetí zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podle něhož je k odvolání legitimován pouze přihlášený nezajištěný věřitel, jehož zjištěná (nezajištěná) pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena, avšak takovým věřitelem stěžovatelka není. V závěru usnesení poučil vrchní soud stěžovatelku o možnosti podat dovolání.
4. V souladu s poučením vrchního soudu stěžovatelka napadla jeho usnesení dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2016 č. j. KSUL 43 INS 20246/2011, 29 NSČR 156/2016-B-62, odmítl jako objektivně nepřípustné, protože proti usnesení vrchního soudu mohla stěžovatelka podat žalobu pro zmatečnost (§229 odst. 4 občanského soudního řádu), kterážto možnost způsobuje, že proti takovému usnesení není dovolání přípustné - §238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dodal, že přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení dovolatele o tom, že dovolání může být přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelka formuluje argumenty na podporu svých tvrzení o porušení jejích základních práv krajským soudem (bod 1.). Připomíná, že její právní předchůdce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu hypotečního úvěru zajištěnou bytovou jednotkou vedlejší účastnice. Pohledávka byla zjištěna jako zajištěná, a proto nebyla zařazena do splátkového kalendáře. Na část své pohledávky obdržela stěžovatelka výtěžek ze zpeněžení předmětu zajištění a ani zbývající část nebyla zařazena do splátkového kalendáře. S využitím odkazu na zásady ovládající insolvenční řízení vyslovuje stěžovatelka názor, že neuspokojená pohledávka zajištěného věřitele má být zařazena do splátkového kalendáře plněného v rámci oddlužení. Upozorňuje i na nejednotnost rozhodování vrchního soudu ohledně (ne)možnosti rozdělení jedné pohledávky na část zajištěnou a na část nezajištěnou, která snižuje míru právní jistoty zajištěných věřitelů.
6. Protože podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí (pozn. v petitu ústavní stížnosti napadla pouze dva výroky usnesení krajského soudu) výsledkem právní úpravy v insolvenčním zákoně, navrhla, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění novely provedené zákonem č. 217/2009 Sb.: "Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.", a zrušil též napadené usnesení krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud hodnotil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně napadla pouze dva výroky usnesení krajského soudu. Jak vyplývá z usnesení vrchního soudu, chyběla jí subjektivní legitimace k podání odvolání proti tomuto usnesení, tudíž její odvolání muselo být odmítnuto. Vrchní soud však stěžovatelku poučil o přípustnosti dovolání, přičemž toto poučení bylo v rozporu s §229 odst. 4 občanského soudního řádu. Nepřípustnost podle tohoto ustanovení pak byla důvodem odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem. S odkazem na svoje judikaturní závěry ohledně významu nesprávného poučení o procesních právech [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04 (N 173/35 SbNU 323)] nepřistoupil Ústavní soud v nyní posuzované věci k odmítnutí ústavní stížnosti prima facie pro její nepřípustnost.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jak již výše uvedeno, napadá pouze usnesení krajského soudu, přičemž z povahy věci vyplývá, že jejího právního postavení se mohly dotknout pouze výroky IV. a V. Jen tyto výroky napadla odvoláním, o němž rozhodoval vrchní soud. Tento soud v usnesení, kterým odmítl stěžovatelčino dovolání, podrobně analyzoval postavení věřitele uplatňujícího zajištěnou pohledávku a postavení věřitele uplatňujícího pohledávku nezajištěnou, obojí v řízení o oddlužení (str. 2 - 4 usnesení vrchního soudu). Tyto obecné závěry pak aplikoval na základě skutkových zjištění (str. 5 téhož usnesení) na posuzovaný případ a dovodil zmiňovanou absenci subjektivní legitimace stěžovatelky k podání odvolání, neboť není věřitelkou, jejíž zjištěná (nezajištěná) pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Kromě jiného vrchní soud uvedl, že v žádném případě nemohla být stěžovatelka zařazena do splátkového kalendáře, neboť do něj se zahrnují jen věřitelé se zjištěnými nezajištěnými pohledávkami a doplnil, že nic jí (event. jejímu právnímu předchůdci) nebránilo v tom, aby případně svou pohledávku uplatnila jako částečně zajištěnou a částečně nezajištěnou, a že jde k její tíži, že si neověřila hodnotu předmětu zajištění a spoléhala, že z výtěžku jeho zpeněžení bude plně uspokojena.
11. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud uzavírá, že postup krajského soudu při rozhodování o osvobození vedlejší účastnice od placení pohledávek po splnění povinností plynoucích z rozhodnutí o jejím oddlužení, byl plně v souladu s konstrukcemi upravenými tzv. podústavním právem, a tudíž nelze mu vytýkat žádnou ústavně relevantní kvalifikovanou vadu. Bylo plně v moci stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce), aby při uplatnění své zajištěné pohledávky vůči vedlejší účastnici využila vhodných procesních prostředků k jejímu úplnému uspokojení.
12. Vzhledem k závěru o zjevné neopodstatněnosti (bod 10. i. p.) Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. S ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti, rozhodl Ústavní soud o odmítnutí stěžovatelčina návrhu na zrušení ustanovení §398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu