ECLI:CZ:US:2004:3.US.519.04
sp. zn. III. ÚS 519/04
Usnesení
III. ÚS 519/04
Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci navrhovatelky RNDr. D. K. zastoupené Mgr. H. P. advokátkou proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. 4 Tz 74/2004 a o návrhu na zrušení ustanovení §314c odst. 4 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §314c odst. 4 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadla stěžovatelka shora označený rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ČR jednak vysloveno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2003 sp. zn. 8 To 306/2003 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 tr. řádu a §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu v neprospěch obviněných MUDr. M. K. a MUDr. L. K.; jednak citované usnesení zrušeno, dále zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a konečně Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Citovaným usnesením Městský soud v Praze zrušil ke stížnost stěžovatelky, nalézající se v předmětném trestním řízení v postavení poškozené, jakož i dalších poškozených podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2002 sp. zn. 2 T 7/2002, kterým bylo dle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání MUDr. M. K. a MUDr. L. K..V návaznosti na to stížnostní soud tamnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Pokud Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatelka neměla právo podat vůči usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2002 sp. zn. 2 T 7/2002 stížnost a jeho právním názorem je Městský soud v Praze vázán, stěžovatelka uvádí, že §314c odst. 4 tr. řádu je v rozporu s principem rovnosti zbraní procesních stran v trestním řízení, neboť jí jako poškozené neumožňuje podat stížnost do prvostupňového rozhodnutí o zastavení trestního stíhání učiněného z důvodů uvedených §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Poukazuje na to, že již před Nejvyšším soudem se domáhala přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení citovaného ustanovení tr. řádu Ústavnímu soudu. Z těchto důvodů navrhla, aby bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno a věc postoupena plénu Ústavního soudu s alternativním návrhem na zrušení celého ustanovení §314c odst. 4 tr. řádu nebo jeho části ve slovech "o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání".
S ohledem na uvedené stěžovatelka namítla, že se cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je ohledně shledaného porušení zákona konečné, a proto se domáhá jeho zrušení. S poukazem na vytýkané porušení "rovnosti zbraní" má za to, že ústavní stížnost svým významem přesahuje její vlastní zájmy, z čehož dovozuje možnost aplikace §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly stran návrhu stěžovatelky splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem, umožňující následné posouzení jeho věcné opodstatněnosti.
Dle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR), resp. tehdy, když je řízení ve věci jako celek pravomocně skončeno [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], případně dle okolností konkrétní věci vydáno rozhodnutí, které lze kvalifikovat jako "konečné" (z pohledu časové posloupnosti poslední) v předmětném řízení. V dané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy tomu tak doposud není, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. 4 Tz 74/2004 bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2003 sp. zn. 8 To 306/2003, z čehož je zřejmé, že jmenovaný soud je povinen vydat rozhodnutí nové, na čemž nic nemění skutečnost, že tento soud je vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu.
V souladu se zmíněným principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu za tohoto procesního stavu nepřísluší se ústavní stížností meritorně zabývat, nýbrž mu nezbývá než konstatovat, že podaný návrh nesplňuje shora naznačenou nezbytnou formální náležitost. Stěžovatelka tak nedostála požadavku vyjádřenému v ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž důvody pro výjimečnou aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona Ústavní soud neshledal.
Ve vztahu k namítané neústavnosti §314c odst. 4 tr. řádu je třeba poukázat na to, že je v dispozici obecného soudu, zda řízení, resp. trestní stíhání přeruší a podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákonného ustanovení či nikoliv (čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, §224 odst. 5 tr. řádu). Účastníku řízení v této souvislosti žádné subjektivní právo nesvědčí. Pakliže stěžovatelka navrhla senátu Ústavního soudu, aby řízení o ústavní stížnosti přerušil a věc postoupil k posouzení plénu, nemohlo jí být v tomto ohledu vyhověno, neboť předmětný návrh, je-li ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 4, č. 22). Nahlíženo na věc analogicky, bez jakéhokoliv meritorního posouzení předestřených výhrad, nebylo tak namístě řízení přerušit a podat návrh na zrušení předmětného ustanovení plénu Ústavního soudu.
Vzhledem k uvedenému byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení §314c odst. 4 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2004