ECLI:CZ:US:2015:3.US.373.15.1
sp. zn. III. ÚS 373/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ 24657344, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 3850/2014-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím:
a) byly dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), které zakotvují mimo jiné princip právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je zásada předvídatelnosti a právo na právní jistotu,
b) bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),
c) bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny, zejména pak právo na projednání věci "stanoveným postupem" (vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny),
d) bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc (vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy a z čl. 2 odst. 2 Listiny), zejména ve vazbě na ústavní povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 95 Ústavy),
e) bylo porušeno právo stěžovatelky dle čl. 36 odst. 3 Listiny, dle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem,
f) bylo porušeno právo stěžovatelky na účinnou nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13,
g) byla porušena ústavní zásada zakotvená v čl. 10 Ústavy, týkající se přednosti ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy (Úmluvy) před vnitrostátním právním předpisem (zákonem č. 82/1998 Sb.),
h) byla porušena povinnost českého státu dodržovat závazky vyplývající z mezinárodních smluv dle čl. 1 odst. 2 Ústavy.
2. Soud prvního stupně stěžovatelce přiznal zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v morální podobě. Konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ), který ve správních řízeních, jichž se stěžovatelka účastnila, nerozhodl ve lhůtě stanovené zákonem (§129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů) pro vydání rozhodnutí, bylo porušeno právo stěžovatelky (výrok I). Návrh stěžovatelky na zaplacení finanční kompenzace za takto způsobenou nemajetkovou újmu však zamítl (výrok II).
3. Odvolací soud k odvolání stěžovatelky změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh stěžovatelky na přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za nesprávný úřední postup ČTÚ (výrok I) a potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k nárokované finanční kompenzaci (výrok II). Tento závěr odůvodnil tak, že v projednávané věci k odčinění nemajetkové újmy zcela postačuje morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy poskytnuté vedoucím pracovníkem správního orgánu.
4. Dovoláním stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I (a v rozsahu závislého výroku o nákladech řízení). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Jeho přípustnost vymezil v rozsahu dle §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013
a) otázky, zda v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. je odvolací soud vázán rozsahem podaného odvolání, resp. zda může být rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce jako poškozeného změněn i v jeho neprospěch, a
b) zda konstatování nedodržení zákonných lhůt k vyřízení předmětných návrhů a omluva za toto porušení práva, kterých se žalobci (stěžovateli) dostane v rámci předběžného projednání jeho nároku, brání konstatování téhož porušení práva soudem, pokud je soud shledá jako přiměřené zadostiučinění.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka má předně za to, že odvolací soud nepřípustně překročil její odvolací návrh. Soud prvního stupně jí poskytl morální zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva v sedmi z celkem osmi správních řízení, přičemž stěžovatelka se v odvolacím řízení domáhala pouze toho, aby jí odvolací soud poskytl morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva i za poslední (osmé) správní řízení, jakož i toho, aby jí vedle a nad rámec morálního zadostiučinění bylo poskytnuto i přiměřené zadostiučinění v peněžní formě. Tím, že odvolací soud bez návrhu změnil vyhovující výrok konstatující porušení práva rozsudku soudu prvního stupně, nepřípustně rozhodl v neprospěch odvolatelky (stěžovatelky), byť žalovaná strana odvolání nepodala. Takový postup odvolacího soudu, resp. závěr Nejvyššího soudu, který jej aproboval, považuje stěžovatelka za svévolný, nacházející se mimo rámec vymezený procesními návrhy a úkony účastníků a porušující zásadu právní jistoty, zásadu legitimního očekávání, zásadu rovnosti a rovněž zásadu zakazující změnu rozhodnutí k horšímu.
6. Stěžovatelka (s odkazem na usnesení Nevyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013) tvrdí, že nebyla oprávněna podat odvolání do výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo jejímu návrhu (žalobě) vyhověno (ve vztahu k sedmi z celkem osmi vleklých správních řízení). Stěžovatelka tak ve vztahu k výroku I rozsudku soudu prvního stupně byla v odvolacím řízení oprávněna brojit pouze proti tomu, že jí soud prvního stupně na základě námitky promlčení uplatněné žalovaným nepřiznal morální zadostiučinění i za poslední (osmé) správní řízení, což učinila. Pokud Nejvyšší soud připouští dokonce i možnost změny nebo zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému - jak se stěžovatelka domnívá - není vůbec přípustné odvolání, jedná se o výklad jdoucí nad a mimo rámec zákona.
7. V dovolacím řízení též dle stěžovatelky protiústavně nedošlo k nápravě závěrů obecných soudů, jež údajně nerespektovaly ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, týkající se poskytované formy přiměřeného zadostiučinění. Primární formou přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu je poskytnutí spravedlivého zadostiučinění v peněžní formě. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě se nejednalo o výjimečnou situaci, kdy lze odškodnění imateriální újmy formou konstatování práva považovat za odpovídající, neboť se nejednalo o nezanedbatelnou újmu. Poukazuje k tomu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a dále na rozhodnutí ESLP (ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 5. 2001, nebo ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003).
8. Stěžovatelka dále argumentuje, že jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). V případě stěžovatelky nelze konstatování porušení práva vůbec považovat za přiměřenou náhradu, natož aby šlo o náhradu, která umožní plně napravit důsledky nesprávného úředního postupu. Podle stěžovatelky není obecně vyloučeno poskytnout poškozenému současně morální zadostiučinění i peněžní zadostiučinění vedle sebe tak, aby byl zachován vztah přiměřenosti a spravedlivé rovnováhy mezi závažností vzniklé nemajetkové újmy a okolnostmi, za nichž k nemajetkové újmě došlo na straně jedné, a poskytnutým zadostiučiněním na straně druhé.
9. Stěžovatelka dále rozvinula úvahy, týkající se naplnění kritérií pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích (zejména značná společenská škodlivost jednání ČTÚ, nevýznamnost skutečnosti, že předmětem správních řízení byly bagatelní částky). Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí obecných soudů neobsahují věcně správné a odůvodněné úsudky o adekvátnosti nebo neadekvátnosti finanční či jiné kompenzace za způsobenou nemajetkovou újmu, resp. že nedošlo k pečlivému vyhodnocení všech relevantních zákonných kritérií dle ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471). Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že v daném případě není dán důvod k jeho zásahu.
13. Ústavní soud seznal, že dovolací soud se podrobně vypořádal se shora vymezenými otázkami dovolacího přezkumu. Tyto otázky fakticky pokrývají tu část ústavní stížnosti, která obsahuje argumentaci stěžovatelky poukazující na protiústavní porušení zásad civilního soudního řízení (překročení odvolacího návrhu, rozhodnutí v neprospěch odvolatelky jako poškozené). Nejvyšší soud se rovněž detailně věnoval způsobu rozhodování za situace, kdy se obecný soud ztotožní s formou přiměřeného zadostiučinění již přiznané v rámci předběžného projednání nároku před správním orgánem, a v návaznosti na to poukázal též na rozhodovací činnost dovolacího soudu k souběhu jednotlivých forem zadostiučinění ve výroku rozsudku.
14. Nejvyšší soud vyšel z již dříve přijatých závěrů, že ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, přičemž vyložil pravidla pro takové vypořádání ve vztahu k jednotlivým formám přiměřeného zadostiučinění s ohledem na požadavky poškozeného. V závěrech Nejvyššího soudu, k nimž dovolací soud při rozhodování o dovolání stěžovatelky dospěl, Ústavní soud nespatřuje porušení žádného z ústavně garantovaných práv stěžovatelky, na něž je v ústavní stížnosti poukazováno. Námitky stěžovatelky uvedené sub 5-6, jež patrně vycházejí z jiného právního názoru na povahu řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění, uplatnila stěžovatelka již v dovolání, a proto pro účely tohoto rozhodnutí postačí na pečlivě zpracované odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu v podrobnostech odkázat. Totéž lze učinit i ve vztahu k námitce stěžovatelky poukazující na možnost současného přiznání vícero forem přiměřeného zadostiučinění (sub 8).
15. Z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je patrno, že ve vztahu k výroku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k nárokované finanční kompenzaci, stěžovatelka dovolání nepodala, neboť jej považovala za nepřípustné, když žádný z několika dílčích peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem nepřesahoval částku 50 000 Kč; Nejvyšší soud se tak k přípustnosti dovolání v tomto (stěžovatelkou výslovně vyloučeném) rozsahu nevyjádřil. V ústavní stížnosti však stěžovatelka proti závěru o nepřiznání finanční kompenzace za způsobenou nemajetkovou újmu brojí. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud usnesením ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2354/14 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky samostatně brojící proti předmětnému výroku odvolacího stupně (z důvodu souběžného podání dovolání) jako nepřípustnou, zaměřil se nyní Ústavní soud též na ústavní konformitu rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho závěrů o nedůvodnosti požadavku stěžovatelky na přiznání finanční kompenzace za nemajetkovou újmu.
16. Zde je třeba konstatovat, že přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Ústavnímu soudu, s ohledem na jeho postavení, přísluší "toliko" posoudit, zda odvolací soud, který v uvedeném rozsahu potvrdil právní závěry soudu prvního stupně, vycházel z pravidel plynoucích z ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., resp. z ustálených judikaturních pravidel, a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zákonných a judikaturních kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10, N 247/59 SbNU 515).
17. Ústavní soud má za to, že závěry obecného soudu odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy, a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které zcela respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, na níž stěžovatelka poukazuje). Závěry obecných soudů o přiznání toliko morální satisfakce, jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí), jsou zcela zřetelně a srozumitelně odůvodněny; Ústavní soud tak ani zde nespatřuje žádný prostor k zásahu.
18. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Ústavní stížnost proto na základě ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu