ECLI:CZ:US:2016:3.US.3838.15.1
sp. zn. III. ÚS 3838/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Horkým, advokátem, sídlem Sokolovská 6/85, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 21 Cdo 2217/2015-198, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013 č. j. 4 Co 47/2013-152 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2013 č. j. 1 Cm 3/2009-136, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Aniž by bylo nutno rekapitulovat právě projednávanou věc v celé její šíři, postačí konstatování, že stěžovatel jako úpadce napadl rozhodnutí vydaná v konkursním řízení žalobou pro zmatečnost. V této souvislosti jej Městský soud v Praze - jako soud prvního stupně - vyzval k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a požádal o osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Městský soud v Praze nicméně v záhlaví citovaným usnesením stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal, neboť stěžovatel soudu nedoložil své majetkové poměry s tím, že jen z běžícího konkursního řízení o nich podle nalézacího soudu usuzovat nelze. Proti prvostupňovému rozhodnutí se stěžovatel odvolal, když zejména namítal, že u soudu prvního stupně o žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodoval asistent soudce, a nikoliv předseda senátu, jak to uvádí ustanovení §138 o. s. ř. Vrchní soud v Praze - jako soud odvolací - však rozhodnutí Městského v Praze potvrdil. Následné řízení o dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu zastaveno. Nejvyšší soud uzavřel, že u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., neboť jde z jeho strany o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Nadto Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek z dovolání před ním projednávaného ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením ze dne 15. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 2217/2015-190. Za této situace Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze zastavil.
3. V daném kontextu pak stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitku, že o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků měl rozhodovat předseda senátu, nikoliv dokonce jen asistent soudce. Dále uvedl, že Nejvyšší soud nerespektoval svou vlastní judikaturu, když od stěžovatele požadoval soudní poplatek za situace, kdy stěžovatelovo dovolání směřovalo proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Sám Nejvyšší soud totiž vyslovil závěr, že v takových případech se soudní poplatek z dovolání neplatí (v této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1031/2014; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/). Pokud dovolací soud konečně v ústavní stížností napadeném usnesení uvádí, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek z dovolání ani poté, co k tomu byl vyzván jeho usnesením ze dne 15. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 2217/2015-190, pak k tomu stěžovatel namítá, že toto usnesení Nejvyššího soudu mu nikdy nebylo doručeno do datové schránky.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
6. V nyní projednávaném případě ale Ústavní soud konstatuje, že v postupu orgánů veřejné moci a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele.
7. Pokud stěžovatel konkrétně namítá, že není v souladu s ustanovením §138 o. s. ř., aby o jeho osvobození od soudních poplatků rozhodoval asistent soudce, pak zde Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Ten správně vyšel z ustanovení §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění do 31. 12. 2013 [tedy již při zohlednění existence nálezu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.)]. Nad rámec takto prezentovaných úvah Ústavní soud ještě považuje za potřebné zmínit ustanovení §36 o. s. ř. ve znění zákona č. 133/1982 Sb. (to je ve znění do 31. 3. 1982). Z tohoto ustanovení je patrno, že sousloví "předseda senátu" zavedla uvedená novela jako legislativní zkratku, pod níž lze subsumovat, jak samosoudce, tak nově asistenta soudce nebo vyššího soudního úředníka.
8. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud nesprávně (v rozporu se svoji vlastní judikaturou) podmínil projednání stěžovatelova dovolání zaplacením soudního poplatku za toto dovolání, pak ani této námitce nemohl Ústavní soud přiznat ústavněprávní relevanci. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení jednoznačně uvedl - navázav na závěry Vrchního soudu v Praze - že u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť z jeho strany jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Nejvyšší soud tak z materiálního hlediska dostál východiskům své vlastní judikatury (za všechny srov. například usnesení ze dne 4. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2957/2015), když stěžovatel ani v ústavní stížnosti věcně neuvádí v podstatě nic, co by tento závěr Nejvyššího soudu zpochybňovalo. Proto také není rozhodující, že Nejvyšší soud stěžovatele jiným svým usnesením - tedy usnesením z 15. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2217/2015-190 - k zaplacení soudního poplatku za řízení před ním vyzval. Jen pro úplnost - a aniž by tato okolnost mohla jakkoli změnit shora uvedené závěry - Ústavní soud ještě poznamenává, že podle jeho zjištění naposledy citované usnesení Nejvyššího bylo stěžovateli řádně do datové schránky doručeno, a podle zjištění Městského soudu v Praze si stěžovatel toto rozhodnutí z datové schránky vyzvedl.
9. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu