ECLI:CZ:US:2017:3.US.4057.16.1
sp. zn. III. ÚS 4057/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., státního občana Černé Hory, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 1 Azs 251/2016-46, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2016 č. j. 22 A 162/2014-36 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. května 2013 č. j. OAM-397-10/ZR-2013, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. prosince 2016, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 14. května 2013 č. j. OAM-397-10/ZR-2013 stěžovateli zrušilo povolení k trvalému pobytu podle §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), z důvodu, že ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek.
3. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") zamítla odvolání stěžovatele a rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdila svým rozhodnutím ze dne 14. října 2014 č. j. MV-77545-6/SO-2013. Důvodem pro postup správních orgánů bylo to, že stěžovatel byl v minulosti celkem čtyřikrát pravomocně odsouzen za trestné činy, z toho za dva mu byl uložen trest odnětí svobody, a to v délce trvání pět let a osm let. Správní orgány se zabývaly i přiměřeností dopadů jejich rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatele, ale měly za to, že převáží zájem na ochraně veřejného pořádku.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. srpna 2016 č. j. 22 A 162/2014-36 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí komise. Ani on neshledal zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele. Jeho trestnou činnost považoval za velmi vážné narušení veřejného pořádku, neboť zčásti šlo o zvlášť závažné trestné činy motivované zištnými důvody a provedené za užití zbraně a násilí. Žalobcovy rodinné vazby již musely utrpět jeho šestiletým pobytem ve věznici, jeho tři děti jsou již dospělé a stejně jako jeho manželka mají pobytové oprávnění nezávislé na povolení uděleného stěžovateli. Nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatele, že se trestné činnosti dopustil již před značnou dobou a od propuštění z výkonu trestu žije řádným životem.
5. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. října 2016 č. j. 1 Azs 251/2016-46 zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nepovažoval jej za rodinného příslušníka občana Evropské unie, neshledal zásah do jeho rodinného a soukromého života a měl za to, že správní orgány i krajský soud správně zhodnotily, že stěžovatel závažným způsobem narušuje veřejný pořádek.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že soudy zcela opomněly skutečnost, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jak uvedl například v doplnění kasační stížnosti. Tuto skutečnost si ani nijak neověřily, ačkoliv měly. Nejvyšší správní soud proto chybně dovodil, že se na stěžovatele nevztahuje čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen "směrnice 2004/38/ES"). Namítané porušení čl. 27 směrnice je tak důvodné. Předchozí odsouzení pro trestné činy samo o sobě neodůvodňuje omezení svobody pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků, osobní chování stěžovatele musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
7. Stěžovatel tvrdil, že "vytahování starých kostlivců ze skříně" nemá žádné opodstatnění. Trest vykonal a byl podmíněně propuštěn a v současnosti se nedopouští žádné další trestné činnosti. Odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra sestává pouze z domněnek. Nesouvisí-li navíc přímo se stěžovatelem a jeho životem v současné době, není ani přípustné dle směrnice 2004/38/ES. Nejvyšší správní soud pochybil, když nezjistil, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech. Soudy ani správní orgány nezjistily skutkový stav správně. Nejvyšší správní soud se nezabýval dobou, která uplynula od spáchání trestného činu a délkou pobytu stěžovatele v České republice, a jen mechanicky zopakoval spekulaci správního orgánu a krajského soudu, že "dávno minulé spáchání trestných činů" představuje současné a aktuální narušení veřejného pořádku. Stěžovatel je v současnosti na svobodě již více než tři roky a v této době se nedopustil žádné trestné činnosti. Dle stěžovatele z napadených rozhodnutí není zřejmé, o jaká kritéria se opírá hodnocení přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel byl trestní represí napraven, je rodinným příslušníkem občana Evropské unie a žije zde silným rodinným životem již více než dvacet let.
8. Stěžovatel byl přesvědčen, že Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval aspekty jeho osobního a rodinného života. Stěžovatel žije na území České republiky se svou rodinou, manželkou K., státní občankou České republiky, a třemi zletilými dětmi. Mladší dcera stěžovatele studuje střední školu, starší je nezaměstnaná, zaměstnán je pouze syn stěžovatele. Manželka pobírá invalidní důchod a od 1. září 2016 nastoupila do zaměstnání. Rodina je v mimořádně tíživé finanční situaci, neboť má společné závazky týkající se odškodného za stěžovatelovu trestnou činnost a čelí exekučnímu řízení kvůli dluhu za advokátní služby v trestním řízení. Rodina je tedy závislá na stěžovateli jako živiteli. Soudy pochybily, když přijaly argumentaci komise, že z ekonomického hlediska není zrušení trvalého pobytu pro stěžovatele nepřiměřeným zásahem. V Černé Hoře je vyšší nezaměstnanost a nižší minimální i průměrná mzda. Návrat do země původu bude znamenat další citelné prohloubení tíživé finanční situace rodiny stěžovatele. Stěžovatel nebude schopen svou rodinu finančně podporovat, cestování za rodinou si nebude moci z finančních důvodů dovolit a z důvodů vysokých cen roamingu bude omezen i jejich telefonický kontakt. Tím dojde k nepřiměřenému zásahu, a to i v porovnání s dobou, kdy byl ve výkonu trestu a mohl své blízké vidět alespoň jednou měsíčně.
9. Dle stěžovatele se správní soudy nadřazují nad rozhodovací pravomoc trestní jurisdikce, protože kdyby trestní soudy shledaly, že je nutné stěžovateli vedle výkonu trestu odnětí svobody uložit i trest vyhoštění, tento postup by zvolily. Namísto toho shledaly jako dostatečný trest odnětí svobody. Nebezpečnost stěžovatele nelze dovozovat z detailů minulé trestné činnosti, pokud již došlo k jeho nápravě. Stěžovatel měl za to, že postupem soudů došlo k extrémnímu nesouladu právních závěrů s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Dále se proto zabýval přípustností ústavní stížnosti.
11. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o opravném prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. srpna 1996 sp. zn. IV. ÚS 219/96 (U 18/6 SbNU 563) nebo usnesení ze dne 30. července 2001 sp. zn. IV. ÚS 333/01 (U 28/23 SbNU 353); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Stěžovatel výslovně napadl pouze rozhodnutí Ministerstva vnitra a rozhodnutí soudů, nenapadl však rozhodnutí komise o odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Ústavní stížnost měla za popsané procesní situace směřovat i proti rozhodnutí komise, přičemž teprve v případě, že by se stěžovatel domohl jeho zrušení, přicházel by v úvahu přezkum rozhodnutí instančně nižšího správního orgánu. Stěžovatelem požadovaný postup by ve svých důsledcích mohl znamenat, že rozhodnutím Ústavního soudu by zůstalo nedotčeno rozhodnutí komise, což by dle výše citovaných rozhodnutí bylo v rozporu s principem právní jistoty. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra je proto ústavní stížnost nepřípustná.
13. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Vůči nim byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Tento závěr přitom neznamená, že by Ústavní soud k obsahu rozhodnutí Ministerstva vnitra a komise vůbec nepřihlížel. Vzhledem k tomu, že správní soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, nelze jejich rozsudky z hlediska posouzení věci Ústavním soudem od rozhodnutí správních orgánů zcela oddělit.
IV.
