ECLI:CZ:US:2004:3.US.407.04
sp. zn. III. ÚS 407/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P. právně zastoupeného JUDr. Ing. J. Matysem, advokátem se sídlem Spálená 10, Praha 1 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003 sp. zn. 29 Co 262/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. 24 C 6/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno "základní právo na spravedlivý proces a na výsledek, který by měl odpovídat výsledku dokazování a správného právního hodnocení sporu".
Z obsahu Ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. 24 C 6/99 byla pod bodem I. stěžovateli (v civilním soudním řízení "žalovaný") uložena povinnost zaplatit žalobci E. g. a p. společnosti, a. s., částku 67.374,80 Kč, pod bodem II. byl návrh žalobce, kterým se domáhal zaplacení 153.243,10 Kč, co do částky 85.868,30 Kč zamítnut. Předmětem posouzení byly pohledávky, které žalobce uplatňoval coby vlastník domu na ulici Vodičkova v Praze 1 vůči stěžovateli, který v tomto domě využíval nebytové prostory a provozoval kavárnu. K odvolání stěžovatele byl rozsudek obvodního soudu v bodě I. zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002 sp. zn. 29 Co 106/2002 a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. 24 C 6/99 byla pod bodem I. stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci E. g. a p. společnosti, a. s., částku 61.816,20 Kč, pod bodem II. byl návrh žalobce, kterým se domáhal zaplacení 67.374,80 Kč, co do částky 5.558,60 Kč zamítnut. Stěžoval tento rozsudek opět napadnul odvoláním, přičemž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003 sp. zn. 29 Co 262/2003 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dovolání stěžovatele odmítnul Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2004 sp. zn. 33 Odo 121/2004, neboť dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tvrzení žalobce zůstala neprokázána, žalobce vycházel z toho, že byl vlastníkem předmětného domu, v rozsudku obvodního soudu ze dne 1. 4. 2003 však bylo správně uvedeno, že od srpna do prosince 1995 objekt ve vlastnictví žalobce nebyl, přičemž toto zjištění znamená odpočet nájemného ve výši 67.046,- Kč a doplatku služeb ve výši 2.357,- Kč, soud však omylem tento odečet neprovedl. V rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 11. 2001 naopak příslušný odečet proveden byl a to ve výši 85.868,30 Kč. Žalovaná částka přitom činila 153.243,10 Kč, přičemž sám žalobce odečetl z domnělého dluhu částku 78.030,- Kč. Stěžovatel byl přesto zavázán zaplatit 61.816,20 Kč, jde ale o částku nad rámec žaloby, která nebyla žalobcem vůbec uplatněna. Platby, které odečetl sám žalobce a uznal, že byly zaplaceny, soudy obou stupňů neodečetly, čímž došlo k numerické chybě. Soudy měly správně dojít k závěru, že částka, která byla stěžovatelem zaplacena, je vyšší, než na kterou měl žalobce nárok.
Stěžovatel rovněž uplatňuje námitky proti závěru dovolacího soudu, že jeho dovolání směřovalo do správnosti skutkových zjištění. Stěžovatel však uváděl, že došlo k pochybení i v právním posouzení záležitosti, neboť namítal, že nebyl dostatečně zohledněn fakt, že v rozhodném období žalobce nebyl vlastníkem předmětného objektu a tedy nebyl legitimován k tomu, aby mohl žádat o zaplacení.
Přestože ústavní stížnost nesměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, posuzoval Ústavní soud lhůtu k podání ústavní stížnosti až ode dne doručení rozhodnutí o dovolání v projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které toliko konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání. Ani skutečnost, že uvedené rozhodnutí nebylo napadeno, nebránila proto Ústavnímu soudu zabývat se pouze rozsudky odvolacího a nalézacího soudu, které petitem ústavní stížnosti napadeny byly. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že vzhledem ke své vázanosti petitem se nemohl zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť toto rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá.
Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že došlo k porušení jeho základních práv "na spravedlivý proces a na výsledek, který by měl odpovídat výsledku dokazování a správného právního hodnocení sporu". Konkrétní námitky stěžovatele však směřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění, které učinily obecné soudy.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ustanovením §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud v projednávané věci konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. 24 C 6/99 podrobně vysvětlil, na základě kterých důkazů byl zjištěn skutkový stav věci a k jakým skutkovým závěrům na podkladě provedeného dokazování soud dospěl. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž popsal svůj postup při hodnocení provedených důkazů, který odpovídá požadavkům ustanovení §132 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž vyplývá, jaké právní závěry z takto zjištěného skutkového stavu věci soud dovodil.
Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozsudku zohlednil, že žalovaný nebyl v srpnu až prosinci 1995 vlastníkem předmětné nemovitosti, a proto zamítl žalobu pokud jde o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nebytových prostor stěžovatelem za toto období a to včetně vyúčtování služeb. Částka 61.816,20 Kč, kterou žalobci soud přiznal, se skládá z obohacení stěžovatele za faktické užívání nebytových prostor v období od listopadu 1996 do ledna 1997 v celkové výši 46.716,- Kč (od této částky soud odečetl částku 6.120,- Kč, kterou stěžovatel žalobci uhradil) a dále pak z plateb za telefon v období od prosince 1996 do února 1997 v celkové výši 4.803,50 Kč, odběr elektrické energie v období od prosince 1996 do ledna 1997 ve výši 10.803,50 Kč a dluhu za topení a úklid společných prostor za rok 1996 v celkové výši 5.613,- Kč.
Městský soud v Praze skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné převzal, přičemž k námitce stěžovatele, že nalézací soud nezohlednil částku 78.030,- Kč, kterou žalobci zaplatil od března 1997 do srpna 1998, konstatoval, že žalobce uvedl, že tuto částku započítal do dluhu žalovaného za užívání nebytových prostor a na zálohách za služby, jež byl vypočítán do konce ledna 1997, a proto v žalobním návrhu tuto částku neuplatnil, nalézací soud se jí tedy vůbec nezabýval.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují i jinak požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ustanovení §157 o. s. ř. Ani procesnímu postupu obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto Ústavní soud nemůže v projednávané věci učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by porušoval ústavně zaručená práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu