ECLI:CZ:US:2015:3.US.3884.14.1
sp. zn. III. ÚS 3884/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky ELSI EUROPE, s. r. o., se sídlem Kamenice - Nová Hospoda, Na Stráni 2320, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2014 č. j. 23 Cdo 2289/2014-131, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014 č. j. 4 Cmo 129/2013-92 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2013 č. j. 56 Cm 207/2011-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 10. 12. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi (a v řízení, které jejich vydání předcházelo) byly porušeny zásadním způsobem podmínky řádného a spravedlivého procesu a že tak mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že současně mělo být zasaženo i do jejího práva na ochranu majetku podle čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 101 218 Kč a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované KRBY Praha s. r. o. náhradu nákladů řízení ve výši 34 711 Kč. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 14 836 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je seznámena se současnou praxí Nejvyššího soudu, kdy dovolání jsou v nemalé míře odmítána pro nedostatek vymezení rozporu napadeného rozhodnutí s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení §237 ve spojení s §241a o. s. ř., jako tomu bylo i v jejím případě. Ten se však od ostatních liší, neboť její dovolání zákonné náležitosti obsahovalo. Jedinou náležitostí, o které by mohlo být sporu, bylo vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a na informaci z internetových stránek Nejvyššího soudu s tím, že nepovažuje závěr o nedostatku náležitostí za správný, neboť z dovolání plyne, jaké otázky byly v předchozím řízení nesprávně posouzeny a od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se soudy nižších stupňů odchýlily.
5. Konkrétně k otázce platnosti (existence) smlouvy o dílo a řádného dodání díla v dovolání stěžovatelka dle svých slov uvedla, že si soudy vystačily s tím, že uhradila fakturu, kterou vystavila žalovaná, aniž by se vypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi a právními aspekty a aniž by provedly navrhované důkazy, přičemž ze všech okolností vyplývá, že tato úhrada neprezentuje stvrzení dohody, naopak prý bylo prokázáno, že dodáno bylo jiné dílo a že ona vytkla zásadní vady tohoto díla. Z obsahu dovolání bylo dle stěžovatelky patrno, o jakou otázku hmotného či procesního práva šlo, stejně tak jako to, od jaké rozhodovací praxe se soudy odchýlily, neboť namítané pochybení spočívalo v tom, že platnost smlouvy a řádné dodání díla bylo dovozováno z provedené úhrady faktury, čímž byl popsán právní princip, který se shoduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak plyne např. z rozsudku ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4156/2009.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že v dovolání namítla, že k zásahu do jejích procesních práv došlo tím, že bez bližšího odůvodnění nebyly v řízení provedeny objektivně potřebné důkazy. Tímto způsobem prý současně vymezila odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvené např. v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 338/2012, podle které je v případě ústně uzavřených smluv třeba se důkladně zabývat všemi relevantními okolnostmi, včetně následného chování účastníků této smlouvy. Navíc dle stěžovatelky mělo být v dovolání rozvedeno, že daným postupem, označovaným jako opomenutí důkazů, došlo k závažnému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
7. Ohledně platnosti (účinnosti) odstoupení od smlouvy stěžovatelka uvedla, že v dovolání namítla, že se touto otázkou soudy prakticky nezabývaly, když dospěly k závěru, že od smlouvy nelze odstoupit, byla-li řádně splněna. Danou otázku však soudy nemohly posoudit, pokud se nevypořádaly s otázkou řádného dodání díla. K tomu stěžovatelka dodala, že upozornila, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dílo nebylo dodáno řádně, neboť žalovaná dodala méně, což musela vědět, protože na to byla upozorněna. Tím prý stěžovatelka předestřela ustálený právní názor konstatovaný např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 32 Odo 400/2006, podle něhož dílo, které je vadné, nelze považovat za provedené, ani když je objednatel převezme, pokud nebylo sjednáno jinak.
8. Závěrem stěžovatelka argumentuje tím, že vymezení přípustnosti dovolání nelze vykládat tak stroze, jak činí Nejvyšší soud, a ani platné znění občanského soudního řádu prý výslovně neuvádí požadavek na přesné citování právního názoru Nejvyššího soudu či uvedení konkrétního rozhodnutí. U Nejvyššího soudu lze oprávněně očekávat vysokou míru odbornosti, přičemž je jeho povinností znát svou rozhodovací praxi, jakož i judikaturu soudů nižších stupňů. Z tohoto důvodu musí dle stěžovatelky platit, že je-li v dovolání řádně vymezena nesprávně posouzená právní otázka a je-li formulováno, v čem tato nesprávnost spočívá, a tento popis se prakticky shoduje s právním názorem Nejvyššího soudu, který tvoří obsah jeho "ustáleného právního názoru", je povinností tohoto soudu zabývat se takovým dovoláním věcně. Z textu dovolání přitom muselo být Nejvyššímu soud patrno, od jaké ustálené rozhodovací praxe se obecné soudy při řešení shora uvedených otázek odchýlily. Dále má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud mohl přihlédnout k doplnění dovolání ze dne 20. 5. 2005 (pozn.: podanému opožděně) v tom smyslu, že jde o upřesnění tvrzených skutečností, usnadňující Nejvyššímu soudu jeho činnost, neboť již obsahovalo odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že vadně posoudil obsah jí podaného dovolání z hlediska jeho obligatorních náležitostí, konkrétně těch, jež plynou z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Jak patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud se z hlediska přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) zabýval jeho obsahem, přičemž konstatoval, že dovolání je založeno jednak na tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o dílo jako smlouvu platnou, protože vycházel z neúplného dokazování a nesprávných skutkových závěrů o dohodě stran předmětu díla, resp. rozsahu plnění a sjednané ceně, a že nesprávně posoudil otázku neúčinnosti odstoupení od smlouvy, protože se nevypořádal s otázkou, zda dílo bylo řádně dodané, a jednak na námitce, že nebyla splněna poučovací povinnost. Na základě výkladu §241a odst. 2 o. s. ř. pak dovolací soud vyvodil, že z obsahu dovolání musí být patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou či o kterou otázku jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje nebo od kterého svého řešení dané právní otázky by se měl dovolací soud podle mínění dovolatele odchýlit. Následně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedeným požadavkům přípustnosti dovolání stěžovatelka svými námitkami nedostála. Navíc shledal, že stěžovatelka ani neuplatnila způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť svými námitkami k provedenému dokazování, resp. o neúplnosti dokazování zpochybňuje právní posouzení věci pouze na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. V případě námitky zanedbání poučovací povinnosti dle názoru Nejvyššího soudu pak nebylo z obsahu dovolání patrno, o jakou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od poukazované judikatury, představované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3826/2009, mělo jít.
12. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. V daném případě stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že Nejvyšší soud vadně interpretoval a aplikoval tzv. podústavní právo, konkrétně především ustanovení §241a o. s. ř. Daný interpretační a aplikační proces bývá stižen "kvalifikovanou vadu" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. S ohledem na námitky v ústavní stížnosti obsažené se Ústavnímu soudu jeví jako klíčová otázka, zda dovolací soud při svém rozhodování reflektoval základní ústavně zaručené právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy zda jeho interpretace příslušných právních norem, učiněná v neprospěch stěžovatelky, jež se na uvedený soud obrátila, dostatečně reflektuje zmíněné ústavně zaručené základní právo (a zda tedy napadené rozhodnutí není projevem tzv. přepjatého formalizmu), nebo zda to (naopak) nebyla samotná stěžovatelka, kdo nerespektoval "stanovený" (procesní) postup a na (dovolací) soud se obrátil s nikoliv řádným podáním.
14. Ústavní soud připouští, že současná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně velké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání ve smyslu §241a o. s. ř. Není tomu však bezdůvodně, a ani ve vztahu k samotným dovolatelům nelze takovéto nastavení podmínek hodnotit výlučně negativně; dovolání představuje mimořádný opravný prostředek určený výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky práva hmotného či procesního), přičemž právě odlišení od otázek jiných (zpravidla skutkových) činí v praxi značné problémy, a to často i tam, kde se hranice mezi nimi nejeví jako sporná. Z tohoto důvodu předmětná právní úprava "nutí" dovolatele, aby se důsledně zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.); nadto dovolatel musí jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a to konkrétně tak, že musí provést specifikaci toho, které z hledisek uvedených (mj.) v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a dále také uvedením důvodu, z jakého by tomu tak mělo být (§241a odst. 2 o. s. ř.).
15. Namítá-li stěžovatelka, že tyto důvody není třeba blíže rozvádět (odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu), lze s ní jistě souhlasit v tom ohledu, že Nejvyšší soud by měl znát svou vlastní judikaturu, na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že daná úprava sleduje, aby tento soud nebyl zatěžován podáními, jež nebude stejně možné meritorně projednat. Je přitom třeba si položit otázku, zda by se skutečně otázkou přípustnosti dovolání účastníci řízení řádně zabývali, pokud by stačil pouhý odkaz na některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. A pokud k danému úkolu dovolatel přistoupí s náležitou pečlivostí a s relevantní judikaturou zejména Nejvyššího soudu se seznámí, nevidí Ústavní soud žádný důvod, jenž by pak měl dovolateli bránit v tom, aby v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání poukázal na to, co přitom zjistil, tedy na konkrétní judikáty (to samozřejmě s výjimkou případu, kdy je přípustnost dovolání vyvozována z toho, že příslušná právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; takový případ však nastane spíše výjimečně, zvláště pak ve frekventovaných oblastech rozhodování). Navíc daný postup je v zájmu samotných dovolatelů, neboť Nejvyšší soud (podobně jako Ústavní soud) vydává ročně tisíce rozhodnutí, přičemž nelze vyloučit, že některé z nich může být soudci, kteří věc rozhodují, přehlédnuto. I kdyby ovšem Ústavní soud odhlédl od výše uvedeného, nemohl by pominout, že stěžovatelka se své povinnosti plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. chopila tak, že v podstatě jen ocitovala ustanovení §237 o. s. ř., takže ani nebylo jasné, jaký z tam uvedených předpokladů měl být dle jejího názoru naplněn, a logicky tedy ani, proč by tomu tak mělo být.
16. Navíc nutno uvést, že stěžovatelčino dovolání nebylo odmítnuto jen z toho důvodu, že by postrádalo obsahové náležitosti, o nichž byla zmínka v předchozím bodě, ale také proto, že nebylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila kopii svého dovolání, mohl Ústavní soud posoudit jeho obsah, aniž by bylo třeba vyžadovat příslušný soudní spis, přičemž se musel plně ztotožnit s hodnocením provedeným Nejvyšším soudem, jež bylo (ve stručnosti) předestřeno výše. Jak patrno z rozsudku nalézacího a potažmo odvolacího soudu, uvedené soudy zhodnotily provedené důkazy a uzavřely, že došlo k uzavření (ústní) smlouvy o dílo a že toto dílo bylo řádně dodáno. S těmito závěry stěžovatelka v dovolání polemizuje, přičemž poukazuje na nesprávné zhodnocení některých důkazů a na to, že soudy nepřipustily další dokazování. Žádnou právní otázku, jež by měla být odvolacím soudem nesprávně řešena, v dovolání zjevně nepředestírá, a tudíž z něho nemůže být ani patrno, v čem by daná nesprávnost měla spočívat, a potažmo ani to, v čem by mělo spočívat naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
17. Stejný závěr pak možno uplatnit i ve vztahu ke zbývající části dovolání, neboť zde stěžovatelka vznáší výhradu vůči závěru soudů nižších stupňů, které shledaly odstoupení od smlouvy z její strany "právně neúčinným", a v této souvislosti v zásadě jen opakuje svou předchozí argumentaci, načež se obecně vyjadřuje k principům důkazního řízení, přičemž tvrdí, že skutkový stav byl obecnými soudy zjištěn neúplně a že přístup soudů nižších stupňů byl "jednostranný". K tomu snad možno dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti sice tvrdí, že poukázala na existenci tzv. opomenutých důkazů, avšak takto svou námitku v dovolání neformulovala. Jde-li o v dovolání obsaženou námitku nedostatečného poučení, Nejvyšší soud se s ní vypořádal a ústavní stížnost v tomto ohledu žádné námitky neobsahuje.
18. Za této situace se Ústavní soud nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky, že dovolání ze dne 14. 4. 2014 lze (alespoň v principu) považovat za bezvadné a že jeho opožděné doplnění ze dne 20. 5. 2014 je pouze jakousi "pomůckou", aby se Nejvyšší soud mohl v dané problematice lépe zorientovat; naopak má Ústavní soud za to, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti, kopírující obsah zmíněného doplnění dovolání, snaží dohnat to, co v dovolacím řízení pominula, resp. zmeškala. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu