ECLI:CZ:US:2008:3.US.389.07.1
sp. zn. III. ÚS 389/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: A) T. H. a B) M. H., zastoupených Mgr. et. Mrg. Václavem Sládkem, advokátem Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s. se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2006 č. j. 30 Co 373/2006-49 a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. června 2005 č. j. 8 Nc 4843/2005-8, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a Frenn Trading B. V., reg. č. 16039519, se sídlem Nizozemí, Helmond, Aarle-Rixtelseweg č.14, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2007, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, která podle jejich názoru porušila jejich práva na soudní a jinou právní ochranu podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně vedla i k porušení článku 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelé uvádějí, že jsou fyzickými osobami nezapsanými v obchodním rejstříku a v pravomocně skončeném řízení byli v postavení povinných, a to ve věci nařízení exekuce podle vykonatelného usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 9. 2004 č. j. 6 C 228/2004-12 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005 č. j. 20 Co 58/2005-76, jimiž bylo rozhodnuto o uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (v dřívějším řízení v procesním postavení oprávněného) za společností PARMA CLUB, s. r. o. ve výši 7 250 000,- Kč s příslušenstvím podle soudního rozhodnutí o prodeji zástavy ve vlastnictví stěžovatelů. Touto zástavou je rekreační chata včetně příslušných pozemků, vše v katastrálním území a obci Škvorec, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ na LV č. 155.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 8 Nc 4843/2005 nařídil exekuci na majetek stěžovatelů pro uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka a pro náklady exekuce prodejem předmětných nemovitostí. Označený soud pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. Aleše Bayera, Exekutorský úřad Praha 2. Spolu s exekučními příkazy bylo dne 13. 9. 2005 stěžovatelům doručeno usnesení o nařízení exekuce a výzva včetně poučení o možnosti vznést námitku podjatosti v pětidenní lhůtě. Stěžovatelé tvrdí, že tuto námitku spolu s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2005 č. j. 8 Nc 4843/2005-8 zaslali soudu prostřednictvím soudního exekutora poslední den lhůty, tj. v pondělí dne 19. 9. 2005, neboť konec uvedené lhůty připadl na neděli (18. 5. 2005, správně zřejmě 18. 9. 2005, pozn. ÚS). Touto námitkou se soud prvního stupně při svém rozhodování nezabýval, neboť ji shledal opožděnou, přičemž odvolací soud toto stanovisko soudu prvního stupně převzal a potvrdil.
Stěžovatelé ve svém podání ze dne 12. 3. 2007 uvádějí, že soud prvního stupně o námitce podjatosti nerozhodl, neboť takové rozhodnutí není ve spise soudu prvního stupně uvedeno. Toto pochybení soudu prvního stupně tak podle názoru stěžovatelů odvolací soud považoval za důvod k závěru, že se soud prvního stupně námitkou podjatosti nezabýval pro její opožděnost. Navíc prý odvolací soud "zaměnil podání námitky podjatosti povinným prostřednictvím pověřeného soudního exekutora za doručení námitky podjatosti soudním exekutorem soudu". Z těchto úvah stěžovatelé vyvozují, že odvolací soud proto nesprávně považuje za datum podání námitky podjatosti až den 23. 12. 2005.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu Praha - východ, vedeného pod sp. zn. 8 Nc 4843/2005. Označený soud v odpovědi na tuto žádost v dopise doručeném dne 29. 1. 2008 uvedl (č. l. 15), že předmětný spis byl v dubnu 2007 postoupen Nejvyššímu soudu ČR v Brně a z tohoto důvodu ho nelze zapůjčit, ani se nelze vyjádřit k zaslanému stejnopisu ústavní stížnosti.
Z listin připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že v "námitce podjatosti exekutora" ze dne 19. 9. 2005, adresované Okresnímu soudu Praha - východ prostřednictvím Exekutorského úřadu Praha 2, se sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, stěžovatel T. H. uvádí, že společně s exekučním příkazem soudem pověřeného soudního exekutora a usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 6. 2005 č. j. 8 Nc 4843/2005-8, obdržel dne 13. 9. 2005 rovněž výzvu jmenovaného soudního exekutora ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. 002 Ex 274/05, kterou byl vyzván k zaplacení dlužné jistiny ve zde konkretizované výši, odměny soudního exekutora, jakož i předběžných nákladů exekuce, a to ve lhůtě do 5 dnů od doručení výzvy na účet pověřeného soudního exekutora.
Stěžovatel T. H. v námitce podjatosti zdůrazňuje, že tuto výzvu chápe jako účelový a zcela nezákonný požadavek, který neodpovídá návrhu oprávněného na nařízení soudního prodeje zástavy nemovitosti ve spoluvlastnictví povinného. Není tedy prý jeho povinností zaplatit oprávněnému požadovanou částku v penězích, jak se domnívá soudní exekutor. Protože takové jednání exekutora shledává jako úmyslné zastrašování povinných, nemající jakékoliv opodstatnění v právním řádu České republiky, považuje je za objektivně způsobilé "založit důvod pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného" (soudního exekutora, pozn. ÚS). Protože výše popsaný postup zakládá podle jeho názoru důvodnou pochybnost o tom, zda není motivací pověřeného soudního exekutora případný poměr k věci samé, popřípadě oprávněnému či jeho právnímu zástupci, vznesl stěžovatel podle ustanovení §29 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád) v zákonné 5denní lhůtě námitku podjatosti pověřeného soudního exekutora a požádal Okresní soud Praha-východ, aby jmenovaného exekutora z provedení předmětné exekuce vyloučil.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2006 č. j. 30 Co 373/2006-49 rozhodl o odvolání prvního stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 6. 2005 č. j. 8 Nc 4843/2005-8 tak, že napadené usnesení Okresního soudu Praha - východ změnil.
Odvolání povinných shledal odvolací soud částečně důvodným, neboť v odvoláním napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku I. nebyla přesná formulace soudním rozhodnutím nařízené exekuce prodejem konkrétních zastavěných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů, přičemž však exekuce byla obecně vymezena tak, že jde o majetek povinných. Toto obecné (širší) vymezení exekucí dotčeného majetku stěžovatelů je bezpochyby omezovalo v jejich vlastnických právech víc, než odpovídalo přisouzené pohledávce, proto odvolací soud změnil v tomto směru oba napadené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně.
Co se týká námitky podjatosti uplatněné stěžovatelem T. H., odvolací soud, aniž by o ní jakkoli rozhodoval, poukázal na to, že soud prvního stupně k ní správně nepřihlédl, neboť byla zjevně opožděná, pokud byla soudu prvního stupně doručena dne 23. 12. 2005, přičemž stěžovatel se o pověření výše jmenovaného soudního exekutora dověděl dne 13. 9. 2005.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti.
Ústavní soud je při posouzení ústavní stížnosti vázán nikoli jejím odůvodněním, ale jejím petitem. V projednávané ústavní stížnosti oba stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů pro jejich rozpor s výše citovanými základními právy a svobodami chráněnými ústavním pořádkem České republiky.
Protože k základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity, byl Ústavní soud nucen zkoumat, zda ve vztahu k ustanovení §72 odst. 3 zákona je usnesení Krajského soudu v Praze napadené projednávanou ústavní stížností skutečně posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů.
K principu subsidiarity se Ústavní soud blíže vyjádřil např. ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79 (více též na http://nalus.usoud.cz). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V projednávané věci bylo stěžovateli podáno dovolání, které je podle poučení dovolacího soudu přípustné, a je tedy ve smyslu zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu.
K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není v projednávané věci důvod, neboť i rozhodnutí o dovolání je možné napadnout ústavní stížností.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že Ústavní soud nevidí důvod vyčkávat v předmětné ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu. Využitím tohoto mimořádného opravného prostředku totiž stěžovatelé dali jasně najevo, že dovolání je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2008
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj