ECLI:CZ:US:2008:3.US.445.08.1
sp. zn. III. ÚS 445/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou AK se sídlem v Šenově, Těšínská 1495, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 169/2006-28 ze dne 10. ledna 2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. února 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 169/2006-28 ze dne 10. ledna 2008, a to pro porušení článku 26 odst. 1 a odst. 3 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že Česká republika - Krajský soud v Ostravě je povinna "zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce stěžovatele včetně 19% DPH".
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 169/2006-28 ze dne 10. ledna 2008 byla odmítnuta správní žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. ZDR/13819/2006/Rich ze dne 2. 5. 2006 ve věci lékařského posudku. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že napadené rozhodnutí krajského úřadu vydané podle ust. §77a zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti, a proto není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Takový úkon správního orgánu je podle ust. §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkoumávání ve správním soudnictví, a proto krajský soud podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu odmítl, neboť je podle tohoto zákona nepřípustná.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 169/2006-28 ze dne 10. ledna 2008 obsahuje poučení, že "proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení usnesení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně".
Dotazem u Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě kasační stížnost ve stanovené lhůtě nepodal. Stěžovatel tedy vlastním jednáním tento opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, nevyčerpal.
Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě kasační stížnosti) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj