ECLI:CZ:US:2004:3.US.407.02
sp. zn. III. ÚS 407/02
Usnesení
III. ÚS 407/02
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele V. Š., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003 č. j. 22 Cdo 1544/2002-308, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. dubna 2002 č. j. 21 Co 217/2001-257, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2002 č. j. 21 Co 217/2001-264, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. března 2001 č. j. 4 C 62/98-210, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. června 2002 a doplněnou podáním ze dne 18. července 2002 a 3. února 2004, splňující i v ostatním formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i obdobně garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
Poté, co zrekapituloval občanskoprávní věc, jež byla předmětem předchozího řízení, vyústily jeho stížnostní body jednak v námitku, dle níž obecné soudy nesprávné dovodily, že pozemek, jehož se dané řízení týkalo, nespadá pod režim zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tudíž nedošlo ex lege ke vzniku nájemního vztahu, jak jej předpokládá §22 odst. 3 tohoto zákona; jednak potom stěžovatel nesouhlasil s jejich závěrem o tom, že stavba na tomto pozemku zřízená a ve vztahu k níž se domáhal jejího odstranění, není stavbou neoprávněnou. Nejvyšší soud potom jako soud rozhodující o dovolání nedostál své přezkumné povinnosti, když stěžovatel má za to, že se v případě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to nejen pro tento spor, nýbrž i "pro budoucí posuzování práva vlastníků pozemků, na nichž nájemní vztah vznikl ex lege dle §22 zák. č. 229/1991 Sb., k nájemnému z tohoto nájemního vztahu". V petitu svého návrhu stěžovatel posléze navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud mimo jiné zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. dubna 2002 č. j. 21 Co 217/2001-257, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2002 č. j. 21 Co 217/2001-264, (I.) potvrdil v části výroku II. rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. března 2001 č. j. 4 C 62/98-210, kterou byla zamítnuta žaloba o odstranění stavby komunikace z pozemku č. 1196/2 v katastrálním území S. a uvedení pozemku do řádného stavu. V ostatním (II.) byl citovaný rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí soudu odvolacího napadl stěžovatel spolu s ústavní stížností dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které opíral o tvrzení, že v dané věci byla řešena nesprávně právní otázka, jíž považuje za zásadního významu.
Ústavní soud, vědom si pořadu práva, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten usnesením ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. 22 Cdo 1544/2002-308 opravný prostředek stěžovatele bez odůvodnění odmítl, neboť jej neshledal přípustným (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti.
Výhradami stěžovatele, jimiž brojil proti závěrům obecných soudů ohledně právního názoru stojícím na stanovisku, že na předmětný pozemek se nevztahuje zák. č. 229/1991 Sb., se nezabýval, neboť mu to za daného procesního stavu nepřísluší. Tyto námitky se totiž upínají k rozhodování Okresního soudu v Jičíně v rozsahu, v němž byl jeho rozsudek Krajským soudem v Hradci Králové zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Z tohoto pohledu není rozhodné, že odvolací soud vyslovil v naznačeném směru svůj závazný právní názor na otázku stěžovatelem jinak nahlíženou, neboť z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy (přinejmenším okresní soud, pokud nebude do jeho rozhodnutí podáno odvolání) jsou povinny vydat rozhodnutí nová, kdy teprve poté bude předmětné řízení pravomocně skončeno. Stěžovatel tak nedostál požadavku subsidiarity vyjádřenému v ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu byl jeho návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona v této části jako nepřípustný odmítnut.
Zbývá tedy posoudit námitky stěžovatele se zřetelem k rozhodnutí obecných soudů ohledně zamítnutí návrhu na odstranění na něm zřízené komunikace. Ve vztahu k této otázce stěžovatel tvrdil, že nesprávně vyšly z toho, že předpoklad vzniku neoprávněné stavby byl upraven ust. §221 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelizací provedenou zák. č. 509/1991 Sb. Má zato, že tak tomu bylo pouze u pozemků užívaných v právním režimu podle hlavy IV. zák. č. 40/1964 Sb., před novelizací, přičemž se nevztahovala na pozemky v tzv. nuceném pachtu (zák. č. 55/1947 Sb., zák. č. 50/1955 Sb., zák. č. 123/1975 Sb.). Stěžovatel dále uvádí, že soudy odpovídajícím způsobem nezohlednily ani ustanovení §132, §132a odst. 1 a §489 zák. č. 40/1964 Sb., před novelizací, a nadto vadně dovodily, že §221 odst. 2 tohoto zákona koncipuje odstranění stavby na cizím pozemku jako právní následek pouze neoprávněného jednání občanů, a tudíž neoprávněným stavebníkem nemohla být socialistická organizace.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí. Není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda aplikace jednoduchého práva v daném případě učiněná obecnými soudy je důsledkem interpretace, která by v konkrétním případě byla způsobilá vykročit z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod ve smyslu svévolné aplikace práva a zasáhnout tak do vlastnického práva, jehož porušení stěžovatel rovněž namítá.
Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy postupovaly způsobem ústavně souladným. Pro závěr o věcné správnosti napadených rozhodnutí v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, postačí poukázat na to, že v daném případě stavebník, jenž zřídil spornou stavbu prokazatelně před účinností zák. č. 509/1991 Sb., a jejíhož odstranění se stěžovatel domáhal, nebyl občanem (fyzickou osobou).
Právní konstrukce neoprávněné stavby, tak jak znal tento právní institut §221 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném před novelizací provedenou zák. č. 509/1991 Sb. (tj. do 31. 12. 1991), byla založena na tom, že neoprávněným stavebníkem mohl být pouze občan. Jinými slovy vyjádřeno, tehdejší normativní rámec, na rozdíl od úpravy provedené zák. č. 509/1991 Sb., striktně vymezil okruh subjektů, jež byly způsobilé zřídit neoprávněnou stavbu se z toho plynoucími (negativními) právními důsledky, jako kategorii zahrnující toliko osoby fyzické. Je-li potom třeba v daném případě hodnotit zřízení neoprávněné stavby z pohledu právní úpravy platné a účinné v době jejího vzniku jako věci v právním smyslu [srov. intertemporální ustanovení §865 odst. 1 (původně §507a odst. 1) a §868 zák. č. 40/1964 Sb. (zák. č. 131/1982 Sb. ve spojení se zák. č. 509/1991 Sb.)], nejedná se ve věci stěžovatele o stavbu neoprávněnou ve smyslu (tehdy platných) občanskoprávních předpisů. Z tohoto důvodu se tudíž stěžovatel nemůže úspěšně žalobou domáhat ani realizace oprávnění plynoucího z ust. §135c zák. č. 40/1964 Sb. ve znění zák. č. 509/1991 Sb., resp. předtím §221 (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999 sp. zn. 2 Cdon 1031/97, publikovaný in: Právní rozhledy č. 5/1999, str. 268 a násl.). Okresní soud v Jičíně, a stejně tak i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, tak při svém rozhodování postupovaly ve shodě s citovanými ustanoveními zákona.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud v souladu se svou dnes již ustálenou judikaturou poznamenává, že úvahu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat. Předmětem ústavní stížnosti v daném kontextu může být toliko denegatio iustitiae. Nutno říci, že Nejvyšší soud v tomto směru svým povinnostem dostál a dovoláním stěžovatele se zabýval. Jeho rozhodnutí nadto v souladu se zákonným oprávněním neobsahuje odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.), pročež se z pohledu věcného jakémukoliv přezkumu vymyká.
V důsledku takto vyložených důvodů Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv, jejichž dotčení stěžovatel namítal, neshledal. Proto ústavní stížnost v části, v níž byla přípustná (viz výše), pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2004