ECLI:CZ:US:2019:3.US.4340.18.1
sp. zn. III. ÚS 4340/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Šustrové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018 č. j. 91 Co 187/2018-402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2018 č. j. 26 C 160/2016-300, spojené s návrhem na zrušení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 315/2006 Sb., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Marcely Marešové, Ph.D., MBA, insolvenční správkyně, sídlem Vodičkova 700/32, Praha 1 - Nové Město, obchodní korporace NAXOS a. s., sídlem Holečkova 103/31, Praha 5 - Smíchov, a Jany Slípkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní lidská práva a svobody (konkretizovaná odkazy na příslušná ustanovení), a spojila s ní návrh na zrušení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 315/2006 Sb., pro údajný rozpor s ústavním pořádkem České republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozsudků se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 2. 2018 č. j. 26 C 160/2016-300 zamítl stěžovatelčinu žalobu na určení neplatnosti specifikované veřejné dobrovolné dražby (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (II. až IV. výrok).
3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po zjištění, že není důvodné, rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 91 Co 187/2018-402 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (II. až IV. výrok). V závěru rozsudku poučil městský soud účastníky o možnosti podat proti tomuto rozsudku dovolání.
4. Dotazem u obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka využila možnosti podat proti rozsudku městského soudu dovolání, které obvodnímu soudu bylo doručeno dne 31. 12. 2018.
5. Ústavní soud se dále zabýval splněním procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná (§75 zákona o Ústavním soudu), a to z níže uvedených důvodů.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva se považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Využila-li stěžovatelka svého práva podat dovolání (v souladu s poučením uvedeným v rozsudku městského soudu), je nezbytné toto dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z uvedeného pak lze dovodit, že podaná ústavní stížnost je nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí Nejvyššího soudu) by mohl být považován za porušení ústavního práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí Nejvyššího soudu mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
10. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se musí promítnout i do návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 369/17; či usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona č. 26/2000 Sb. Ústavní soud v senátu proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu