ECLI:CZ:US:2020:3.US.4126.18.1
sp. zn. III. ÚS 4126/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. E. a 2) N. Q. H., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupených JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, sídlem Dubská 356/2, Teplice, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. října 2018 č. j. 1 VZT 284/2018-331, usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zločineckých struktur ze dne 12. března 2018 č. j. NCOZ-1956-140/TČ-2017-411400, příkazům k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. března 2018 sp. zn. 0 Nt 19008/2018 a sp. zn. 0 Nt 19010/2018, a opatření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. srpna 2017 sp. zn. V116/2017 - 0 Nt 14116/2017 k prodloužení povolení sledování osob a věcí, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zločineckých struktur, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 Nt 14116/2017 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán") sp. zn. NCOZ-1956-140/TČ-2017, bylo napadeným usnesením policejního orgánu proti oběma stěžovatelům zahájeno trestní stíhání. První stěžovatel byl obviněn ze spáchání pokračujícího zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), zločinu přijetí úplatku dle §331 a přečinu nadržování dle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Druhý stěžovatel byl obviněn ze spáchání účastenství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1, odst. 3 písm. a) a přijetí úplatku dle §331 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchání zločinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 odst. 3 písm. a) a přečinu nadržování dle §366 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Před zahájením trestního stíhání došlo k sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem ze dne 23. 2. 2017 č. j. NCOZ-195-7/TČ-2017-411400. Ještě před zahájením trestního stíhání (v průběhu přípravného řízení) vydal dne 20. 4. 2017 obvodní soud opatření sp. zn. V 59/2017 - 0 Nt 14059/2017, kterým bylo povoleno sledování osob a věcí, konkrétně kanceláře prvního stěžovatele, a to na dobu od 20. 4. 2017 do 20. 8. 2017. Sledování bylo následně prodlouženo napadeným opatřením obvodního soudu ze dne 25. 8. 2017 sp. zn. V116/2017 - 0 Nt 14116/2017, a to na dobu od 25. 8. 2017 do 25. 11. 2017. V den zahájení trestního stíhání, tedy dne 12. 3. 2018 byla v bytech prvního a druhého stěžovatele provedena domovní prohlídka, provedená na základě příkazů obvodního soudu k domovní prohlídce ze dne 12. 3. 2018 sp. zn. 0 Nt 19008/2018 a sp. zn. 0 Nt 19010/2018, obou vydaných obvodním soudem.
4. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podali oba stěžovatelé stížnost, o níž Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") rozhodlo napadeným usnesením ze dne 15. 10. 2018 tak, že stížnost zamítlo jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že vrchní státní zastupitelství jim neposkytlo ochranu v rozporu s jejich právem domáhat se svého práva u jiného orgánu (podle čl. 36 odst. Listiny).
6. Dále stěžovatelé uvádějí, že bylo porušeno jejich právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny), neboť napadené příkazy k domovním prohlídkám podle jejich názoru nenaplňují ústavní požadavky na řádné odůvodnění, odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Podle mínění stěžovatelů postrádají tyto příkazy "jakékoliv smysluplné odůvodnění". Zároveň stěžovatelé upozorňují na jejich formální vady.
7. První stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) a ochranu obydlí (čl. 12 odst. 2 Listiny), a to tím, že byla sledována jeho soudcovská kancelář. Dle jeho názoru probíhalo sledování bez právního důvodu, přičemž tvrdí, že tento zásah nebyl zhojen ani napadeným opatřením obvodního soudu k prodloužení povolení sledování osob a věcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. S ohledem na podstatu tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelů považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě připomenout závěry své judikatury, podle nichž kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu vůči meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio.
11. Námitky stěžovatelů se převážně týkají domovních prohlídek a dále soudního rozhodnutí o povolení sledování prostor kanceláře soudce. Problematikou domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Provedení domovní prohlídky musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu [viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)], jež ústí do případného vydání soudního příkazu. Při vydávání příkazu musí soud, jako garant ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost vyřčeného podezření, přiměřenost provedení prohlídky a její nezbytnost (nenahraditelnost) pro naplnění cíle trestního řízení. Musí přitom jednoznačně vymezit prohledávaný prostor, a co nejpřesněji zjistit okruh zasažených osob a hledaných věcí či osob. Je-li zároveň prohlídka prováděna jako tzv. neopakovatelný či neodkladný úkon, musí soud rovněž odůvodnit nezbytnost této její povahy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)]. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že soud je v takové situaci obvykle omezen kombinací časových parametrů běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 515/12 (N 106/65 SbNU 451)] a stručných a fragmentárních informací, jejichž důkladná ověřitelnost je v dané fázi za hranicí možností orgánů činných v trestním řízení [nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271)]. Na vydávané příkazy k domovním prohlídkám tedy není kladen takový důraz jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by často byl popřen smysl daného úkonu (usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1263/19). Z obsahu příkazu tak musí být zejména patrné, že soud se s klíčovými okolnostmi seznámil a dospěl k závěru o nezbytnosti provedení prohlídky [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13, usnesení ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2667/13].
12. Při přezkoumávání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že domovní prohlídky u obou stěžovatelů proběhly na základě písemných odůvodněných soudních příkazů (v souladu s čl. 12 odst. 2 Listiny). K požadavku odůvodněnosti příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud v minulosti uvedl např. v nálezu ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že v něm musí být "uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení včetně prostor k nim náležejících tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo jiné takové prostory a aby byl určen též rozsah prováděné domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu strpět domovní prohlídku [§85a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád")], včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku (§85a odst. 2 tr. řádu). V neposlední řadě musí být uvedeno upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení případně při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (§78 a §79 tr. řádu)."
13. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že příkaz k domovní prohlídce v bytě prvního stěžovatele obsahuje nezbytné náležitosti a dostatečné odůvodnění. Kromě obecných náležitostí o uložení provedení domovní prohlídky obsahuje příkaz popis bytu tak, aby nemohlo dojít k jeho záměně, a aby byl určen též rozsah prováděné domovní prohlídky. Je v něm výslovně zmíněn i její účel, když uvádí, že "zvoleným postupem (domovní prohlídkou bytu, který užívá na základě doložené nájemní smlouvy podezřelý) může dojít k dalším skutkovým zjištěním, jež mohou osvětlit vyšetřovanou věc". Obvodní soud uvádí, že "v předmětné nemovitosti užívané podezřelým E. se mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení a přímo související s trestnou činností, a to finanční prostředky pocházející z trestné činnosti či určené pro spáchání trestné činnosti (úplatky), elektronická média (počítače, mobilní telefony, paměťová média apod.), jež mohou také dokladovat páchání trestné činnosti, popř. umožní zjistit možné pachatele podílející se nebo participující na trestné činnosti, dále mohou být nalezeny např. osobní poznámky, zápisky apod.". Stěžovatel byl v soudním příkazu poučen dle §78, §79, §85 i §85a tr. řádu. Ústavní soud dospěl k závěru, že příkaz týkající se domovní prohlídky prvního stěžovatele je srozumitelný, určitý a dostatečně odůvodněný. Ke shodnému závěru (o dostatečném odůvodnění) dospěl Ústavní soud ohledně domovní prohlídky v bytě druhého stěžovatele. Odůvodnění obou příkazů obsahují obdobné závěry i účel domovních prohlídek, což odpovídá tomu, že vyšetřovaná trestná činnost obou obviněných spolu úzce souvisí.
14. Ústavní soud nepřehlédl, že napadená povolení k domovní prohlídce trpí několika vadami. Stěžovatelům lze sice přisvědčit v tom, že příkazy k domovní prohlídce bytů skutečně odkazují na návrh Městského státního zastupitelství v Praze na vydání "příkazu k prohlídce jiných prostor" i v tom, že uvádí, že prohlídka bude provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §160 odst. 4 tr. řádu. Ústavní soud však shledal, že žádný z formálních nedostatků nezpůsobuje nesrozumitelnost či jinou významnou vadu, která by mohla zpochybnit zákonnost domovních prohlídek s ohledem na to, že na příkazy k jejich provedení není ani z formálního, ani z obsahového hlediska kladen takový důraz jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by mohl být popřen smysl daného úkonu, vyžadující jistou jeho flexibilitu (usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1263/19). Je pravdou, že v obou příkazech k domovní prohlídce je uvedeno, že vyšetřování směřuje proti neznámému pachateli, v odůvodnění je však jasně popsána trestná činnost obou obviněných, kteří jsou v záhlaví příkazu označeni jako "uživatel bytu", jenž byly předmětem domovní prohlídky. Je rovněž pravdou, že v textu odůvodnění je uvedeno, že se "podezřelí stýkají právě i v kanceláři soudce na shora uvedené adrese", čímž je patrně myšlena kancelář soudce v jeho pracovišti, tj. v budově soudu. Dále je však v příkazu k domovní prohlídce bytu srozumitelně vysvětleno, že jde o prohlídku v bytě, který užívá první stěžovatel, a uvedeno, že zvoleným postupem (tedy domovní prohlídkou) mají být zajištěny předměty důležité pro trestní řízení, přičemž je specifikováno, o jaké předměty typově jde. To samé lze říci o příkazu k domovní prohlídce bytu druhého stěžovatele. K námitce, že příkaz je označen jako úkon neodkladný podle §160 odst. 4 tr. řádu, ačkoliv takovou povahu mít neměl, lze uvést, že mají v tomto ohledu stěžovatelé pravdu, to však na věci nic nemění. Jestliže totiž domovní prohlídky v této trestní věci byly provedeny jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž tak být provedeny musely, obvodní soud na sebe při vydávání příkazů kladl vyšší požadavky na odůvodnění těchto příkazů, jimž i dostál. Nemusely-li být s ohledem na již zahájené trestní stíhání stěžovatelů prováděny jako úkon neodkladný, neznamená to, že nemohly být provedeny vůbec. Na tomto závěru nic nemění ani odkazy na nálezy Ústavního soudu na str. 6 a 7 ústavní stížnosti
15. Zároveň je třeba uvést, že vrchní státní zastupitelství se s uvedenými vadami již vypořádalo v odůvodnění zamítavého usnesení, které stěžovatelé ústavní stížností napadají. Ústavní soud se napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství a napadeným usnesením policejního orgánu zabýval, přičemž shledal, že tato rozhodnutí nejsou v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelů na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelé namítají. Obě rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, zamítavé usnesení vrchního státního zastupitelství velmi podrobně reaguje na námitky obviněných.
16. Ústavní soud dále zkoumal námitky prvního stěžovatele proti opatření, kterými bylo povoleno a prodlouženo sledování jeho soudcovské kanceláře podle §158d tr. řádu. První stěžovatel namítá, že prodloužením sledování bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) a ochranu obydlí (čl. 12 odst. 2 Listiny). Ústavní soud při přezkoumávání napadeného opatření shledal, že sledování kanceláře bylo provedeno na základě soudního rozhodnutí, které v odůvodnění popisuje podezření z probíhající závažné trestné činnosti, která je vysoce společensky škodlivá, a které reflektuje, "...že se jedná o velmi závažný zásah do svobod jednotlivce, který je členem justičních složek...". Dále posuzoval odůvodnění napadeného rozhodnutí se zřetelem na skutečnost, že "odůvodnění podezření na konkrétní trestnou činnost coby nezbytné náležitosti žádosti o povolení sledování osob a věcí podle §158d odst. 4 tr. řádu musí být poněkud širší než striktně textualistické. Nelze vystačit s pouhým vyslovením podezření, že se konkrétní trestná činnost stala. Je nezbytné také dát do souvislosti podezření, že k této konkrétní trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah, a tím vyjádřit nezbytnost pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 1175)". Po přezkoumání odůvodnění napadeného opatření obvodního soudu, které prodloužilo povolení sledování kanceláře prvního stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že opatření netrpí žádnou vadou ústavněprávního rozměru, neboť je dostatečně určité, popisuje důvody nařízeného sledování - monitorování schůzek podezřelých v kanceláři soudce a kontaktů soudce s dalším podezřelým - na základě poznatků z předchozího sledování a se zřetelem k cíli pokračování v úkonu. Je v něm uvedeno, že trestní řízení je vedeno pro zvlášť závažný zločin i skutečnost, že jde o neodkladný úkon dle §160 tr. řádu, a konkretizována sledovaná osoba prvního stěžovatele.
17. Je pravdou, že první rozhodnutí soudu o sledování kanceláře povolovalo toto sledování na dobu od 20. 4. 2017 do 20. 8. 2017, přičemž bylo následně prodlouženo napadeným opatřením obvodního soudu ze dne 25. 8. 2017 sp. zn. V116/2017 - 0 Nt 14116/2017 do 25. 11. 2017. Při posuzování této námitky přihlédl Ústavní soud ke skutečnosti, že ve dnech 21. 8. - 24. 8. 2017 šlo o dobu, ve které orgán činný v trestním řízení očekával rozhodnutí soudu o pokračování povolení ke sledování předmětné kanceláře. Vrchní státní zastupitelství v odmítavém usnesení na str. 85 uvádí, že ze zprávy policejního orgánu vyplývá, že sledování kanceláře (povolené prvním rozhodnutím do 20. 8. 2017) bylo ukončeno již dne 19. 8. 2017 a technické zařízení bylo opětovně aktivováno až po vydání prodloužení povolení ke sledování kanceláře dne 28. 8. 2017 v 10:58 hodin (což se shoduje se dnem doručení policejnímu orgánu). Z vyjádření policejního orgánu vyplývá, že sledovací zařízení bylo v době, kterou nepokrývala povolení soudu, vypnuto a nepořizovalo žádný záznam. První stěžovatel namítá, že zařízení mělo být v době, kdy orgány činné v trestním řízení neměly povolení soudu ke sledování kanceláře, okamžitě demontováno. K tomu Ústavní soud poznamenává, že policejní orgán by i k takovému úkonu musel vyčkat na soudní rozhodnutí, neboť bez soudního rozhodnutí nemohl vstoupit do kanceláře a provést demontáž sledovacího zařízení. Postup policejního orgánu (vypnutí zařízení a vyčkání na další rozhodnutí soudu dalšího dalším sledování) tak dle Ústavního soudu odpovídal nastalé situaci, i s ohledem na vyšetřovanou závažnou trestnou činnost, riziko odhalení v případě demontáže a následné opětovné instalace zařízení i vzhledem k tomu, že obviněným je trestní soudce, který je seznámen s běžnými postupy policie. Ústavní soud tudíž ani v tomto ohledu neshledal porušení práv stěžovatele, neboť sledování kanceláře probíhalo na základě rozhodnutí soudu výhradně v době, kterou soud v rozhodnutích určil.
18. Z ústavněprávního hlediska je zároveň podstatné, že stěžovatel má možnost v průběhu trestního řízení zpochybnit přípustnost důkazů pocházejících ze sledování.
19. Ústavní soud po přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadených v ústavní stížnosti zjistil, že jejich uplatněním nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu