ECLI:CZ:US:2017:3.US.533.17.1
sp. zn. III. ÚS 533/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Le Thi Mai Huong, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 30 Cdo 4269/2016-103, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým podle jejího tvrzení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soukromí, právo na rodinný život, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení principem rovnosti podle čl. 1 Listiny, a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 163/2015 se podává, že se stěžovatelka žalobou u tohoto soudu domáhala po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 82/1998 Sb."). Nárok na náhradu nemajetkové újmy jí měl vzniknout tím, že v době od ledna do října 2013 byl její manžel z rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vyšetřován a držen ve vazbě pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy. Následným rozhodnutím městského soudu byl manžel stěžovatelky zproštěn obžaloby.
3. Obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 č. j. 28 C 163/2015-75. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud považoval žalobu stěžovatelky za nedůvodnou vzhledem k nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky. Podle §7 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. náleží náhrada škody způsobené nezákonným rozhodnutím pouze účastníkům řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda. Soud se zabýval tím, zda stěžovatelka byla účastnicí trestního řízení jejího manžela, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.
4. Stěžovatelka podala odvolání k městskému soudu, který je rozsudkem ze dne 11. 5. 2016 č. j. 19 Co 136/2016-93 zamítl s tím, že se zcela ztotožnil s rozhodnutím obvodního soudu.
5. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítnul s tím, že stěžovatelčino dovolání nesplňovalo zákonné požadavky pro jeho přípustnost. Nejvyšší soud pak přípustnost dovolání nedovodil ani tehdy, pokud by dovolání uvádělo některý z důvodů přicházejících do úvahy (viz sub 11). V dané věci šlo zcela nepochybně o otázku dovolacím soudem již v minulosti řešenou, neboť rozhodnutí městského soudu odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. U druhé stěžovatelkou vznesené otázky pak bylo v dovolání odkázáno nepřípadně na rozhodnutí, které se zabývalo problémy zcela nesouvisejícími s projednávaným případem.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu tím, že v obdobných případech bylo odškodnění přiznáváno, avšak v jejím k tomu nedošlo. Výklad práva, jak byl proveden obecnými soudy, je vůči stěžovatelce krutý a bezohledný. Předvídatelnost práva byla narušena již přidělením kauzy nezákonnému soudci. Bazální otázkou má pak podle stěžovatelky být, zda nezákonné trestní stíhání může zasáhnout do práva rodinného příslušníka. Stěžovatelka má právo na rozhodnutí srovnatelné s obdobnými případy. V tomto směru pak stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1200/09 (N 64/56 SbNU 729), ve kterém se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené jemu a jeho rodině nezákonným trestním stíháním skrze ustanovení o ochraně osobnosti, v čemž mu bylo částečně vyhověno.
7. Rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se základními principy práva a spravedlnosti, zejména pak s principem lex specialis derogat legi generali, který soudy svým výkladem práva dle stěžovatelky zcela obrátily. Dále ve své stížnosti stěžovatelka odkazuje na ustanovení §125 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), které definuje osobu blízkou. Popřením nároku na náhradu nemajetkové újmy osoby blízké byla soudy popřena existence takové osoby ve smyslu uvedeného ustanovení. Pakliže byla zasažena práva manžela stěžovatelky vedeným trestním řízením, kde za tento zásah nese objektivní odpovědnost stát, je v souladu s výše uvedeným ustanovením trestního zákoníku nezbytné dovozovat objektivní odpovědnost státu i vůči nemajetkové újmě, kterou byla stižena stěžovatelka. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Byl přitom veden následujícími úvahami.
10. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nevymezení otázky jeho přípustnosti způsobem, aby bylo dáno oprávnění Nejvyššího soudu o něm rozhodnout, musel Ústavní soud nejprve přezkoumat uvedený postup dovolacího soudu. Jestliže se totiž takový postup ukáže být po právu, nelze v řízení o ústavní stížnosti přistoupit k přezkumu uplatněných hmotněprávních námitek.
11. Nejvyšší soud se velmi podrobně zabýval možnostmi projednání podaného dovolání v souladu se zákonnými požadavky, a to dokonce včetně určitého "dotváření" stěžovatelčiných argumentů (srov. str. 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jeho odůvodnění nemožnosti projednání dovolání, odkazující i na relevantní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), považuje Ústavní soud za přiléhavé. Reaguje plně na odůvodnění podaného dovolání. Nadto lze pro úplnost uvést, že proti postupu Nejvyššího soudu nevznesla stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou konkrétní námitku, o argumentaci či důkazech stran nepřípustnosti takového postupu pak ani nemluvě. Postup Nejvyššího soudu odpovídá jak textu a smyslu zákona, tak i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
12. Na stěžovatelkou podané dovolání tak nelze nahlížet jako na řádně vyčerpaný procesní prostředek, proto již nebylo možné přistoupit k vypořádání ostatních námitek stěžovatelky, jak bylo shora (viz sub 10) uvedeno.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu