ECLI:CZ:US:2014:3.US.2667.13.1
sp. zn. III. ÚS 2667/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky FINPEN a. s., se sídlem v Přerově, Dvořákova 819/21b, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomaníkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 16, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu v Přerově ze dne 1. července 2013 č. j. 2 Nt 804/2013-3 a postupu Policie České republiky při provádění nařízené prohlídky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 30. srpna 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud"), jehož vydání představuje dle stěžovatelky porušení jejích ústavně zaručených práv na ochranu nedotknutelnosti obydlí a neporušitelnosti listovního tajemství zakotvených v čl. 12 a 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny. Dále se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud přikázal Policii České republiky (dále jen "policejní orgán"), provádějící prohlídku provedenou na základě shora uvedeného příkazu, obnovit stav před uvedeným porušením stěžovatelčiných práv tím, že vydá věci stěžovatelce zabavené při této prohlídce.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným příkazem okresního soudu byla ve smyslu ustanovení §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nařízena prohlídka ve výroku uvedených objektů sloužících jakožto průmyslový areál k podnikatelské činnosti několika obchodních společností, mimo jiné i stěžovatelky. Okresní soud vydal tento příkaz v souvislosti s trestním řízením, v němž je prověřována činnost několika osob působících v obchodní společnosti, která průmyslový areál užívala v minulosti a jejíž důležité listiny (zejména účetnictví v listinné i elektronické podobě) by se mohly, vzhledem k personální a ekonomické propojenosti zmíněné společnosti se subjekty užívajícími areál v současnosti, v tomto objektu podle zjištění policejního orgánu stále nacházet. Okresní soud pak tuto prohlídku nařídil jako úkon neodkladný a neopakovatelný, neboť s ohledem na všechny dosud zjištěné okolnosti představuje její odklad nebezpečí zmaření účelu trestního řízení. Prohlídka byla na základě uvedeného příkazu provedena ve dnech 3. a 4. července 2013 a byl o ní policejním orgánem pořízen protokol se seznamem zabavených věcí (srov. Protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 3. července 2013 č. j. KRPM-12189-354/TČ-2011-140881 a jeho pokračování ze dne 4. července 2013).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka předně namítá, že vydaný příkaz nesplňuje ústavní a zákonné požadavky kladené na takový druh rozhodnutí především ustálenou judikaturou Ústavního soudu. To platí zejména v otázce zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti nařízené prohlídky ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. Okresní soud tento aspekt nařízené prohlídky odůvodnil v podstatě toliko parafrází znění příslušného zákonného ustanovení, což je ve zjevném rozporu s judikaturou Ústavního soudu, dle níž musí být v příkazu zřetelně vyloženo, z jakých konkrétních skutečností příslušný soud dovodil neodkladnost či neopakovatelnost nařizovaného úkonu. Aprobováním odůvodnění napadeného příkazu by Ústavní soud otevřel cestu obcházení a ohýbání trestního řádu, které by vedlo k potlačení ústavních záruk ochrany práv trestním řízením postižených osob, které se navíc na vyšetřované trestné činnosti nijak nepodílely. Samotné nařízení příkazu je pak dle stěžovatelky třeba hodnotit jako nepřiměřené, neboť všechny postižené obchodní společnosti spolupracovaly s policejním orgánem již dlouhou dobu před provedením předmětné prohlídky a orgány činné v trestním řízení tak neměly legitimní důvod se domnívat, že by všechny prohlídkou hledané věci nebyly dobrovolně policejnímu orgánu vydány. To mimo jiné dle stěžovatelky rovněž dokládá nepodloženost nutnosti provedení prohlídky jako úkonu neodkladného. Tato nelogičnost a nepřiměřenost postupu orgánů činných v trestním řízení je pak podtržena skutečností, že ani při samotném provedení prohlídky nebyly dotčené osoby vyzvány k dobrovolnému vydání hledaných věcí tak, jak to vyžaduje ustanovení §78 trestního řádu. Z výše uvedeného je zjevné, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly imperativ co možná nejšetrnějšího postupu s ohledem na práva dotčených osob. Policejní orgán dále neprovedl v rozporu s trestním řádem před prohlídkou výslech dotčených osob ve smyslu ustanovení §84 trestního řádu, přičemž z protokolu není zjevné, z jakého důvodu se policejní orgán rozhodl takto postupovat. Napadený příkaz byl pak dotčeným osobám, jakožto subjektům povinně zřizujícím datové schránky, doručován běžnou poštovní cestou, tedy v zřejmém rozporu s ustanovením §62 trestního řádu. I to dle stěžovatelky dokládá úmyslnou libovůli přítomnou v postupu všech orgánů činných v trestním řízení a dokládající snahu co nejvíce potlačit práva všech trestním řízením dotčených osob. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků a přikázal policejnímu orgánu obnovit stav před porušením stěžovatelčiných práv tím, že jí vydá zpět věci při prohlídce zabavené.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit stěžovatelčina základní práva a svobody, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že napadený příkaz i postup policejního orgánu byly již předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech s téměř shodným typem námitek, uplatněných dalšími obchodními společnostmi užívajícími objekty, v nichž byla nařízená prohlídka provedena. Ústavní soud o těchto stížnostech rozhodl tak, že neshledal žádný protiústavní zásah do základních práv postižených společností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2530/13 ze dne 21. 11. 2013 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2647/13 ze dne 10. 12. 2013; dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod se od v usneseních vyjádřených závěrů jakkoliv odchylovat, a proto na ně pro bližší rozvedení svých závěrů odkazuje.
7. Jak vyplývá i ze samotné ústavní stížnosti, je dodržení náležitostí pro řádné odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků častým předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Z obsáhlé judikatury, která z tohoto přezkumu vznikla, lze dovodit povinnost obecného soudu popsat v příkazu k prohlídce, na základě jakých skutečností dovodil nutnost jejího provedení jako úkonu neodkladného. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu však rovněž vyplývá, že splnění této povinnosti nelze hodnotit přehnaně formalistickým pohledem, nýbrž s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem každého konkrétního případu [nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3850/12 ze dne 26. 9. 2013]. Úvahy soudu není třeba dalece rozvádět např. tam, kde nutnost provedení daného úkonu jako tzv. neopakovatelného je snadno odvoditelná přímo z popsaných skutkových okolností pro každou osobu s běžnými znalostmi fungování orgánů činných v trestním řízení a chování pachatelů trestných činů. Jeden z takových typických případů představuje např. nutnost obstarávání důkazních prostředků v elektronické podobě, jež mohou být velice snadno zcela zničeny několikavteřinovou operací s příslušnou výpočetní technikou. Takové okolnosti vyplývají dle Ústavního soudu i z popisu skutkového stavu a průběhu vyšetřování obsaženého v napadeném příkazu okresního soudu. Jeho odůvodnění tak Ústavní soud považuje v tomto směru za ústavně přijatelné. Stejný závěr platí i v otázce řádného odůvodnění upuštění od výzvy k dobrovolnému vydání věci dle ustanovení §78 trestního řádu a s ní souvisejícího neprovedení předchozího výslechu ve smyslu ustanovení §84 trestního řádu. Z hlediska dodržení procesních ústavních práv vyhodnotil tedy Ústavní soud napadený příkaz jako přijatelný.
8. Co se týče posouzení přiměřenosti nařízené prohlídky, zdůrazňuje Ústavní soud ustáleně doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů prověřujících páchání trestné činnosti v přípravné fázi trestního řízení. Tyto orgány (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Jak vyplývá již z trestního řádu, uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících základní práva v přípravném řízení vždy toliko v rovině pravděpodobností a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby zasáhnout toliko v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětného příkazu; tedy např. v situaci, kdy je z příkazu zjevné, že se soud poměřováním dotčených zájmů vůbec nezabýval nebo jeho úvahy postrádají racionálnost. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť okresní soud shledal nutnost provedení prohlídky v průmyslovém areálu na základě personální propojenosti jeho současných a minulých uživatelů. Takový závěr nelze označit za svévolný a iracionální a nelze ho ani bez dalšího odmítnout poukazem na určitou předchozí dobrovolnou spolupráci s policejním orgánem. Ani v tomto směru nemůže tedy Ústavní soud konstatovat, že by došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod.
9. Poslední stěžovatelčinu výtku k postupu policejního orgánu, spočívající v chybném způsobu doručení napadeného příkazu okresního soudu, Ústavní soud rovněž odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť toto tvrzené pochybení nedosahuje ústavně právní úrovně. I kdyby snad k takovému pochybení skutečně došlo, není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by jím mohlo dojít k reálnému porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod. Ani z ústavní stížnosti pak nevyplývá, čím byla stěžovatelčina práva reálně oslabena skutečností, že jí byl napadený příkaz doručen poštou a nikoliv prostřednictvím datové schránky. Vyhověním takové námitce by Ústavní soud přistoupil k ryze formalistickému přezkumu rozhodnutí okresního soudu, aniž by zohlednil reálný negativní dopad a možnosti jakékoliv nápravy tohoto pochybení. Takovýto přístup k ochraně základních práv však Ústavní soud v minulosti opakovaně odmítl [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
10. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu