ECLI:CZ:US:2013:4.US.2647.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2647/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky FERMAT STROJE LIPNÍK, s. r. o., se sídlem Praha, Žitavského 496, zastoupené JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem se sídlem Praha, Botičská 4, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému soudcem Okresního soudu v Přerově dne 1. 7. 2013 pod č. j. 2 Nt 804/2013-3, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků a aby Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci odňaté stěžovatelce při prohlídce provedené dne 3. 7. 2013. Podle stěžovatelky vydáním napadeného příkazu k prohlídce a její realizací došlo k zásahu do jejích práv podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyla v napadeném příkazu řádně označena v souladu s požadavky dovozovanými v judikatuře Ústavního soudu. Tvrdí, že prohlížené budovy jsou identifikovány pouze seznamem a údaji vlastníka podle katastru nemovitostí bez toho, že by byly zkoumány skutečné uživatelské vztahy. Stěžovatelka uvádí, že není nijak provázána se společnostmi ani osobami uváděnými v příkazu a má pouze pronajaty prostory specifikované v příkazu.
Stěžovatelka dále uvádí, že pokud byl napadený příkaz vydán ve stadiu prověřování podezřelého, nikoli ve stadiu trestního stíhání stěžovatelky, musí být odůvodněn ve smyslu jeho neodkladnosti nebo neopakovatelnosti. Odůvodnění obsažené v napadeném příkazu je podle stěžovatelky jen obecným teoretickým shrnutím předpokladů pro neodkladnost úkonu bez jakékoli vazby na okolnosti konkrétního případu. Stěžovatelka poukazuje také na součinnost, kterou Policii České republiky poskytovala v rámci vyšetřování.
Ve vztahu k policejnímu orgánu stěžovatelka namítá, že před vykonáním domovní prohlídky nebyla řádně vyzvána k dobrovolnému vydání věcí, neboť zaměstnanec, který byl policejním orgánem osloven, nemá žádné oprávnění zastupovat stěžovatelku. Samotnému provedení prohlídky stěžovatelka vytýká, že bylo nad rámec příkazu zneužito i k odnětí jiných listin a elektronických dokumentů, ačkoli nic nenaznačovalo, že by se jednalo o předmětnou účetní evidenci. Namítá také nedostatky seznamu odňatých věcí.
Z těchto důvodů se stěžovatelka s poukazem na judikaturu Ústavního soudu domáhá, aby Ústavní soud napadený příkaz nálezem zrušil, Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, a aby Ústavní soud přikázal obnovit stav před jejich porušením tím, že vydá věci odňaté stěžovatelce při této prohlídce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. trestních soudů. Ústavní soud přistupuje ke kasačnímu zásahu v případě prohlídky jiných prostor a pozemků jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že i když lze v zásadě připustit, že za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu (§160 odst. 4 trestního řádu) a že jako taková je ex lege přípustná (§83 odst. 1 al. 2 trestního řádu), jedná se v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 298/05, II. ÚS 362/06, II. ÚS 789/06, II. ÚS 474/07, IV. ÚS 1780/07). Ústavní soud také vyjádřil názor akceptující dostatečnost odůvodnění příkazu k domovní prohlídce i pro případ, že o neodkladnosti provedené prohlídky specifické okolnosti dané kauzy (v odůvodnění příkazu popsané) zřejmě svědčí (nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07). Uvedené lze přirozeně aplikovat i na prohlídku jiných prostor a pozemků.
Z obsahu ústavní stížností napadeného příkazu vyplývá, že soudce odůvodnil nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků tak, že v prostorách označených v příkazu by se mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení ve smyslu §82 odst. 1 trestního řádu; totiž, že ve věci podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně a povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku je třeba zajistit především účetní evidenci, a to v listinné či elektronické podobě, která se může nacházet v předmětných prostorách. Co do odůvodnění této prohlídky jako neodkladného úkonu vyjádřil soud obavu, že u těchto věcí existuje nebezpečí jejich zmaření, zničení nebo ztráty. Soud zároveň poukázal na to, že vzhledem k tomu, že postup podle §78, resp. §79 trestního řádu by mohl ohrozit případné znehodnocení takto archivovaných účetních dat, nelze navrhovaný postup nahradit jiným procesním prostředkem.
Z ústavněprávního pohledu odůvodnění napadeného příkazu, a to také v konfrontaci s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezech, na které stěžovatelka na podporu svých vývodů odkazovala, podle názoru Ústavního soudu tudíž obstojí (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2227/12).
Pokud jde o další námitky stěžovatelky, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je dostatečně odůvodněn: je v nich uvedeno protiprávní jednání, pro které je řízení vedeno; objekty, které mají být podrobeny prohlídce, jsou přesně specifikovány, přičemž soud uvádí i vlastnické a další vztahy, které jsou relevantní k prohledávaným nemovitostem. Ve výrocích příkazu je uvedeno, který orgán prohlídku provede, je zde uvedeno důvodné podezření, že se v příslušném objektu nebo v prostorách k němu náležejících nacházejí věci důležité pro další vyšetřování v předmětné trestní věci. V odůvodnění příkazu k prohlídce je podán srozumitelný nástin trestné činnosti, která je prověřována a je zde specifikována kategorie věcí, které se jeví jako nanejvýš důležité pro trestní řízení. V návaznosti na podrobný popis prověřované trestné činnosti je příkaz dostatečně konkrétně specifikován.
Je třeba ostatně připomenout, že rozhodování o důvodech pro nařízení prohlídky může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou úplné. V okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je mnohdy odkázán na stručné, fragmentární údaje a poznatky, poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím (usnesení sp. zn. III. ÚS 3850/12).
V návaznosti na předmětný ústavně akceptovatelný příkaz Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neshledal důvod k tomu, aby se zabýval námitkami vad výzvy k dobrovolnému vydání věci a dalšími námitkami stěžovatelky týkajícími se realizace prohlídky. Tento postup je odůvodněn úvahou, že není žádoucí, aby Ústavní soud posuzoval adekvátnost nařízení a výkonu prohlídky jiných prostor a pozemků jako první. Mohl by tak nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence trestních soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení v meritu věci (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 či usnesení sp. zn. I. ÚS 382/13).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejných důvodů byly odmítnuty i akcesorické návrhy, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v zásahu do práv stěžovatelky, přikázal obnovit stav před zásahem a vydal jí věci zajištěné při prohlídce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu