ECLI:CZ:US:2019:3.US.458.18.1
sp. zn. III. ÚS 458/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 6 Tdo 956/2017-261, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. 4 To 37/2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2015 č. j. 5 T 15/2011-14870, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 14. zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. a) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a podle §209 odst. 4 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti - výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání sedmi let. Současně byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině dalších třinácti obžalovaných.
3. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně stěžovatele a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil při nezměněném výroku o vině podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Stejně jako krajský soud ho odsoudil k trestu zákazu činnosti a dále mu podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí náhradní hodnoty specifikované ve výroku o trestu. Dále rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku, jímž byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, a v navazujících výrocích o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc v rozsahu zrušení vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že byl v rozporu s čl. 36 až čl. 39 Listiny odsouzen za jednání, které není trestným činem. Důkazy provedené krajským soudem dle jeho názoru vyvrací skutkové závěry o tom, že připravil listiny, na jejichž základě měla poškozená H. T. Finančnímu družstvu OK převést členská práva k bytovému družstvu. Nadto stojí závěry soudu na konceptech smluv nalezených v počítači stěžovatele, dle nichž se nikdy neplnilo. Rozhodnutí soudů tak obsahuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který nenapravil ani Nejvyšší soud, zřejmě pod tíhou velkého počtu dovolání a složitosti věci. Dle stěžovatele byl žalovaný skutek nesprávně právně posouzen, když samotné vypracování písemných podkladů z pozice statutárního orgánu právnické osoby, na jejímž základě má dojít k uzavření civilních závazkových vztahů, nemůže být právně hodnoceno jako jednání trestně postižitelné. Nadto považuje úvahy a závěry soudů za řádně nezdůvodněné. Krajský soud překročil zásadu volného hodnocení důkazů, když jednotlivé důkazy nehodnotil v souvislostech a nekonfrontoval je s jinými důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele. Soudy hodnotily poškozenou jako mentálně retardovanou, neschopnou reálně vnímat následky svého chování, přesto jednání stěžovatele kvalifikovaly jako podvod vůči ní, i když osobu, jež není schopna uvědomění si dopadu svých činů nelze uvést v omyl právě pro její neschopnost tento omyl vlastními smysly vnímat. Za nesprávný procesní postup stěžovatel označuje i postup vrchního soudu, který svým rozsudkem část pokračujícího jednání stěžovatele vyňal, uložil za něj trest odnětí svobody a zbylou část vrátil soudu prvého stupně k dalšímu projednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatele brojícími proti skutkovým a právním závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Stěžovatel především tvrdí, že provedenými důkazy nebylo jeho trestní jednání prokázáno, naopak jsou jimi skutkové závěry krajského soudu vyvráceny. Poukazuje proto na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na jejichž základě byl uznán vinným trestným činem podvodu.
10. Z rozsudku krajského soudu se podává, že soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Za situace, kdy stěžovatel a spoluobžalovaný J. Ž. se ke skutku nijak nevyjádřili, vyšel především z výpovědi poškozené H. T., ale i z dalších svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Z jejich obsahu lze nepochybně dovodit účast stěžovatele i jeho podíl na spáchané trestné činnosti, jejímž cílem nebyla realizace zisku z úroků z poskytnuté půjčky, ale získání bytu poškozené. Je z nich dostatečně seznatelný i podvodný úmysl stěžovatele, ačkoliv stál spíše v pozadí a s poškozenou přímo nejednal. Připravoval však texty smluv, jak prokazuje zachycená e-mailová komunikace i výpověď svědka L. Instrukce stěžovatele směřující vůči spoluobžalovaným jsou zjevné z provedených odposlechů a jeho účast dokládají i materiály nalezené při domovní prohlídce v jeho počítači. Nemůže tak obstát jeho námitka, že mu účast na trestním jednání nebyla prokázána.
11. Stěžovatelem tvrzeným extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu se zabýval i vrchní soud na základě jeho odvolacích námitek i námitek spoluobžalovaného J. Ž. Stran odsuzující části rozsudku však neshledal v hodnotícím postupu krajského soudu žádné nedostatky, naopak konstatoval, že skutkové závěry lze považovat za odpovídající obsahu provedeného dokazování. Shledal-li, že předmětný útok i všechny další dílčí útoky mají společné znaky - smlouvu o krátkodobé půjčce, zajištěnou smlouvou o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti, dočasný převod nemovitosti do vlastnictví obžalovaných a trvalý přechod vlastnického práva k nemovitostem na obžalované, přičemž jejich podvodné jednání spočívalo v nepravdivém přesvědčování poškozených, že krátkodobá půjčka bude přeúvěrována tak, aby ji poškození byli schopni splatit, a směřovalo k tomu, aby poškození uzavřeli smlouvy o krátkodobých půjčkách, aby tyto půjčky nespláceli a aby v důsledku toho byli o nemovitosti připraveni, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout, stejně jako posouzení víry poškozených (laiků, osob nepříliš vzdělaných a málo finančně zodpovědných) v ústní sliby obžalovaných jako oprávněných. Právě uvádění poškozených v omyl tvrzením obžalovaných o zajištění dlouhodobého přeúvěrování smluv, které neměli v úmyslu zajistit, což vyplynulo z jejich následného jednání, směřujícího k trvalému převodu vlastnictví nemovitostí z poškozených na obžalované, je zřejmé, že posuzované podvodné jednání výrazně překročilo hranice občanskoprávních vztahů.
12. Stěžovatel se sice snaží zpochybnit výpověď poškozené H. T. vzhledem k omezení její svéprávnosti, skutkový stav však byl prokázán řadou dalších důkazů, které se vzájemně podporovaly a nasvědčovaly pravdivosti výpovědi této poškozené. Shledává-li pak stěžovatel s odkazem na lehkou mentální retardaci poškozené nenaplnění znaků trestného činu podvodu, lze odkázat na zjištění soudů, že obžalovaní poškozenou aktivně uváděli v omyl tvrzením, že má vysoké dluhy a nepodepíše-li listiny, které jí předloží, bude se muset z bytu vystěhovat a bude jí odebrán syn, čemuž poškozená uvěřila a na základě toho předložené listiny, v jejichž důsledku byla připravena o členský podíl v družstvu a s ním spojená práva k bytu, podepsala. Není tedy pochyb o správné kvalifikaci předmětného skutku, nadto namířeného proti bezbranné osobě s mentálním postižením, jehož důsledkem je vznik relativně vysoké škody.
13. Také Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, shledal však, že mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy není žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
14. Označuje-li stěžovatel za procesně nesprávný postup vrchního soudu, který svým rozsudkem část pokračujícího jednání stěžovatele vyňal, uložil za ně trest odnětí svobody a zbylou část vrátil soudu prvého stupně k dalšímu projednání, tato námitka není přípustná, neboť ji stěžovatel včas a řádně neuplatnil v řízení před soudy. Jde o nepřípustné novum, jímž se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť by tím porušil zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu [srov. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 577/02, usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 604/02 nebo usnesení ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 496/13].
15. Je tak možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými a právními závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Pouze nad uvedený rámec Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 549/18, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost spoluobžalovaného B. Ř. podaná proti stejným rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu