ECLI:CZ:US:2008:3.US.48.08.1
sp. zn. III. ÚS 48/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Ostrava, Porážková 1424/20, proti rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 48 T 11/2007 a Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. 5 To 100/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení základního práva zaručovaného čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě za trvání vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
Z předložené ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí je patrno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2007 sp. zn. 48 T 11/2007 byl podle §71 odst. 5 trestního řádu ponechán stěžovatel a další spoluobžalovaný J. M. ve vazbě. Jsou obžalováni pro trestné činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona, podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona ve spojení s ustanovením §143 trestního zákona a podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě podali stěžovatel i J. M. stížnost, která byla s podrobným zdůvodněním zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná usnesením Vrchního soudu v Praze dne 12. listopadu 2007 sp. zn. 5 To 100/2007.
Stěžovatel porušení svého základního práva spatřuje konkrétně v tom, že u něj zcela absentují důvody, na jejichž základě možno odůvodnit jeho vzetí do vazby, resp. jeho další setrvání ve vazbě. Dle jeho názoru neexistuje žádný důvodný předpoklad, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo vysokému trestu, jehož uložením je ohrožen. Nejsou k dispozici konkrétní důkazy k prokázání jeho viny, z čehož je podle něj zřejmé, že neočekává uložení trestu odnětí svobody, naopak je přesvědčen, že bude zproštěn obžaloby v celém rozsahu a nemá tedy nejmenší důvod se skrývat či dokonce uprchnout. Pokud jde o skutečnost, jíž argumentuje soud rozhodující o vazbě, že u něj byly nalezeny upravené osobní doklady, k tomu uvádí, že tyto nikdy nebyly použity, natož zneužity ke spáchání jakéhokoli trestného činu a není proto relevantní na ně odkazovat a používat je k potvrzení nutnosti ho ponechat ve vazbě. Uvádí dále, že argumenty obou soudů jsou obecného charakteru, aniž by se blíže zabývaly konkrétními okolnostmi případu, a v této souvislosti poukazuje na to, že z celkového počtu 8 stíhaných osob v rámci tohoto trestního řízení jsou pouze dvě osoby stíhány vazebně a to již více než rok, přestože podle provedeného dokazování jsou to právě ony osoby, jež jsou stíhány na svobodě, které mají na spáchané trestné činnosti zásadní vinu. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je především věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha C. H. Beck 1997). Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 149, a další). Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti i rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla.
Při rozhodování o vazbě nejde o rozhodování o vině či nevině obviněného, vazbu třeba chápat "pouze" jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Třeba také mít na zřeteli, že při rozhodování o trvání vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce, případně v přípravném řízení státní zástupce, dospěli k naprosto jistému závěru, že bude-li obviněný propuštěn z vazby, bude jednat zcela jednoznačně způsobem předvídaným v ustanovení §67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení §67 trestního řádu ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení §67 trestního řádu, lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit.
Posuzováno z uvedených hledisek, napadená rozhodnutí obstojí. Jak již konstatoval Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3204/07 ze dne 21. 1. 2008, jímž rozhodoval o ústavní stížnosti spoluobžalovaného J. M., směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů, je za stávající důkazní situace, pod aspektem úsudku o závažnosti stíhané trestné činnosti, existence reálné "hrozby vysokého trestu" a okolností soudem zjištěných k osobě stěžovatele relevantní názor soudu, že další trvání vazby je zcela na místě, a je takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud, stejně jako v uvedeném rozhodnutí, bral i nyní v úvahu, že v trestní věci, vedené u Městského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZV 303/2006 proti obviněnému stěžovateli a spol., státní zástupce dne 27. září 2007 u Městského soudu v Praze podal obžalobu na celkem 8 obviněných, mezi nimi i na stěžovatele, ve zvlášť závažné trestné činnosti, za kterou trestní zákon stanoví velmi citelný trest odnětí svobody v rozmezí deseti až patnácti let. Nelze tedy přehlédnout, že v daném případě již i spodní hranice trestní sazby, kterou jsou obžalovaní ohroženi, odpovídá výkladu zákonné podmínky hrozby vysokým trestem podle §67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy opodstatněně dospěly k závěru, že obava z možnosti vyhýbání se trestnímu stíhání je důvodná a má oporu v konkrétních okolnostech případu, když v řízení bylo prokázáno, že před vzetím do vazby se stěžovatel i J. M. nezdržovali v místě evidovaného bydliště, ačkoli sami tvrdí opak. Ze zpráv Policie ČR také vyplynulo, že se tam vyskytovali jen sporadicky a právě proto bylo po nich pátráno.
Po posouzení daného případu tak Ústavní neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů činných v trestním řízení, s přihlédnutím k dané fázi řízení, došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek tvrzené porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu