ECLI:CZ:US:2005:3.US.434.05
sp. zn. III. ÚS 434/05
Usnesení
III. ÚS 434/05
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele R. E., zastoupeného JUDr. Ivanou Holečkovou, advokátkou se sídlem Lužická 32, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2005 sp. zn. 8 To 4/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2004 sp. zn. 2 T 153/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností domáhal se stěžovatel odkladu výkonu a následné kasace v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Těmito byl uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví (§223 tr. zák.) a neposkytnutí pomoci (§208 tr. zák.) a při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. srpna 2004 sp. zn. 16 T 113/2004 (jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změněně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) odsouzen podle §161 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a poškození byli odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel, poté co zrekapituloval řízení před obecnými soudy vedené, namítal, že došlo k nesprávnému hodnocení provedených důkazů a neadekvátnímu zamítnutí jeho důkazních návrhů výslechem jeho manželky a matky, majících potvrzovat jím uváděnou verzi skutkového děje stíhané věci. Takto má za to, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, když nedošlo k vyvození skutkového základu odpovídajícího nabízející se možné variantě jemu nejpříznivější. V návaznosti na tyto své vývody posléze tvrdil, že došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv, a to konkrétně práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, při současném porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, v rovině práva jednoduchého potom §2 odst. 5, §33 odst. 1, §92 odst. 2, §134 odst. 2 a §125 odst. 1 tr. řádu.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, přičemž v rámci práva na spravedlivý proces, resp. v oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Tato jsou dostatečně a především konzistentním způsobem odůvodněna, přičemž soudy v nich ve shodě s imperativem z §125 odst. 1 tr. řádu plynoucím vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opírají a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, když obhajobě stěžovatele pro nereálnost jejího obsahu nepřisvědčily. Odvolací soud nalézacím soudem popsané myšlenkové konstrukce blíže rozvedl, a to i v důsledku jim provedeného dokazování, jakož i v nezbytném rozsahu v kontextu vyvozených závěrů vyložil, proč nevyhověl důkazním návrhů stěžovatele [str. 5, 6 předmětného rozsudku (srov. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03)]. Námitky stěžovatele pod aspektem tohoto zjištění mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Pro takto vyvozený závěr promítající se ve zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad výkonu napadených rozhodnutí se tak stal bezpředmětným, a proto o něm nebylo samostatně rozhodováno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005