ECLI:CZ:US:2018:3.US.3860.17.2
sp. zn. III. ÚS 3860/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti Jaroslava Nezdary, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, sídlem Purkyňova 372, Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2017 č. j. 26 Cdo 2729/2017-555, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 č. j. 19 Co 218/2015-474 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. března 2015 č. j. 8 C 90/2013-306, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MB Property Development, a.s., sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 12. 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 10. 2016 č. j. 19 Co 218/2015-474 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 3. 2015 č. j. 8 C 90/2013-306 v části výroku I., kterou byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 375 796,03 Kč s příslušenstvím. Co do částky 6 485,34 Kč s příslušenstvím byl tento výrok zrušen, a řízení bylo zastaveno. Žalovaná částka měla představovat dlužné podnájemné a paušální provozní náklady za dobu od dubna 2012 do března 2013 a smluvní pokutu na základě podnájemní smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní vedlejší účastnice (leasingové nájemkyně obchodního centra) a stěžovatelem na dobu deseti let ohledně ve smlouvě blíže specifikovaného nebytového prostoru.
3. Stěžovatel ve svém odvolání namítal nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu. Okresní soud podle jeho názoru neprovedl předvídavým způsobem důkaz leasingovou smlouvou ze dne 31. 7. 2009, uzavřenou mezi společností IMMORENT LEASFINANCE s.r.o. a právní předchůdkyní vedlejší účastnice, resp. jejími ustanoveními, z nichž stěžovatel dovozuje její absolutní neplatnost. Přestože za této situace nemohl okresní soud učinit ze smlouvy relevantní skutková zjištění, v rámci právního posouzení věci dospěl k závěru, že uvedená smlouva neurčitostí netrpí a shledal ji platnou. Tuto smlouvu navíc nepodřadil pod příslušné zákonné ustanovení. Stěžovatel dovozoval z neplatnosti leasingové smlouvy neplatnost podnájemní smlouvy.
4. Krajský soud se ztotožnil s uvedenou námitkou, přičemž za účelem odstranění zjištěného pochybení podle §213 odst. 4 občanského soudního řádu doplnil dokazování leasingovou smlouvou. Doplnění dokazování podle odůvodnění jeho rozsudku nepřesáhlo rámec odvolacího řízení, a tudíž nebylo třeba zrušit rozsudek okresního soudu. Dále tento soud uvedl, že leasingovou smlouvou byl předmět leasingu jako nájmu dohodnut smluvními stranami způsobem splňujícím kritérium potřebné určitosti. Předmětem leasingu byly přesně označené pozemkové parcely v označeném katastrálním území a budoucí stavba obchodního domu podle účastníkům známé projektové dokumentace, jež byla přílohou smlouvy a jež měla být vybudována na pronajatých pozemcích. Neurčitým byl shledán pouze článek leasingové smlouvy, který se týkal výpočtu konečného leasingového nájemného. Tato část smlouvy byla oddělitelná od ostatního obsahu leasingové smlouvy, a tudíž nemohla přivodit její celkovou neplatnost.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017 č. j. 26 Cdo 2729/2017-555 bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel namítal, že v důsledku absence vztahu mezi skutkovými závěry okresního soudu o obsahu podstatných ujednání leasingové smlouvy a jeho právním závěrem o její platnosti, měl krajský soud zrušit rozsudek okresního soudu pro jeho nepřezkoumatelnost. Tím, že tak neučinil, postupoval v rozporu s §219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud však konstatoval, že uvedená námitka se týká tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, jestliže by dovolání bylo přípustné. Předmětná námitka představovala nepřípustný dovolací důvod, který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami směřujícími proti závěru, že část smlouvy, jež byla krajským soudem shledána neplatnou, byla oddělitelná od zbytku leasingové smlouvy, a v tomto ohledu vyložil důvody, pro které byl tento závěr v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že otázka, zda v případě nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně může odvolací soud postupovat jinak, než tento rozsudek zrušit, nemůže založit přípustnost dovolání. V této souvislosti poukazuje zejména na některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla zdůrazněna povinnost obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám, které se tyto nemohou zbavit odkazem na nedostatek kompetence v tzv. podústavním právu. Bylo povinností dovolacího soudu, aby dovolání stěžovatele dostatečně posoudil také ohledně uvedené námitky a konfrontoval ji s napadeným rozhodnutím krajského soudu.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá samotný nesprávný postup krajského soudu. Za situace, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, nebyl dán prostor k tomu, aby odvolací soud opakoval či doplňoval dokazování. Činnost odvolacího soudu je totiž zásadně činností přezkumnou, a jestliže je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, brání tento nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je důvodem pro jeho zrušení podle §219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Stěžovatel byl tímto postupem fakticky rovněž zbaven možnosti podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel vyčeral všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Po seznámení se s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 90/2013, Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] přezkoumává v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám naopak není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Podstatou námitek stěžovatele je jeho nesouhlas s postupem krajského soudu, který poté, co konstatoval pochybení okresního soudu spočívající v neprovedení důkazu leasingovou smlouvou, rozsudek okresního soudu nezrušil a místo toho dokazování v potřebném rozsahu sám doplnil. Ústavní soud sdílí názor, že okresní soud se skutečně dopustil pochybení, když ve svých právních závěrech vycházel také z obsahu leasingové smlouvy, aniž by provedl důkaz touto smlouvou. Tato skutečnost nečinila právní závěry okresního soudu nepřezkoumatelnými, nýbrž je stavěla do rozporu s provedenými důkazy, protože dokazování neposkytovalo adekvátní základ pro zjištění obsahu uvedené smlouvy. Nelze však vytknout krajskému soudu, že toto pochybení sám odstranil doplněním dokazování. Jeho postup byl v souladu s §213 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť z jeho strany nešlo o provedení rozsáhlého doplnění dokazování a nešlo ani o situaci, kdy ke skutečnosti, jež měla být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
12. Pakliže stěžovatel v této souvislosti namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, jeho námitce nelze přisvědčit. Z ústavního pořádku nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze. V tomto ohledu postačí poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), usnesení ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 586/05, usnesení ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1846/08, usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19; všechna tato rozhodnutí jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. K otázce přípustnosti dovolání stěžovatele Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že nesprávné právní posouzení věci podle §241a občanského soudního řádu se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Z napadeného usnesení vyplývá, že dovolací soud reagoval na stěžovatelem uvedené vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dospěl přitom k závěru, že námitka, podle níž měl krajský soud postupovat podle §219a odst. 1 občanského soudního řádu, jeho přípustnost založit nemůže. Vzhledem k tomu, že ze shora uvedených důvodů by věcné projednání této námitky zjevně nemohlo přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, Ústavní soud neshledává důvod, aby tento závěr dovolacího soudu jakkoli přehodnocoval. Není-li totiž případné pochybení soudu způsobilé - byť jen potenciálně - ovlivnit výsledek řízení před obecnými soudy, pak v jeho důsledku nemůže dojít ani k porušení ústavně zaručených práv některého z účastníků řízení.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jeho jiné ústavně zaručené základní právo či některý z ústavních principů. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu