ECLI:CZ:US:2004:3.US.390.04
sp. zn. III. ÚS 390/04
Usnesení
III. ÚS 390/04
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele V. A., zastoupeného JUDr. F. P. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004 č. j. 25 Cdo 435/2004-124 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 54 Co 337/2003-100, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že jimi byla porušena práva zakotvená v čl. 4 odst. 2, 3, 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání, které podal jako vedlejší účastník proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 54 Co 337/2003-100, to považuje za učiněné v rozporu s §93 odst. 3 obč. soudního řádu, přiznávajícím vedlejšímu účastníku stejná práva a povinnosti, jako má sám účastník - dovolací soud však vyslovil názor, který oprávnění vedlejšímu účastníku k podání dovolání nepřiznává. Dále poukázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž bylo žalobkyni přiznáno odškodnění za ublížení na zdraví při dopravní nehodně, kterou způsobil po požití alkoholu, když náhrada škody byla zvýšena podle jeho výpočtů osminásobně, i když soudy v odůvodnění uvádějí, že šlo o zvýšení šestinásobné.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Označený soud dovolání stěžovatele, který byl v řízení před soudy obou stupňů v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, s poukazem na §203 odst. 1 a §231 odst. 1 obč. soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001, opodstatněně odmítl s tím, že bylo podáno osobou neoprávněnou. V odůvodnění usnesení vyložil oprávnění vedlejšího účastníka - pokud jde, dle výše citovaných ustanovení občanského soudního řádu, o podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, a vzhledem k tomu, že občanský soudní řád neobsahuje ustanovení opravňující vedlejšího účastníka k podání dovolání, toto dle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) odmítl. Na uvedené odůvodnění lze v dalším odkázat.
S ohledem na zjištění, že stěžovateli nepříslušelo právo k podání dovolání, nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 54 Co 337/2003-100 přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatele, jako vedlejšího účastníka v řízení před odvolacím soudem, nelze považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu II. stupně počínala běžet již jeho doručením - nikoliv doručením usnesení Nejvyššího soudu. Tento závěr není ani v rozporu s obsahem Sdělení Ústavního soudu, publikovaného ve Sbírce zákonů č. 32/2003.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, v další části pak jako podaný po lhůtě k tomu stanovené [§43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Je třeba uvést, že pro uplynutí lhůty k podání návrhu směřujícímu proti rozsudku soudu II. stupně se Ústavní soud již nezabýval legitimací stěžovatele k takovému podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004