ECLI:CZ:US:2002:3.US.391.02
sp. zn. III. ÚS 391/02
Usnesení
III. ÚS 391/02
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. dubna 2002, sp. zn. 11 Tdo 25/2002, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2001, sp. zn. 44 To 182/01, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. ledna 2001, sp. zn. 3 T 67/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v podstatě v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. dubna 2002 (11 Tdo 25/2002) a spolu s ním takému jemu předcházející pravomocná rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů, totiž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2001 (44 To 182/01) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. ledna 2001 (3 T 67/98), a tvrdil, že jmenované obecné soudy všech stupňů svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho jej protiústavně omezily v jeho osobní svobodě (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv stěžovatele došlo tím, že "celé řízení proti němu bylo vedeno účelově k odsuzujícímu rozhodnutí, aniž by jakkoli byly odstraněny rozpory ve skutkových a právních zjištěních", případně že provedené "důkazy nebyly hodnoceny na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu".
Nejvyššímu soudu ČR, jako soudu dovolacímu, pak stěžovatel vytkl, že v rozporu s účelem dovolání a bez ohledu "na právní jistotu všech subjektů trestního řízení jeho odvolání odmítl", a tak i on zasáhl do jeho ústavně zaručených práv; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je dílem opožděná, dílem zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutími obecných soudů I. a II. stupně, označenými vpředu, byl stěžovatel pravomocně odsouzen za trestný čin loupeže (§234 odst. 1 tr. z.), jehož se dopustil způsobem ve výroku rozsudku obecného soudu I. stupně dostatečně popsaným a za ten byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku (§235 odst. 1, §35 odst. 2 tr. z.); rozsudek nalézacího soudu, poté co Městský soud v Praze, jako soud odvolací, odvolání stěžovatele zamítl, vešel do právní moci nejpozději dnem 9. března 2001 (č. l. 12 spisu Ústavního soudu) a byl mu doručen dne 27. března 2001.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona); ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, z důvodů Ústavním soudem opakovaně vyložených, však takovým prostředkem dovolání není (k tomu srov. např.
III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994, a další), a proto stěžovatel pochybil, jestliže zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjí ode dne, kdy mu bylo doručeno (odmítavé) usnesení dovolacího soudu. Jestliže stěžovatel proti rozhodnutí doručenému dne 27. března 2001 podal ústavní stížnost dne 13. června 2002, je zřejmé, že se tak stalo po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto ji bylo posoudit jako opožděnou a o ní jako o takové rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], aniž by se jevila potřeba k povaze lhůty a jejímu běhu, k zásadám v konstantní judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým, cokoli dodávat.
Pokud pak ústavní stížnost stěžovatele směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu, který stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné [§265 odst. 1 písm. a) tr. ř.], nebyly v řádně odůvodněném rozhodnutí (§125 tr. ř.), resp. v postupu dovolacího soudu, ostatně zcela souladném s ustavující se rozhodovací praxí, shledány z hlediska ochrany ústavnosti
(čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vady, které by ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyžadovaly, a proto stěžovatelova ústavní stížnost v této části byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu; o takto nedůvodné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. září 2002