Vlastní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a soudními spisy, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
17. Vzhledem k zavádějícím tvrzením stěžovatele v jeho ústavní stížnosti, který mimo jiné zmiňoval "dávno minulé spáchání trestných činů" a poukazoval na to, že "trestný čin spáchal v roce 2000", Ústavní soud dále shrnuje jeho trestní historii. Správní orgány vyšly z toho, že stěžovatel byl čtyřikrát pravomocně odsouzen. Jak sám uvedl, v České republice žije od roku 1993. Poprvé byl uznán vinným v roce 1994 ze spáchání trestného činu násilí proti veřejnému činiteli a trestného činu výtržnictví, za což byl odsouzen k trestu podmíněného odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou do května 1996. Podruhé byl uznán vinným v roce 1997 ze spáchání trestného činu podvodu, kterým byla způsobena škoda velkého rozsahu, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Potřetí byl uznán vinným v roce 2005 ze spáchání trestného činu výtržnictví, za což byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací. Počtvrté byl uznán vinným v roce 2006 ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody za účelem usnadnění spáchání jiného trestného činu a ze spáchání trestného činu loupeže, jímž byla způsobena škoda přesahující 1,4 milionu Kč, přičemž tento trestný čin stěžovatel spáchal v roce 2000. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podmíněně propuštěn byl v dubnu 2013, správní řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu bylo zahájeno již v únoru 2013 a rozhodnutí v něm bylo vydáno v květnu 2013.
18. Za těchto okolností, které v podrobnostech popsaly správní orgány i soudy, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že by odůvodnění napadených rozhodnutí byla obecná, nesouvisela se stěžovatelem a jednalo se o "vytahování starých kostlivců ze skříně". Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že stěžovatel byl vždy na svobodě jen několik let a k páchání trestné činnosti se opakovaně vracel. Jak již správní orgány a i soudy uvedly, stěžovatel si měl být vědom, že svým protiprávním jednáním může svůj pobytový status v České republice ohrozit. Správní orgány přistoupily ke zrušení jeho povolení k trvalému pobytu, jakmile měl být podruhé propuštěn z vězení. Stěžovatel poukazoval na to, že je bezúhonný v době po propuštění z vězení, v době rozhodování správních soudů či Ústavního soudu. Tato informace však nemůže být relevantní pro zhodnocení, zda v době rozhodování správního orgánu (srov. §75 odst. 1 soudního řádu správního) představoval "skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti", a tím tedy závažné narušení veřejného pořádku (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2011 č. j. 3 As 4/2010-151).
19. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že soudy výslovně nezhodnotily dobu, která uplynula od spáchání trestného činu. Avšak doba, kterou strávil po svém propuštění z vězení na svobodě před vydáním správního rozhodnutí, byla zanedbatelná. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. dubna 2015 č. j. 9 Azs 137/2014-47 uvedl, že "nebylo tedy v podstatě hodnotit co, neboť doba pobytu stěžovatele na svobodě byla velmi krátká". Nešlo o prodlevu trvající např. téměř dvě desetiletí, jako ve věci Nejvyššího správního soudu, o níž rozhodl dne 18. dubna 2013 rozsudkem č. j. 5 As 73/2011-146. Přitom je třeba zdůraznit, že byť byl stěžovatel v roce 2013 propuštěn z výkonu trestu za čin, který spáchal v roce 2000, chronologicky poslední trestný čin, za nějž byl odsouzen, spáchal v roce 2005, tedy krátce před nastoupením do výkonu trestu za čin z roku 2000.
20. Pokud tedy soudy potvrdily závěr správních orgánů, že stěžovatel závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, neshledává v tomto postupu Ústavní soud vady. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že trestní soudy nerozhodly o stěžovatelově vyhoštění. Jak již správní orgány uvedly, zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv stěžovatele, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky. Zároveň to, že trestní soudy o určité skutečnosti nerozhodly, neodnímá žádným způsobem pravomoc správních orgánů a soudů rozhodovat v zákonem vymezených věcech. Tím spíše pak mohou rozhodovat o věcech, o nichž trestní soudy pravomoc rozhodnout nemají vůbec (zde zrušení povolení k trvalému pobytu).
21. Také soukromým a rodinným životem stěžovatele se podrobně zabývaly jak správní orgány, tak i soudy, a to s ohledem na aktuální judikaturu. Uznaly, že zásah do rodinného života stěžovatele bude citelný, nikoli však nepřiměřený. Pochybení se v tomto ohledu dopustil jen Nejvyšší správní soud, který v rozporu s obsahem spisu i rozhodnutími správních orgánů popřel, že stěžovatel je manželem občanky České republiky a že též jeho dcera je občankou České republiky. Ústavní soud sám zjistil, že stěžovatelova manželka je občankou České republiky od narození a byla jí i v době rozhodování správního orgánu. Nejvyšší správní soud proto nesprávně dovodil, že se na stěžovatele nevztahuje směrnice 2004/38/ES, "neboť není rodinným příslušníkem občana Evropské unie". V tom je pochybení Nejvyššího správního soudu značné, neboť vyloučil, že by se na stěžovatele vztahovala ochrana poskytovaná evropskou právní úpravou.
22. Stěžovatelem namítané porušení čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38/ES však pouze vyžaduje, aby byla svoboda pohybu a pobytu rodinných příslušníků občanů Unie omezena jen z důvodů mj. veřejného pořádku, aby tato opatření byla v souladu se zásadou přiměřenosti a založena výlučně na chování dotyčné osoby, přičemž předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Právě tyto podmínky byly v případě stěžovatele zachovány, jak je popsáno výše. Stěžovateli přitom nebylo zrušeno povolení k trvalému pobytu pouze pro "předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě", ale pro čtvrté takové odsouzení při komplexním zhodnocení jeho dosavadního života na území České republiky. Při tom bylo zdůrazněno odsouzení za zvlášť závažné trestné činy. Právě odsouzení za zvlášť závažný zločin (dle nové terminologie trestního zákoníku) i s ohledem na evropskou právní úpravu a judikaturu Nejvyšší správní soud jako důvod pro správní vyhoštění, potažmo i zrušení povolení k trvalému pobytu, akceptuje (srov. již zmíněné usnesení rozšířeného senátu č. j. 3 As 4/2010-151).
23. Členský stát má dále dle čl. 28 směrnice 2004/38/ES brát v úvahu při vyhoštění skutečnosti jako je délka pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu se skutečnosti tohoto typu berou v úvahu i při zrušení povolení k trvalému pobytu, proto je zvažovaly jak správní orgány, tak i krajský soud a Nejvyšší správní soud. Již správní orgány ve svých rozhodnutích hodnotily rodinné vazby stěžovatele, jeho možný kontakt s rodinou v případě zrušení povolení, vazby na zemi původu, věk, současnou pracovní náplň i možnost nalezení zaměstnání v zemi původu. Toto hodnocení správní soudy neměly důvod rušit jako nedostatečné a samy je navíc k námitkám stěžovatele doplnily. Argumentace dluhy stěžovatele z trestné činnosti nemohla zvažované rozloučení jeho rodiny ovlivnit, neboť povinnost k náhradě škody způsobené jeho vlastní trestnou činností je dluhem, za nějž odpovědnost nese sám.
24. Ústavní soud vždy váží možné následky svého kasačního zásahu a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam, tj. nemohlo by v jeho věci být rozhodnuto věcně jinak a pouze by došlo k prodloužení řízení, jehož je účastníkem, zrušení takového rozhodnutí považuje za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. nález ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23), odst. 32, a nález ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419), odst. 36]. Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek (srov. nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15, odst. 45, a tam citovanou judikaturu).
25. Z toho důvodu Ústavní soud sice dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud ve svém dílčím hodnocení pochybil, toto pochybení však nemělo takovou intenzitu, aby vyžadovalo zrušení jeho rozsudku. Přestože Nejvyšší správní soud, na rozdíl od správních orgánů, stěžovatele nesprávně nepovažoval za rodinného příslušníka občana Evropské unie, okolnostmi vyžadovanými směrnicí 2004/38/ES se věcně zabýval a její podmínky dodržel, stejně jako tak učinily správní orgány i krajský soud. Proto Ústavní soud shledal, že napadenými rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy ani do jeho práv na soukromý a rodinný život a na soudní ochranu dle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
26. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
27. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti výroku okresního soudu o náhradě škody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy neprodleně po seznámení se se soudními spisy rozhodl o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu