ECLI:CZ:US:2003:3.US.52.03
sp. zn. III. ÚS 52/03
Usnesení
III. ÚS 52/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. K. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. října 2002, sp. zn. 11 Tvo 58/2002, a všem jemu předcházejícím vazebním rozhodnutím, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. října 2002 (11 Tvo 58/2002) a všem jemu předcházejícím vazebním rozhodnutím a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 2
odst. 2, čl. 8 odst. 2, 3 a 5, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 5 odst. 2 a 3 a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti porušení těchto ústavně zaručených práv (svobod) odůvodnil - stručně shrnuto - tím, že mu nebylo řádně sděleno obvinění a nebyly řádně zdůvodněny konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly jeho vzetí do vazby. Samotná hrozba vysokým trestem nebyla dostatečným důvodem uvalení vazby. Stěžovatel poukazoval na vadný postup orgánů činných v trestním řízení při jeho zadržení, při rozhodování o jeho vazbě a na to, že v souvislosti se svým minulým trestním stíháním podal stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva, která byla posouzena jako důvodná. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, kterým zruší usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. října 2002 (11 Tvo 58/2002) a všechna rozhodnutí ve věci vazby stěžovatele, která mu předcházela, včetně usnesení sp. zn. Nt 657/2001, kterým byl vzat do vazby.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává následující skutkový stav. Stěžovateli bylo dne 6. března 2001 sděleno obvinění (ČVS: ÚVP-236/11-2000-219) pro trestný čin vraždy ve spolupachatelství [§219 odst. 1, 2 písm. h), §9 odst. 2 tr. zák.], které se měl dopustit tím, že spolu s jinými spolupachateli usmrtili prodavače poškozeného Milana H., a to uškrcením smyčkou provazu navlečenou na krk, a z prodejny odcizili tržbu ve výši cca 6.221,80 Kč a dále pak ve sdělení obvinění označené zboží. Na základě podnětů stěžovatele přezkoumalo Městské státní zastupitelství v Praze postup vyšetřovatele a sdělilo mu přípisem ze dne 28. května 2001 (KZv 2473/2000-301), že v postupu vyšetřovatele pochybení neshledalo. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. března 2001 (Nt 657/2001) byl stěžovatel vzat do vazby. Do tohoto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2001 (44 To 450/2001) zamítnuta. Stížnostní soud poukázal na to, že stěžovatel je stíhán pro závažný trestný čin spáchaný ze zištných důvodů a hrozí mu vysoký či výjimečný trest odnětí svobody, často mění místa pobytu a není k žádnému místu dostatečně vázán. Trestná činnost vyplývá z výpovědi svědkyně (spoluobžalované a současně manželky stěžovatele), která prodala věci (zboží), jež byly odcizeny vpředu jmenovanému poškozenému, do bazaru. Stížnostní soud zdůraznil shodně se soudem I. stupně, že je důvodná obava působení na manželku a možná domluva s dalším spoluobžalovaným. Dále pak, že by mohl působit na další svědky; soud I. stupně výslovně uvádí majitele bazaru, kde bylo odcizené zboží prodáno. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. listopadu 2001 (Nt 883/2001), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002 (44 To 32/2002), byla prodloužena vazba stěžovatele do 31. prosince 2001. Dne 30. ledna 2002 byla na stěžovatele podána obžaloba pro výše uvedený trestný čin. Usnesením téhož soudu ze dne 12. března 2002 (48 T 2/2002) byly zamítnuty žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Dalším jeho usnesením ze dne
14. února 2002 (44 To 100/2002) bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. ledna 2002 (Nt 608/2002). Ve zrušujícím usnesení bylo konstatováno, že za situace, kdy byla podána obžaloba, není příslušným k rozhodování o vazbě soud rozhodující v přípravném řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2002 (7 To 90/02) byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2002 (48 T 2/2002-2155), jímž bylo zamítavým výrokem rozhodnuto o žádosti stěžovatele
o propuštění z vazby na svobodu, nebyl přijat jeho písemný slib a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě, neboť i nadále trvá vazební důvod dle §67
písm. a) tr. ř.
Konečně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2002 (7 To 89/02) byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Označený obecný soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na skutečnost, že nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2002 (48 T 2/2002) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy [§219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.], za což byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Dále pak rovněž konstatoval, že sociální nezakotvenost stěžovatele, rozvedená v předchozích vazebních rozhodnutích, a hrozba vysokého trestu, umocněná vyhlášením dosud nepravomocného rozsudku, jsou spolu s negativními osobnostními rysy stěžovatele a s charakterem projednávané trestné činnosti dostatečnými konkrétními skutečnostmi odůvodňujícími obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul. V tomto směru mu jistě není třeba připomínat jeho snahu opustit společně s manželkou území České republiky či si opatřit pistoli.
Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 24. října 2002 (11 Tvo 58/2002) zamítl stížnost obviněného proti v předchozím odstavci označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odkazem na výstižná zdůvodnění všech předchozích vazebních rozhodnutí. Uvedený soud zdůraznil, že v současné době jsou již úvahy o důvodnosti další vazby bezpředmětné, protože rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2002 (7 To 89/02) byla trestní věc stěžovatele pravomocně skončena a tento nastoupil do výkonu trestu. S tímto názorem Nejvyššího soudu ČR se ztotožňuje i Ústavní soud.
Za daného stavu, kdy se stěžovatel nachází ve výkonu trestu, by totiž případné zrušení napadených vazebních rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, postrádalo jakýkoliv smysl. Nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody a jiných práv, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl, neboť stěžovatel již dále ve vazbě není (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 122/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., usn. č. 56, Praha 2000). Tvrzení stěžovatele o jeho předchozím řízení u Evropského soudu pro lidská práva nemělo v dané věci vliv na výsledek rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost bylo nutno odmítnout [§43 odst. 2
písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. května 2003