ECLI:CZ:US:2006:3.US.462.06
sp. zn. III. ÚS 462/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., právně zastoupené JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem AK se sídlem Havlíčkova 4, 741 01 Nový Jičín, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 6. 2004 č. j. 6 C 24/2000-187, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2005 č. j. 56 Co 532/2004-218, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 č. j. 30 Cdo 2950/2005-242, za účasti 1) Okresního soudu ve Vsetíně, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2006, a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. 6. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 6. 2004 č. j. 6 C 24/2000-187, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2005 č. j. 56 Co 532/2004-218, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 č. j. 30 Cdo 2950/2005-242, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Jana Vaculíková (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se původní žalobou domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená mezi V. O., jako prodávajícím, a žalovanými 1) Ing. J. K. a 2) MUDr. I. K., jako kupujícími, ze dne 27. 3. 1997, na jejímž základě byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Vsetíně, je neplatná. Dále se domáhala určení, že nemovitosti zapsané na LV č. 3590 pro obec Vsetín, k. ú. Jasenka, v katastru nemovitostí u KÚ Vsetín, a to pozemek p. č. 613 - zast. plocha o výměře 261 m2 a stavba - ost. stavební objekt, postavená na pozemku p. č. 613 náleží do dědictví po zůstaviteli V. O., zemřelém dne 22. 6. 1997. Rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 7. 2002 č. j. 6 C 24/2000-137 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Proti zamítavému rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání. Na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2003 byl rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Poté žalobkyně změnila žalobu tak, že výslovně vzala zpět žalobu v té části, ve které se domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi V. O. jako prodávajícím a odpůrci jako kupujícími, sepsaná notářským zápisem notářky Mgr. Ludmily Kolibaczové č. j. Nz 50/97, N 52/97 ze dne 27. 3. 1997, na jejímž základě byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, je neplatná. V další části změnila žalobkyně žalobu tak, že se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že zůstavitel V. O., zemřelý dne 22. 6. 1997, byl ke dni úmrtí vlastníkem sporných nemovitostí. Naléhavý právní zájem pak žalobkyně odůvodnila tím, že se nemůže jako dědička po V. O. domoci svého dědického a vlastnického práva k předmětným nemovitostem v řízení o dodatečném projednání dědictví bez toho, aniž by bylo rozhodnuto soudem o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. 3. 1997, a aniž by bylo rozhodnuto o tom, že zůstavitel V. O. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí. Teprve poté, kdy bude případně její žalobě soudně vyhověno, bude moci podat návrh na dodatečné projednání dědictví a v rámci tohoto řízení jako dědička nabýt vlastnické právo i k předmětným nemovitostem. V těchto skutkových okolnostech pak žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na určení, že V. O. byl ke dni úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 5. 2004 byla změna žaloby připuštěna.
Rozsudkem ze dne 30. 6. 2004 č. j. 6 C 24/2000-187 Okresní soud ve Vsetíně zastavil řízení ohledně žaloby žalobkyně J. V., jíž mělo být určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi V. O. jako prodávajícím a žalovanými 1) Ing. J. K. a 2) MUDr. I. K., jako kupujícími, je neplatná (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. pak okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že zůstavitel V. O. byl ke dni úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok pod body III. a IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 6. 2005 č. j. 56 Co 532/2004-218 rozsudek okresního soudu ve výrocích pod body II. a III. potvrdil a ve výroku pod bodem IV., týkajícím se nákladů řízení, rozsudek okresního soudu změnil.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 2. 2006 č. j. 30 Cdo 2950/2005-242 podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, když dospěl k závěru, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu tudíž není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a vyjadřuje své přesvědčení, že při řádně provedeném hodnocení důkazů, by obecné soudy musely dospět k jednoznačnému závěru, že uzavřená kupní smlouva odporuje dobrým mravům, když ze zjištěných skutkových okolností nelze jinak, než předmětnou smlouvu označit jako smlouvu "lichevní". Stěžovatelka uvádí, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena dne 27. 3. 1997, přičemž V. O. zemřel dne 22. 6. 1997, a základní příčinou úmrtí byl vliv hlubokého alkoholismu - konkrétní příčinou smrti byla cirhosa jater při chronickém ethylismu, kterým V. O. v době předcházející smrti trpěl. Byť byl na jedné straně proveden opakovaný znalecký posudek, z jehož závěrů se podává, že V. O. v okamžiku uzavření kupní smlouvy netrpěl duševní poruchou nebo chorobou, která by způsobovala neplatnost předmětné smlouvy, je na straně druhé nepochybné - a z lékařské dokumentace to podle stěžovatelky lze dovodit - že byl svou závislostí značně ovlivněn a jeho jednání bylo motivováno výlučně uspokojením své potřeby získat a požívat alkohol bez toho, aniž by uvažoval o dalších aspektech a důsledcích, které nastanou po uzavření kupní smlouvy. Tímto došlo podle stěžovatelky u V. O. k podstatnému snížení volních schopností vyhodnotit své zájmy při uzavírání smluvních vztahů. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že tato skutečnost byla manželům K. velmi dobře známa, neboť rodinu V. O. znali (což bylo zjištěno v rámci dokazování) a MUDr. K. jako lékařka byla schopna vyhodnotit zdravotní stav V. O. a jeho schopnost vnímat a objektivně vyhodnocovat své potřeby a skutečné zájmy. Za této situace stěžovatelka dovozuje, že manželé Křupkovi jako kupující při uzavření kupní smlouvy využili zejména tzv. "rozumové slabosti" V. O., jehož myšlenkové schopnosti byly ovlivněny "vztahem" k alkoholu, a sjednali s ním pro něj nevýhodné podmínky kupní smlouvy. Kupující prý získali nemovitosti za cenu zdaleka neodpovídající skutečné tržní hodnotě. Prodávající podle názoru stěžovatelky byl zkrácen na úhradě kupní ceny, a to jednak co se týče výše ceny, tak i způsobem její skutečné úhrady, a na tom nic nemění ani ujednání o osobním závazku a kapitalizaci hodnoty tohoto osobního závazku, který v rámci pětiletého plnění podstatně přesahoval dobu, po kterou bylo možné předpokládat, že bude prodávající svou výhodu ze sjednaného osobního závazku využívat. Zdravotní stav jednoznačně směřoval ke smrti V. O. a alespoň MUDr. K. jako odbornici tato skutečnost musela být známa.
Při celkovém objektivním právním vyhodnocení předmětné kupní smlouvy měly obecné soudy učinit jedině správný právní závěr o tom, že předmětná kupní smlouva je smlouvou absolutně neplatnou ve smyslu ust. §39 obč. zákoníku, když byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a byla uzavřena jako smlouva "lichevní". Pokud obecné soudy takto nehodnotily provedené důkazy a jejich hodnocení bylo opačné a neodpovídající provedenému dokazování, pak podle stěžovatelky došlo ze strany obecných soudů k porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka uvádí, že tyto závěry se vztahují i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo její dovolání odmítnuto s odůvodněním, že se v předmětné věci nejedná o otázku zásadního právního významu, a kterým také Nejvyšší soud ČR narušil ústavě zaručená práva stěžovatelky.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 č. j. 30 Cdo 2950/2005-242, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2006 č. j. 30 Cdo 2950/2005-242 Nejvyšší soud ČR - vázán uplatněnými dovolacími důvody - odmítl dovolání stěžovatelky přípustné jen podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dospěl k závěru, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání tudíž není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v posuzované věci dovolatelka sice v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud rozhodl. Pokud dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že zůstavitel v okamžiku uzavření předmětné kupní smlouvy trpěl duševní poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu neschopným, a že výše dohodnuté kupní ceny byla výsledkem nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti nebo rozrušení zůstavitele, a pokud dovozuje opačné skutkové závěry, že zůstavitel byl svou závislostí na alkoholu značně ovlivněn, čímž došlo ke snížení jeho volních schopností při uzavírání kupní smlouvy, že tato skutečnost byla žalovaným známa a při uzavření kupní smlouvy využili rozumové slabosti zůstavitele, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Je podle dovolacího soudu jednoznačné, že se nejedná o námitky nesprávného řešení otázek právních, nýbrž o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z tohoto dovolacího důvodu, uvedl Nejvyšší soud ČR, však přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být založena.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle ust. §237 o. s. ř., včetně stěžovatelkou uváděného důvodu přípustnosti dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Akceptaci popsaného postupu dovolacího soudu, dostatečně zdůvodněného odkazem na příslušné procesní normy, dal Ústavní soud najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 155/06, v nichž mj. uvedl, že z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze i v tomto případě odkázat.
V posuzované věci je pak třeba zdůraznit i to, že stěžovatelka konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu ČR v ústavní stížnosti nevznáší a z hlediska ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze dovolacímu soudu cokoli vytknout. Postupem Nejvyššího soudu ČR tedy nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud pak jde o rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 6. 2004 č. j. 6 C 24/2000-187, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2005 č. j. 56 Co 532/2004-218, stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tato podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není.
Na tomto místě lze opět odkázat na usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, ve kterém Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.], anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř]. Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 dal tedy Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 12. 6. 2006 je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelkou evidentně dodržena nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 č. j. 30 Cdo 2950/2005-242 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 6. 2004 č. j. 6 C 24/2000-187 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2005 č. j. 56 Co 532/2004-218 ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu