ECLI:CZ:US:2020:3.US.3847.19.1
sp. zn. III. ÚS 3847/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bořka Bierhanzla, 2) Františka Cihelky, 3) obchodní korporace BIERHANZL PROPERTY, s. r. o., sídlem Sadová 517, Březnice, 4) Davida Bierhanzla a 5) Libora Čecha, zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. 29 Cdo 1305/2019-256, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 12 Cmo 183/2018-232 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2018 č. j. 13 Cm 207/2012-223, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 2. 2015 č. j. 13 Cm 207/2012-106 byl zčásti ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz městského soudu ze dne 24. 7. 2012 č. j. 13 Cm 207/2012-11 v rozsahu povinnosti stěžovatelů zaplatit vedlejší účastnici částku 2 357 742,67 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Usnesením městského soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 13 Cm 207/2012-114 byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, každý ve výši 118 288 Kč. Na tuto výzvu reagovali podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků. Usnesením městského soudu ze dne 7. 10. 2015 č. j. 13 Cm 207/2012-138 byla žádost zamítnuta, přičemž toto usnesení bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 3. 2016 č. j. 12 Cmo 361/2015-152. Stěžovatelé poté byli upozorněni, že jejich poplatková povinnost trvá, a byla jim stanovena dodatečná lhůta k jejímu splnění. I na toto upozornění reagovali podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků. Usnesením městského soudu ze dne 10. 11. 2017 č. j. 13 Cm 207/2012-193, po zrušení dřívějšího usnesení vrchním soudem, byla žádost stěžovatelů zamítnuta. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 12 Cmo 323/2017-205. Stěžovatelé byli následně upozorněni, že jejich poplatková povinnost trvá, a byla jim opět určena dodatečná lhůta k jejímu splnění. I na toto upozornění reagovali podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků.
3. Usnesením městského soudu ze dne 12. 7. 2018 č. j. 13 Cm 207/2012-223 bylo řízení o odvolání stěžovatelů zastaveno. Městský soud v odůvodnění uvedl, že podle ustálené soudní praxe [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 766/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 803/2011] v případě podání opětovného návrhu na osvobození od soudních poplatků, v němž nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti svědčící o změně v majetkových poměrech, bude řízení zastaveno pro nedostatek procesní podmínky spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté. V této souvislosti se městský soud zabýval otázkou, zda u stěžovatelů došlo ke změně majetkových poměrů. Uzavřel, že ani přes návodné výzvy se stěžovatelům nepodařilo zhoršení majetkových poměrů prokázat. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že účelem žádostí o osvobození od soudních poplatků bylo pouze oddálení pravomocného skončení probíhajícího řízení.
4. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatelé odvolání. V něm zejména namítali, že městský soud nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení řízení, neboť správně měl o jejich žádosti, která byla obsahově odlišná od původních žádostí, rozhodnout a teprve po právní moci rozhodnutí o žádosti řízení případně zastavit. Současně upozornili, že o jejich žádosti nebylo rozhodnuto.
5. Usnesením vrchního soudu ze dne 6. 11. 2018 č. j. 12 Cmo 183/2018-232 bylo usnesení městského soudu potvrzeno. K tvrzení stěžovatelů, že městský soud nerozhodl o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků, vrchní soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99) uvedl, že u opakované žádosti je povinností soudu rozhodnout pouze tehdy, obsahuje-li žádost nové a dosud neuplatněné skutečnosti. V nyní posuzované věci však tento předpoklad naplněn nebyl, a to ani přes výzvy městského soudu, aby stěžovatelé svá tvrzení doplnili a prokázali.
6. Proti usnesení vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 29 Cdo 1305/2019-256 odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění odkázal na dřívější judikaturní závěry vztahující se k opakovaným žádostem o osvobození od soudních poplatků. Setrval zejména na závěru, že o opakované žádosti lze rozhodnout pouze v případě změn v poměrech, z nichž soud vycházel při původním rozhodnutí, přičemž nedošlo-li k takové změně, není žadateli dána možnost obrany proti usnesení o zastavení řízení, a to ani založené na argumentaci, že předpoklady osvobození od soudních poplatků splnil.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy vytýkají Nejvyššímu soudu nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, které podle jejich názoru mělo být rovněž svévolné. Vycházel-li Nejvyšší soud z dřívější rozhodovací praxe, bylo podle stěžovatelů nutno v odůvodnění nejen judikaturu citovat, ale rovněž vyložit, v čem jsou znaky nyní posuzované věci a věcí posouzených v odkazovaných rozhodnutích shodné, což založí i objasnění použitelnosti judikatury na aktuální případ. Jde-li o rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, vytýkají jim stěžovatelé nesprávné závěry, že v opakované žádosti neuvedly žádné skutečnosti prokazující změnu v majetkových poměrech. Uvádějí, že tyto skutečnosti byly vylíčeny v přípise ze dne 15. 6. 2018, jímž reagovali na dřívější výzvu městského soudu. Zastavení řízení v takové situaci proto mělo být předčasné. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09, že rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové, neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání. O tom, že v nyní posuzované věci došlo ke změně poměrů se městský soud podle stěžovatelů mohl přesvědčit po předložení potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti obecným soudům vytýkají, že rozhodly o zastavení řízení mimo jiné proto, že stěžovatelé sice změnu poměrů tvrdili, ale tuto změnu nijak nedoložili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků, které přímo souvisí s právem účastníka na přístup k soudu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o zastavení řízení pro nedoložení změny poměrů při opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, přičemž po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků a rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud rovněž uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. V nyní posuzované věci se zabýval pouze ústavností postupu a rozhodování o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení. Městský soud a vrchní soud svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatelé podali již třetí žádost o osvobození od soudních poplatků, přičemž podle ustálené rozhodovací praxe, na niž odkazují jak obecné soudy (nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 766/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 803/2011), tak i samotní stěžovatelé (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09), platí, že u opakované žádosti lze o osvobození od soudních poplatků rozhodnout pouze tehdy, došlo-li u žadatele ke změně poměrů. Z odůvodnění napadených usnesení městského soudu i vrchního soudu je zřejmé, že při rozhodování postupovaly ve smyslu těchto judikaturních závěrů a řádně se soustředily na zjištění, zda v nové žádosti stěžovatelů byly uplatněny nové skutečnosti, které by změnu poměrů zakládaly, přičemž, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelů, dospěly k závěru, že změna poměrů dána není. Na souladnosti tohoto postupu s ústavním pořádkem nic nezmění ani závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09, na nějž odkazují stěžovatelé. Z tohoto nálezu vyplývá, že obecné soudy nejsou oprávněny v případě opakovaně podané žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavit řízení bez dalšího, nýbrž je jejich povinností každou žádost posoudit v kontextu aktuálních okolností. Ústavní soud však zde, jak se mylně domnívají stěžovatelé, nevyslovil závěr, že je povinností soudu o žádosti rozhodnout, nýbrž posoudit, zda nedošlo ke změně poměrů. Této povinnosti městský soud i vrchní soud dostály.
12. Jde-li o výtky směřované proti rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívající v nedostatku odůvodnění a svévoli, uvádí Ústavní soud, že Nejvyšší soud se správně soustředil na přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když lze z odůvodnění dovodit, že stěžovatelé neformulovali žádnou otázku, při jejímž řešení by se vrchní soud jako soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V této souvislosti Nejvyšší soud ustálenou rozhodovací praxi vyložil a citoval přiléhavá rozhodnutí. Správně rovněž zdůraznil, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být skutkové otázky.
13. K poslednímu bodu argumentace stěžovatelů spočívající v nesouhlasu s postupem obecných soudů, které dospěly k závěru, že stěžovatelé změnu v majetkových poměrech sice tvrdili, ale nijak ji nedoložili, Ústavní soud poukazuje na ustálené judikaturní závěry, že nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014).
14. Dalšími argumenty stěžovatelů spočívajícími v nesouhlasu s hodnocením předložených podkladů, z nichž měla vyplývat změna majetkových poměrů, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť jsou skutkové a nikoliv ústavněprávní povahy.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu