ECLI:CZ:US:2017:3.US.4217.16.1
sp. zn. III. ÚS 4217/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 2 T 15/2001, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal vyslovení protiústavnosti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), který měl spočívat v tom, že obvodní soud nerozhodl o jeho "návrhu na rozhodnutí o zániku trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 4. 2001, č. j.: 2 T 15/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č. j.: 7 To 272/2001" ze dne 13. října 2016, a o jeho jiném návrhu ze dne 24. října 2016 "na vydání rozhodnutí in eventum o tom, že se nepřihlíží k příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 18. 1. 2006 vydaný Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 15/2001". Tímto postupem došlo dle tvrzení stěžovatele k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 2 T 15/2001 se podává, že stěžovatel byl v tomto trestním řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. K výkonu trestu však nedošlo. Dne 8. 10. 2001 byl stěžovatel vyzván k nastoupení trestu, což neučinil. Příkazy obvodního soudu ze dne 5. 9. 2001 a 18. 1. 2006 bylo nařízeno dodání stěžovatele do výkonu trestu. Stěžovatel několikrát podal soudu návrh na vyslovení promlčení trestu, naposledy dne 13. 10. 2016. Dne 24. 10. 2016 pak podal rovněž návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 18. 1. 2006. Na tyto návrhy reagoval obvodní soud dvěma sděleními s v podstatě totožným obsahem. Příkazy k dodání do výkonu trestu v nich označil za úkony přerušující běh promlčecí lhůty. Tyto příkazy byly pravidelně urgovány dotazy na příslušné složky Policie České republiky. Vzhledem k tomu, že dne 31. 3. 2010 bylo soudu policií sděleno, že se stěžovatel má zdržovat ve Spojených státech amerických, byl na něj vydán mezinárodní zatýkací rozkaz a evropský zatýkací rozkaz.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí, že postupem obvodního soudu došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítá rozhodnout o jeho návrzích usnesením podle zákona. Proti napadenému postupu (vydání sdělení) nelze brojit opravnými prostředky. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že uplynutím značné doby (osmi let od posledního rozhodování) došlo k oslabení významu trestní represe v jeho věci. Stěžovatel je navíc toho názoru, že trest v jeho věci je promlčen z důvodů uvedených v nálezu ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327). Stěžovatel poukazuje rovněž na skutečnost, že úkony, které byly činěny za účelem jeho dodání do výkonu trestu, jsou právně neplatné, neboť nesplňují základní formální náležitosti pro takové rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho ústavních práv, a zakázal obvodnímu soudu pokračovat v tomto porušování.
4. V doplnění ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2017, stěžovatel rozvádí uvedenou argumentaci v tom smyslu, že v právě probíhajícím řízení o vydání ze Spojených států amerických vznesla Česká republika argumentaci, jíž sama zpochybnila platnost příkazu z roku 2006. Tím spíše dle stěžovatele mělo být rozhodnuto o promlčení trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. v posuzované věci jimi nedisponoval; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud přezkoumal napadený postup obvodního soudu z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především neshledal důvod přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že soud o jeho návrhu musel rozhodnout formou usnesení. Podle §350k zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje soud usnesením o promlčení trestu, proti čemuž může stížností brojit pouze státní zástupce. Dle Ústavního soudu je tak na místě závěr, že se usnesením rozhoduje pouze v případě pozitivního rozhodnutí o promlčení, což může státní zástupce, jako orgán veřejné trestní žaloby, napadnout stížností s odkladným účinkem. O negativním závěru, tedy o tom, že trest promlčen není, rozhodnutí být vydáváno nemusí a žádný opravný prostředek by proti němu proto nebyl přípustný. Postup, kdy soud pouze informuje odsouzeného o nepromlčení trestu, považuje tak Ústavní soud za ústavně konformní, neboť dostatečným podkladem pro omezení osobní svobody stěžovatele jsou starší rozhodnutí o povinnosti vykonat trest odnětí svobody.
9. Ztotožnit se pak Ústavní soud nemohl ani s námitkami, které se týkaly nedodržení závěrů judikatury Ústavního soudu stran slábnutí trestní represe pouhým během času. Uvedené závěry [zejména obsažené v nálezu ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327)] na stěžovatelovu věc v podstatě nedopadají. Uvedená judikatura především vytýkala pasivitu orgánům činným v trestním řízení v případech, kdy se odsouzená osoba nijak aktivně zadržení nebránila (útěkem do zahraničí, vytvořením falešné identity, apod.). Oproti tomu ve stěžovatelově případě existují poznatky, že stěžovatel se trestnímu stíhání vyhýbal dlouhodobým pobytem v několika státech, přičemž během této doby navíc opakovaně aktivně usiloval svými procesními návrhy o to, aby trest vykonat nemusel (srov. např. č. l. 523 a 570 spisu obvodního soudu nebo ústavní stížnost v řízení sp. zn. II. ÚS 1635/07). Odsouzená osoba nemůže dle Ústavního soudu nabýt legitimní očekávání v nevykonání trestu, vyhýbá-li se aktivně (pobytem v zahraničí) zásahům ze strany českých orgánů činných v trestním řízení a zároveň provádí (skrze právního zástupce) aktivní procesní kroky proti splnění svých povinností, jichž si tak musí být vědom. Vyhovění návrhu na vyslovení promlčení trestu by v takovém případě šlo přímo proti smyslu tohoto institutu. Vzhledem k tomu, že informace o stěžovatelových zahraničních pobytech dokázaly policejní orgány na dotazy soudů opakovaně předat, je splněna i podmínka skutečné, a nikoliv toliko formální snahy státní moci výkon trestu zajistit.
10. Zbývá už jen dodat, že pokud stěžovatel namítá právní neplatnost úkonů, kterými bylo v roce 2001 a 2006 nařízeno jeho dodání do výkonu trestu, pak je v tomto ohledu ústavní stížnost opožděná. Nadto lze pouze konstatovat, že se ústavní konformitou těchto úkonů zabýval Ústavní soud již v minulosti a důvod pro kasační zásah neshledal (viz usnesení ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1635/07 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dále třeba poznamenat, že dle judikatury Ústavního soudu není příkaz k dodání odsouzené osoby do výkonu trestu aktem bezprostředně zasahujícím do jejích základních práv a svobod (usnesení ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3307/13 nebo ze dne 25. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 112/13).
11. Pro uvedené závěry je z hlediska ústavnosti postupu obecných soudů irelevantní, jakou právní argumentaci uplatnily příslušné orgány České republiky ve vydávacím řízení ze Spojených států amerických.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu